neděle 7. srpna 2016

Malajsie: Začínáme!

Tak je to tady, konečně mám zase po čase o čem psát, protože mezi jediné mé starosti teď patří stíhat autobusy a letadla a přemýšlet, zda si zvládnu dát dvě jídla a zmrzlinu, nebo radši tři jídla a být bez dezertu. Rozhodnutí vydat se letos na dovolenou do Malajsie bylo velmi spontánní a probíhalo přibližně takto: Sir: "Narazil jsem na levný letenky do Kuala Lumpur, jsou teda z Budapešti a stop-over v Kataru je 8 hodin." Já: "Jo, to je dobrý, tak jedem." Takže jsme už někdy v dubnu zakoupili letenky za 11 a půl tisíce korun a pustili se do plánování. No, já teda spíš jen asistovala. Takže po pracovním měsíci v Anglii, protože ve školství si člověk vydělá spíš na Macháč, než na orangutany na Borneu, jsem se na tři dny ohřála doma, sbalila krosnu a hurá na třicetihodinovou cestu přes několik časových pásem. Letos jsme vyrazili se Sirem jen ve dvou, protože jak všichni stárneme a jsme již v dospěláckém pracovním procesu, je těžké se vzájemně sladit.

V Budapešti jsme zamířili napřed na coffee a cake do My Little Melbourne, což je taková klasická hipsta kavárna pro lidi, kterým se zapalují lýtka při slovech jako chemex, drip a vacuum pot, a pak jsme ještě skočili kousek vedle na jídlo do Ramenka, kde mají dle očekávání ramen. Nebyl špatný, ale měla jsem lepší (třeba v Londýně v Tonkutsu a v Bone Daddies).


Co se týče očkování, tak mám už z předloňského asijského putování celoživotně platnou vakcínu proti žloutence A i B a poslední rok mi platí taky břišní tyfus, takže jsem nic nedoplňovala. Dokoupili jsme jen nafukovací polštářky, protože jsem ten svůj, co byl navíc půjčenej, nechala v autobuse v Kambodží. Snad teď někomu dobře slouží! Zvládla jsem se na 17 dní sbalit do úsporných 10 kilo, což mě velice potěšilo, a to s sebou přitom mám asi sedmery šaty! Z Budapešti jsme letěli s Quatar Airways, což bylo fajn, protože jídlo mají o něco lepší, než bývá zvykem, je tam hodně místa na nohy, což při dlouhých letech fakt oceníte, a mají tam desítky filmů. Já naštěstí usnu všude, takže mi ty dlouhý lety zas tak nevadí, ale že bych si to nějak užívala, se taky říct nedá.



Kolem jedné ráno jsme přiletěli do Doha, hlavního města Kataru, kde nás čekalo sedm hodin čekání na spoj do Kuala Lumpur. Katarské letiště je super moderní, jezdí tam uvnitř vlak, co vás vozí k jednotlivým gates, prodávají tam v bistrech humry a procházejí se tam pánové, co vypadají jako sultáni. Zároveň jsem tam taky viděla nejvíc žen v burkách na jednom místě, dokonce tam byl i nějaký butik s muslimskou fashion a výběr nikábů mě překvapil, měla jsem za to, že je to všechno stejný a černý, ale liší se všelijakými malými kamínky a různým řasením. Na záchodech mě pak zaujalo, že jak jim jsou pak vidět jen oči, tak si na nich dávají extra záležet, dokonce si zabarvují svoje vlastní obočí a malují výrazné silné oblouky tužkou.



V Doha na letišti je výhoda, že tam mají spací místnost, tzv. quiet family room, což by bylo super, bez toho slovíčka family. Je to velká místnost s lehátky, kde můžete přečkat čas na svůj spoj a nemusíte se tak válet někde v letištní hale. Horší je, že jak chtějí mít všichni pohodlí a sundají si boty, tak je tam děsnej smrad. Ale ještě horší je, že když začne nějaké dítě brečet, slovíčko quiet rázem ztrácí svoji sílu. Takže když kolem 4.ráno začalo usilovně plakat několikatýdenní miminko, kterému máma odešla na záchod a jeho babička z něj málem vyhoupala duši, takže brečelo víc a víc, se sleeping zone byl konec. Plačící děti mi nevadí, vadí mi, že babičku nenapadlo se s miminkem jít procházet třeba někam, kde není určená spací zóna. Tak jsem se na to už vykašlala a šla si prohlížet obchody s burkama.



V dalším letu jsme Airbus s jednou uličkou vyměnili za Airbus se dvěma uličkama a jelo se dál, až jsme kolem 10. večerní hodiny tamního času přistáli v Kuala Lumpur, ale doma v tu dobu byly teprve 4 odpoledne, takže samozřejmě jet lag jak když vyšije. Alespoň jsme ale nepřistáli do úplně největšího vedra, ale jen do hodně velkého vedra. Do centra jsme se dostali až po půlnoci, takže už nejezdilo metro a museli jsme jet taxíkem, který teda nebyl oficiální taxík, ale odvezl nás kam jsme potřebovali, takže dobrý. Pro zajímavost, cesta asi 10 minut stála 35 ringitů, což vychází cca na dvě stovky a byla to dražší, popůlnoční taxa. Ubytování jsme měli přes airbnb v mrakodrapové rezidenci, což bylo dost super, protože bydlet v mrakodrapu je zkrátka cool a mít na střeše bazén je ještě víc cool! a že to celý stojí pro jednoho tři stovky na noc už je jen třešnička na dortu.


Nemohli jsme za žádnou cenu usnout asi do 3, ale budíka si dali sebevědomě na 8 ráno, ať máme dost času, protože na malajskou metropoli máme jenom sobotu a pak letíme rovnou na Borneo. Náš biorytmys se ale nenechal obelstít a přes všechny budíky jsme se vzbudili až v poledne a přišlo nám, že je ještě hluboká noc, takže well done.

Kuala Lumpur je dost moderní multikulturní město s převahou Malajců, ale s hodně Indy a Číňany. Úřední řeč země je sice malajština, ale anglicky mluví úplně všichni, dokonce i většina reklam a všelijakých nápisů je v angličtině. Je to ale taková svérázná verze, označovaná taky jako Manglish, takže třeba Sir jim většinu času moc nerozumí, což je sranda. Já jsem asi z práce v anglické summer school zvyklá na přízvuky všeho druhu, takže člověk holt jen musí trochu rozvinout svoji sluchovou představivost. Ve městě najdete všechny možné obchody a restaurace, co znáte z Evropy a chvílema čověk ani nepozná, že je na druhé půlce zeměkoule. Připomínají to jen některé uličky v centru a pak samozřejmě food markety, což je pro nás highlight výletu.




Checkujte tu rybu s velkým okem, kde má pusu?!


Tohle je trochu crazy, vyberte si z těch věcí na špejli, co se vám líbí - ovoce, zelenina, maso, blood pudding, pandan a strčíte do oleje v červeným kyblíku. A takhle se v tom frituje celou noc a možná i den poté, takže jsem to radši oželela.

Tahle polívka teda byla dosti svérázná, příšerně kyselá, pálivá, intenzivně rybí, s kousky (asi) makrely, ananasu, zeleniny a (asi) tapiokovými nudlemi. První sousto mi přišlo jako úplná šílenost, ale nakonec mi to dokonce i zachutnalo a v kombinaci s tím ananasem to bylo bezva.


Zachovat si nějaké dekorum při jezení těchto dobort není žádná sranda!




Satay špízy byly taky super, hlavně ta omáčka, hodně sladká, hodně buráková, doborta.


Stát v tom vedru celou dobu u grilování křidýlek, tak mě asi trefí.



V kuchyni je dost cvrkot, jeden člověk tam třeba celou dobu jen roztloukává vajíčka.


Tady jsem se nechala trošku napálit, je to thai style fried icecream, ale spíš se jedná o takovou show pro turisty, protože zmrzka dobrá vůbec není, strašně rychle se roztéká a v chutí je dost umělá. Ale tak vypadá to hezky, no tak co jsem měla dělat! :D




Dim sumy tam celkem frčely, jsou barevně oddělené, jen aby se rozpoznaly jednotlivé příchutě - klasický vepřový, pak s černým pepřem, krab, curry, nějaký kaviár, houbový a nevím co ještě. Mně jaksi přišly všechny úplně stejné, hlavně maso bylo mleté strašně najemno, což úplne nemusím. Ale byla k ním skvělá chilli omáčka a hoisin.


Sir si ještě neprošel svým pařátkovým poprvé, já už jsem si jich užila v Hanoji, tak jsem pro tentokrát vynechala.


Samozřejmě jsme neopomenuli návštěvu dominanty města - Petronas twin towers. Pokud se tam budete někdy chystat, je vhodné to zamluvit předem, protože pouští každou hodinu jen omezený počet lidí. Ale mají to super zorganizované, všichni tam jsou děsně friendly a výhled je fakt dost dobrej. Jsou vysoký kolem 450 metrů, přístup je do 370, takže to už se dá.






Kromě jídla na trhu jsme zkusili taky místní self service jídelnu, kde bylo všechno jídlo dost studené a doteď nevím, jestli schválně, nebo proto, že jsme přišli nějak pozdě. Všelijaké ryby, zelenina, rýže, pro oba asi za 80 korun. Zajímavé bylo, že všichni muži jedli pouze pravou rukou, úplně všechno, což mi třeba u rýže přijde fakt docela náročný. Naopak ženy jsme viděli jíst hůlkama, nebo příborem. Po restauraci jezdila babička s takovým vozíkem, na který dávala špinavé nádobí a chodila umývat.



Zkusila jsem taky želé z mungo fazole a pandanu - to byla velmi oblíbená příchuť všeho sladkého ve Vietnamu a Thajsku. Mně to chutná, ale ta konzistence holt nesedne každému.


Nasi Lemak je malajská klasika: rýže, vejce, ančovičky, buráky, omáčka sambal a obvykle i kuře. Jí se to hlavně na snídani, ale může se kdykoliv. Dávala jsem si to už předloni v Kambodži, kde jsme v Phnom Penhu narazili na malajské bistro a Jana s Tomášem nám chtěli ukázat, co v Malajsii snídali.




Po městě se dá velmi dobře pohybovat metrem, které má zvláštní systém jízdenek - vyberete, na kterou stanici jedete, vyhodí vám to žetonek, kterým pípnete při vstupu a při výstupu ho hodíte dovnitř turniketu. Jedna jízda stojí cca 15 korun, nevýhodou je, že jako běžně v Asii je všechno příšerně klimatizované, takže vylezete z metra, kde je 20 stupňů ven, kde je o 15 víc, a málem vás z toho klepne. Další nevýhoda je, že značení není úplně ideální, takže, když se chcete někam dostat na čas, je potřeba jet s dostatečným předstihem. V neděli se navíc v Kuala Lumpur běžel maraton, takže centrum tomu bylo přizpůsobené a hlavní náměstí nevypadalo úplně standardně. Když jsme ráno v metru potkávali stovky běžců, nebyli jsme schopni přijít na to, jestli už doběhli, nebo se teprve chystají, protože všichni byli výrazně méně zpocení než my. No...doběhli, tak asi holt jiná termoregulace Asiatů. Zajímalo by mě, jak by to zvládl nějaký Evropan, ale nedávný závod v Olomouci by byl asi celkem dobrá průprava.



Zvláštní je, jak si místy připadáte jako v jiném světe, tedy pro mě v té "pravé" Asii.




...a někdy zase jako uprostřed Evropy. Kuala Lumpur mi v tomhle hodně připomíná vietnamský Saigon, ale stejně je ta atmosféra v něčem jiná. Všechno je tu takové nové a nablýskané, není problém se s nikým domluvit, až to člověka trochu mrzí, že čekal trochu větší exotiku! :D

Loučíme se s naším krásným mrakodrapem a jedem zpátky směr letiště a vzhůru na Borneo na Kinabatangan, kde máme domluvený homestay někde v džungli a možná uvidíme i divoké slony, takže ta exotika snad nakonec taky přijde!




4 komentáře:

  1. ooo já chci je taky někam do Asie! a na to jídlo hlavně =))

    OdpovědětVymazat
  2. ahojky, super článek! plánuji teď v únoru jet do Malajsie také, mohla bych se tě zeptat na pár věcí, prosím?
    Budu ráda když se ozveš na mail: mariepektorova@seznam.cz

    Děkuji moc,
    M.

    OdpovědětVymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...