Laos a Thajsko 2018 - díl 2: Elephant Conservation Centre

Když jsme plánovali program, chtěli jsme určitě nějaké aktivity se zvířaty, ale s dodržením všech eko bio etických záležitostí. Já jsem nejvíc ze všeho chtěla na Gibbon expirence, což je pozorování gibonů v korunách stromů, kde bydlíte v tree housech a přesunujete se v džungli zavěšení na kladce. No, když jsem ale na kontrole na gynekologii v 8. týdnu těhotenství tohle zmínila, tak sestřička jen vyděšeně zamrkala očima a doktorka, která je sama dost free a taky byla těhotná v Asii, uznala, že to už je fakt asi trošku moc. Giboni vlastně byli jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Laosu chtěla jet, ale snad není všem dnům konec.

Laos a Thajsko 2018 - díl 1.

Když jsem byla před čtyřmi lety poprvé v Asii a cítila se jako Alenka v říši divů, tak mě hned po
návratu začalo trošku mrzet, že jsme nestihli Laos. Času jsme celkově neměli zas tak málo, ale využili jsme ho hodně na Vietnam a ke konci nám již trochu ubývaly síly (a peníze :D) , takže jsme celkem prosvištěli Kambodžu, a pak se víceméně váleli v Thajsku. Několikrát jsem pak slyšela nadšení lidí z návštěvy Laosu, z tamních lidí, atmosféry a přírody. Loňskou dovolenou jsme se Sirem strávili v Evropě, přesněji ve Slovinsku, tak jsme si řekli, že je čas zase vyjet do Asie. Po Vietnamu, Kambodži, Thajsku, Malajsii a Borneu jsem se tedy začala zase těšit do mé nejoblíbenější dovolenkové destinace - do jihovýchodní Asie no a jasně, že konečně přišlo na Laos!

Slovinsko 2017: Lublaň a Logarská dolina

Už máme konec září, školní rok v plném proudu a mně se zdá, jako by nějaká dovolená byla už před
sto lety. Nicméně, ještě vám (nebo spíše sobě :-D) dlužím poslední článek z našeho letního slovinského roadtripu. Poslední částí byla Lublaň a Logarská dolina. Když jsem se na vysoké rozhodovala, kam pojedu na Erasmus, jednou z možností byla právě Lublaň, kterou jsem okamžitě zavrhla. Co tam, je to blízko, určitě tam není nic moc zajímavýho a vůbec, kdo by tam jezdil. Jak jsem byla hloupá! Lublaň pro mě z celého výletu byla jedním z nejlepších zážitků. To město má prostě jistého genia loci. Hrozně mě baví, že je to metropole, se všemi výdobytky, co k tomu patří, ale přitom je sympaticky malé a má velmi kompaktní centrum.

Slovinsko 2017: víno, jídlo, moře a jeskyně

Na ubytování uprostřed vinic s bazénem se mě Sir snažil navnadit pokaždé, když jsem nadávala na otlačená záda ve stanu a konečně to přišlo! Goriška Brda je oblast, kterou asi mnoho lidí nezná, pokud se nezajímají o slovinská vína. Protože jsem ale v samém epicentru této skupiny lidí, tak jsem o Gorišce Brdě slyšela už kdeco. Tahle část dovolené kousíček od hranic s Itálií tedy byla převážně o jídle a víně, což mi rozhodně nevadilo. Ubytovaní jsme byli u rodiny Štekarů, kteří dělají jak jinak než přírodní vína a nabízejí několik pokojů v apartmánech. Je to krásné, klidné místo s výhledem na vinice a bavilo mě se jen položit do houpací sítě a nasávat atmosféru. Na programu bylo několik věcí - skokanské můstky v kanálu ob Soči, návštěva vinařství Paraschos, oběd a degustace u Klinců a mini městečko Šmartno.

Slovinsko 2017: Kobarid, Soča a Hiša Franko

Jezer Bled a Bohinj jsme si užili do sytosti a přesunuli se do města Kobarid z několika důvodů. Jedním z nich byly krásy tamní řeky Soči, její pramen a výlet za ním, ale zásadnějším důvodem byla návštěva Hiša Franko! Kdo sledoval moje insta stories, tak už asi pochopil, že to pro nás byl fakt big deal. Rezervace snad tři měsíce dopředu a jeden z důvodů, proč jsme častěji stanovali, než bydleli v hotelech a apatmánech. Komu je to jméno povědomé, tak to bude zřejmě díky Netflixu a jeho sérii Chef´s Table o nej kuchařích světa. Konkrétně Ana Roš, šéfkuchařka Hiša Franko, je totiž pro rok 2017 podle World´s Top 50 považována za nejlepší šéfkuchařku světa. A to už stojí za výlet! Ale hezky postupně.

Slovinsko 2017: Bled, Triglavská jezera a Bohinj

Přestože by mě samotnou nikdy nenapadlo si jako dovolenkovou destinaci vybrat zrovna Slovinsko,
okolnosti způsobily, že jsem se tu ocitla! Ne, že bych si zrovna o Slovinsku myslela cokoliv špatného, ale já jsem spíše na exotiku, teplé moře, džungle a opice, než na hory, řeky a jezera. Nicméně, faktem je, že v poslední době je tato malá země hitem cestovatelů všeho druhu a dokonce se objevují i tak silná přirovnání jako je "evropský Nový Zéland". Celý trip opět naplánovala moje osobní cestovní kancelář Sir´s travels a tentokrát jsme se vydali na cestu autem. Protože jsme nakonec jeli jen sami dva, naplnili jsme auto vším možným od mlýnku na kafe až po kettlebell.. Bohužel jsme ho naplnili také spacáky a stanem. Mé povzdechnutí zajisté pochopí většina těch, kteří mě alespoň trochu znají, protože moje noci strávené ve stanu by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nicméně, Slovinsko k tomu jaksi vybízí, pokud ho chce člověk prozkoumat se vším všudy a pokud není milionář.

My tasty England VIII.

Tento rok je to už sedmé léto, jehož valnou část trávím v Anglii. V letech 2010-2013 to bylo pod křídly Student Agency jako delegátka jazykových pobytů pro děti a mládež, v letech 2014-2017 jsem byla zaměstnaná přímo u letní jazykové školy v Anglii jako Activity Leader a letos jsem u stejné jazykové školy v managmentu a částečně pořád dělám i aktivity, když je potřeba. O tom, co přesně obsahuje práce delegátky na dětských jazykových pobytech v zahraničí se dozvíte  tady a o tom, co dělá takový Activity Leader si můžete přečíst zde. Být v managmentu zní sice hodně fancy, ale realita je o dost nudnější, protože většinu času trávímvyplňováním všelijakých tabulek, rozdělování směn učitelům a Activity Leaderům, objednáváním obědů na týden dopředu se všemi možnými náboženskými a dietními požadavky. No a pak, když není dost lidí, tak taky třeba učím Číňany tančit jive, nebo jedu s Brazilcema na výlet do Londýna.

Malajsie: Langkawi a Tuba

Po tom, co jsme se dostatečně nasytili v Penangu nás čekala poslední část celého výletu - ostrov Tuba poblíž známého souostroví Langkawi. Na závěr dovolené jsme chtěli opravdovou válečku na pláži, kde už se nebudeme muset někam honit a klidně budeme celé dny stavět hrady z písku. Aby to zase ale nebylo tak úplně standardní, tak Sir vybral opuštěný ostrov Tuba, na kterém je jen jedno ubytování a žádná pořádná vesnice. Když se na Tubu chcete dostat, musíte si pro sebe objednat loď, nebo čekat na loď veřejnou, která ovšem odjíždí až tehdy, když se sejde dostatečný počet lidí, který ji zaplní. Na břehu nečekejte žádné molo, je potřeba sundat boty a skočit do moře.

Malajsie: Penang aneb Konečně jídlo!

Opice, krokodýli, medvědi a veškerá další zvěř, co jsme viděli, byla sice super, ale asi nikoho nepřekvapí, že hlavní důvod našeho cestování je jídlo. To doteď nebyla žádná sláva, v KL to sice bylo fajn, ale zase jsme tam nepobyli moc dlouho a navíc jsou tam další must-see záležitosti, takže se nejde nacpávat v jednom kuse. Borneo pak bylo co se jídla týče vyloženě zklamání, takže o to natěšenější jsme byli na návštěvu Penangu - mekky všech foodies milujících asijskou kuchyni. Penang je malý ostrov na západ od pevniny a je dost odlišný od zbytku Malajsie. Mísí se tam totiž několik různých národností vyznávající různá náboženství a mluvící různými jazyky. Něco takového se skoro vždy pozitivně odrazí na gastronomické scéně. Nejčastěji se setkáte s malajskými pokrmy, potom lokálními specialitami Penangu, indickými dobrotami a nakonec spoustou typicky čínských jídel. To znamená, že v Penangu žijí v relativní harmonii muslimové, hinduisté, buddhisté, taoisti a kdo ví, kdo ještě. To je velký rozdíl oproti zbytku Malajsie, která většinově vyznává islám, který je oficiálním státním náboženstvím.

Malajsie: Sepilok a opice proklatě blízko

Sotva jsme se stihli vzpamatovat z nadšení z opic, které jsme ve vší tichosti pozorovali dalekohledem na stromech vzdálených desítky metrů, ocitli jsme se na místech, kde jsme se jich mohli klidně i dotknout. Nebo teda spíš ony nás. Naší další zastávkou v malajském putování byl totiž Sepilok, což je další oblast na východě Sabahu, která sama o sobě vůbec zajímavá není. Ale je to důležitý výchozí bod pro všechny opičí nadšence, protože v jeho blízosti se nachází Orangutan Rehabilitation Centre a Proboscis Monkey Sanctuary, neboli stanice pro zraněné a ukradené orangutany a rezervace plná kahaů nosatých. Kromě toho je tu také Sunbear Conservation Centre a Rainforest Discovery Centre, takže opice se dají proložit i malými medvídky a treky v pralese, takže se člověk rozhodně nenudí.

Malajsie: Homestay na řece Kinabatangan

Kahau nosatý, dlouhoocasí makakové, orangutani, krokodýli, nebo krásní zoborožci. Tohle všechno je možné vidět na Borneu a něco z toho dokonce jenom tam. První ze jmenovaných opic už nežije přirozeně nikde jinde na světě a divoké orangutany je možné vidět kromě Bornea jen na Sumatře. Opice mě nějakým způsobem fascinují, strašně se mi líbí, jak mají mimiku podobnou lidem, jak nosí maličká mláďata na břichu a jak si vybírají blechy. Nejradši ze všech mám šimpanze, ale nepohrdnu žádnou opicí, kromě velkého makaka rhesus, který mě v Kambodži málem sežral. (Dobře, trošku přeháním, ale okradl mě a chtěl na mě zaútočit!) Příroda na Borneu je dech beroucí, převážně tedy právě v okolí řeky Kinabatangan, která se táhne skoro 600 kilometrů a má výrazně hnědou barvu, kterou v Lonely Planet popisují jako čokoládovou, ale to je přece jen trochu nadnesené. Proč už orangutani nejsou na celém Borneu, ale jen v některých málo částech, je asi všem dnes jasné - má to na svědomí kácení a pálení deštných pralesů a vysazování olejné palmy, která je opravdu téměř všude a kromě obřích vzrostlých stromů vidíte taky spoustu malých, nově vysazených palmiček. Opice a další zvířata tak ztrácejí místo k životu, protože takový orangutan si třeba staví každou noc nové hnízdo někde ve vrcholcích stromů a na palmě to dost dobře nejde. Tak se všichni stěhují k řece, kde je pak opravdu vysoká koncentrace divokých zvířat, ale ten důvod je trochu mrzutý. Na druhou stranu, palmový byznys tvoří tisíce pracovních míst a spousta „lidí od řeky“, jak se místním přezdívá, bez znalosti angličtiny moc jiných šancí nemá.

Malajsie: Začínáme!

Tak je to tady, konečně mám zase po čase o čem psát, protože mezi jediné mé starosti teď patří stíhat autobusy a letadla a přemýšlet, zda si zvládnu dát dvě jídla a zmrzlinu, nebo radši tři jídla a být bez dezertu. Rozhodnutí vydat se letos na dovolenou do Malajsie bylo velmi spontánní a probíhalo přibližně takto: Sir: "Narazil jsem na levný letenky do Kuala Lumpur, jsou teda z Budapešti a stop-over v Kataru je 8 hodin." Já: "Jo, to je dobrý, tak jedem." Takže jsme už někdy v dubnu zakoupili letenky za 11 a půl tisíce korun a pustili se do plánování. No, já teda spíš jen asistovala. Takže po pracovním měsíci v Anglii, protože ve školství si člověk vydělá spíš na Macháč, než na orangutany na Borneu, jsem se na tři dny ohřála doma, sbalila krosnu a hurá na třicetihodinovou cestu přes několik časových pásem. Letos jsme vyrazili se Sirem jen ve dvou, protože jak všichni stárneme a jsme již v dospěláckém pracovním procesu, je těžké se vzájemně sladit.

Čokoládové šílenství u Zottera

Já vím, je to fakt dlouho, co se tu nic neobjevilo, ale mám teď trochu kreativní blok, tvůrčí krizi, říkejme tomu jak chceme, každopádně toho holt tady není tolik, co bývalo, ale je to asi součást nějakého vývoje, takže se to snad časem zase změní. Dám vám sem alespoň reportáž z rakouské čokoládovny Zotter, která vyšla minulý týden v Instinktu. Dostala jsem ji jako dárek od Sira, takže pokud máte ve svém okolí nějakého milovníka čokolády a přemýšlíte nad dárky na Vánoce, tak neváhejte, protože to není zas tak daleko, je to opravdu skvělý zážitek, a přestože jsou samotné čokoládky dost drahé (i když nepochybuji o tom, že právem), tak vstupné na exkurzi stojí příjemných 15 euro. Dá se to taky spojit  s výletem do Vídně, nebo objet pár místních vinařů. jako jsme to udělali my. 

Pozn: Text zřejmě není tak rozjuchaný jak jste zvyklí, ale když píšu do tištěných médií, tak se musím držet trošku zkrátka :D

Sicílie křížem krážem: Etna, Taormina a Levanzo

A přesunujeme se do poslední fáze našeho sicilského putování. Mascali je malé městečko, které jsme zvolili jako výchozí bod k několika různým výletům. Zatímco na Liparech jsme měli takové dosti průměrné ubytování, kde bylo strašlivé vedro, a platili jsme za něj zhruba dva milióny, tak v Mascali jsme oproti tomu měli skoro prezidentské apartmá  s obří terasouza zlomek ceny, takže jsme se tam mohli parádně roztahovat a užívat si životního prostoru. Jako první výlet jsme se vydali na Etnu. Myslím, že Etna a Palermo jsou společně s mafiánama asi nejznámějšími sicilskými artikly, takže ačkoliv nejsem úplně nadšený horolezec, řekla jsem, že na Etnu se prostě musí! (Sir mě strašil, že to tam bude skoro jako na Sibiři a donutil mě si vzít všelijaké teplé oblečení a pomalu i čepici a rukavice a mně pak nezbylo v kufru místo na normální věci a Terka mi musela půjčovat tričko.)

Sicílie křížem krážem: Lipari

V prvním článku jsem se s vámi podělila o to, jak jsme se nacpávali střevy, vepřovými penisy a
slezinami, teď už to bude o něco méně dobrodružné. Pokud tedy nepočítáme další příběhy s autem. Pokud jste pozorně četli naše peripetie se zařizováním auta, tak se asi nebudete divit, že to mělo další pokračování. Dle jejich instrukcí jsme poslali e-mail s tím, že chceme auto v 12 hodin před naším ubytováním. To, že na mail neodpověděli už nás nikterak nerozhodilo. Poslední večer v Palermu jsme se váleli na gauči znavení památkami,chystali se ke spánku a ve 22.30 volají z půjčovny, kam tedy chceme to auto a v kolik. Sir vysvětluje, že již poslal e-mail, tak jak po něm chtěli, paní ale anglicky příliš nerozumí, tak radši znovu řekneme adresu a čas změníme raději na 11:00.

Sicílie křížem krážem: Palermo

Po delším odstupu a na konci mých zřejmě posledních opravdových prázdnin jsem opět tu a se mnou i článek o prázdninách na Sicílii, hurá! V našich letních plánech se vystřídaly návrhy všeho druhu, padaly země jako Amerika, nebo Japonsko, ale nakonec jsme to, ani nevím jak, uzavřeli na Sicílii. V čtyřčlenné sestavě já a Sir a Hladová Terka a Chuan jsme zabalili batůžky a kufry, den předem se psychicky  naladili v Superpandě a ráno frčeli vlakem do Bratislavy, odkud nám letělo letadlo do Trapani. Řeknu vám, bratsislavská hlavná vlaková stanica je tedy pořádný bizár. Pamatuju si, jak jsem se kdysi dávno za mých mladých let dívala na film Eurotrip, kde byla Bratislava vykreslena jako hororové místo a říkala jsem si, jak můžou být tvůrci tak zlí a takhle přehánět, ale pokud přijeli na hlavnú stanicu, tak už se jim tak moc nedivím. Nicméně letiště už vypadalo o poznání lépe a kdyby tam ještě byla kavárna, kde umí udělat pořádné kafe, bylo by to úplně nejlepší.

My tasty England VII: Aktuální všehochuť

Tak se po čase zase ozývám a hned na úvod varuji, že tenhle článek bude velmi vizuální. Mám totiž spoustu fotek ze všeho možného, jídla i ne jídla, takže to berme spíš jako takový foto post, nebo jak se tomu v blogové terminologii vlastně říká. Právě jsem v Londýně skončila čtvrtý týden a ještě tři mě čekají, ačkoliv takové italské studenty už nemůžu ani vidět a nejradši bych je všechny nechala někde na Oxford Street, ať se tam ztratí a už se nikdy nevrátí. To by člověk nevěřil, jak moc si může užívat cestu metrem, když může nastoupit sám a nehlídat, jestli každý z padesáti studentů skutečně nastoupil a nikdo nezůstal na nástupišti. Takže jsem byla celkem ráda, že si můžu alespoň na tři dny odpočinout, když jsem na skok odletěla do Brna na promoce. Odpočinek sice nebyl příliš vydatný, vzhledem ke dvěma letům ve třech dnech a nabitému programu, ale aspoň jsem nemusela mít oranžové tričko a řvát :"Wait for the green light! Where are you going? This way! Northern line 5 stops, then change to District Line! Faster, guys!" Ráno před promocemi jsem měla trochu šatovou krizi, protože jsem vůbec nevěděla, co si obleču a následně taky přišla krize vlasová. Protože se ale více, než hodilo, abych tam byla včas, tak jsem to nějak vymyslela a dopadlo to takto.

My tasty England VI. Back in London!

Tak už jsem v Londýně zase dva týdny a připadá mi to, jako bych tu byla věčnost. Člověk do toho
koloběhu summer school rychle zapadne a už po dvou dnech má pocit, že by potřeboval dovolenou. Letos se to tu hemží hlavně italskými skupinkami, ale jsou tu také studenti z Tchajwanu, Chorvatska, Srbska, Ruska a pak jednotlivci třeba z Azerbajdžánu, Gruzie, Armenie, Německa, Polska a zmnoha dalších koutů světa. Tahle národnostní a kulturní diverzita je něco, co mě opravdu baví. Skoro pokaždé se samozřejmě bavíme o jídle, protože v místní canteen je to tak hrozné, že je to pro většinu studentů i zaměstnanců téma číslo jedna. Tak jsem se třeba dozvěděla, že v Arménii prý vůbec nejsou fast-foodové řetězce, protože je tamní vláda zakázala. Člověk si tu taky posílí mnohé národnostní stereotypy, jako třeba to, že Italové jsou skutečně neuvěřitelně pomalí, na všechno mají spoustu času a že mají zrychlit, jim absolutně nic neříká.

Letem světem Krakovem

Někteří jste si možná na Facebooku nebo Instagramu všimli, že jsem na chvíli zase opustila mé milované Brno a vydala se vstříc novým cestovatelským zážitkům. Tentokrát tedy jen na chvíli a vlastně skoro za roh. V Krakově jsem sice už před nějakou dobou byla, ale to jsem ještě nebyla tak moc foodie, blogerka a z ghetta, takže se to vlastně ani nepočítá. Nečekejte, že to bude nějaký podrobný report s mapkou všech super míst, protože to tentokrát bylo opravdu jen na skok.

Jeli jsme se Sirem a jeho rodinou a pronajali jsme si apartmán přes stránku Yourplace, která nabízí spoustu různě velkých, různě drahých a různě situovaných ubytování. My bydleli jen asi deset minut pěšky od hlavního náměstí, takže ideálka. A jakápak to byla náhoda, že náš apartmán byl hned vedle Cupcake Corner!

Istanbul

Když jsou levný letenky, je potřeba toho využít. Objevování nových míst je super vždycky, takže kam vás to letadlo nakonec doveze, je vlastně celkem jedno. My jsme takhle se Sirem a jeho početnou skupinou přátel letěli do Istanbulu. V Turecku jsem byla už hodněkrát, ale poznala jsem z něj pouze hotelový pokoj, pláž, bazén a restauraci s all inclusive, kde jako dětský jídla byly hranolky a párky. Takže jako bych tam ani nebyla. Letěli jsme z Prahy se spolčeností Pegasus a ubytovaní byli přes Airbnb, což je něco jako Couchsurfing, ale pokoje/byty se tam normálně pronajímají za peníze. Pokud nejste milionáři, tak je to super volba, protože tak můžete najít levné ubytování i v centru města. My bydleli u pana Kurtula (1.pád: Kurtulus), od kterého jsme si pronajali jeho dvoupatrový byt, protože nás bylo 11. Byt byl pěkný, až na plíseň na stropu v koupelně, ze které kapalo do kýblu vedle záchodu, což Kurtulus komentoval slovy:"It started today!" (Kurtule, lhát se nemá!) Jinak ale byl byt fajn a navíc dvě zastávky metrem od centra. Koupili jsme si Istanbulkart, což je taková Opencard, ale vyřízenou ji máte hnedka. Nabijete si na ni peníze a jezdíte levněji, než na jednotlivé jízdenky.