sobota 11. července 2015

My tasty England VI. Back in London!

Tak už jsem v Londýně zase dva týdny a připadá mi to, jako bych tu byla věčnost. Člověk do toho
koloběhu summer school rychle zapadne a už po dvou dnech má pocit, že by potřeboval dovolenou. Letos se to tu hemží hlavně italskými skupinkami, ale jsou tu také studenti z Tchajwanu, Chorvatska, Srbska, Ruska a pak jednotlivci třeba z Azerbajdžánu, Gruzie, Armenie, Německa, Polska a zmnoha dalších koutů světa. Tahle národnostní a kulturní diverzita je něco, co mě opravdu baví. Skoro pokaždé se samozřejmě bavíme o jídle, protože v místní canteen je to tak hrozné, že je to pro většinu studentů i zaměstnanců téma číslo jedna. Tak jsem se třeba dozvěděla, že v Arménii prý vůbec nejsou fast-foodové řetězce, protože je tamní vláda zakázala. Člověk si tu taky posílí mnohé národnostní stereotypy, jako třeba to, že Italové jsou skutečně neuvěřitelně pomalí, na všechno mají spoustu času a že mají zrychlit, jim absolutně nic neříká.

Protože proč? Že jim propadnou lístky na river cruise? No a co... naučila jsem se tedy různé alternativy "Lets go, guys!" v italštině, a to i v některých dialektech, aby je to fakt niterně zasáhlo a zrychlili. Ve skupince 50 lidí je totiž problém se dostavit i na zastávku metra a pak tím metrem skutečně někam odjet. Naopak s Tchajwanci je radost chodit úplně kamkoliv a každý z activity leaderů, kdo se dozví, že bere na výlet právě je, si připadá jako by vyhrál jackpot. Jsou všude včas, počítají se sami, chodí rychle,  neztrácí se, prostě radost sama.


Menší radostí je však aktuální kurz libry, který se pohybuje kolem krásných 39 korun. Do Anglie jezdím už 10 let a tohle jsem snad ještě nezažila. Rázem zde přestávají být výhodné veškeré nákupy a ani moje food adventures teď nejsou zrovna každodenní, ba ani každotýdenní aktivitou. Výhody silné libry se mi projeví až na výplatní pásce, ale to je zatím daleko. S Hladovou Terkou tak naše foodies duše trochu trpí a užíváme si spíše prostřednictvím pikniků. Byl mě ale navštívit Sir a to holt nešlo jinak, než si trochu vyhodit z kopýtka. Největším zážitkem byl Maltby Street Market, Palomar a Tonkutsu ramen bar.
Maltby Street Market je opravdový hipsterský street food pro místní. Zatímco Camden a jeho trhy už jsou bohužel opravdu spíše atrakcí pro turisty (ačkoliv jídlo je na mnoha místech pořád super), tak tenhle menší trh ve skutečně hipsterských prostorech pod trasou vlaků je natolik ukrytý, že při cestě tam si říkáte, že tady rozhodně nic být nemůže. Místa na sezení jsou mnohdy hodně podivná a každých pár minut cítíte otřesy, jak nad vámi projede vlak. Dali jsme si koblihu z legendárního podniku St.John, který má na Maltby Street přímo svou pobočku. Pokud jste měli koblihu v Maso a Kobliha v Praze, tak tohle je přesně ona. Všechno pečivo vypadalo skvěle a koupí chleba, nebo dalších pečených dobrot rozhodně neprohloupíte. Kávu si ale radši dejte o kousek dál. (V případě, že jste coffee nazi.) Poznávacím znamením je plnovous.




Narazili jsme taky na improvizovaný ginový bar značky Little bird gin, kde bylo už od otevření v 11 hodin dopoledne překvapivě plno. Gin byl dobrý, ale za tu cenu si raději koupím dva Žufánky.



Největším zážitkem, zejména tedy pro Sira, byl ale prasácký burger pod názvem Dirty Little Secret u stánku African Volcano. Jak jinak totiž nazvat burgr, který skrývá kromě hovězího masa ještě pulled pork on the top a v pulled porku je namočená i celá vrchní houska? Takto přeplněný burger nevypadal úplně esteticky a ani tak nešel moc jíst, ale pokud nejste zrovna na prvním rande, tak vás to trápit nemusí. Podle Sira to dokonce byl nejlepší burger v životě, a to je skutečně co říct! Mně taky moc chutnal, ale mám radši jídla, co jdou sníst  alespoň trochu kultivovaným způsobem, protože si je pak víc vychutnám a nespěchám tolik, aby už mi to nikde neteklo a nepadalo. Takže bych u burgerů ocenila obecně větší housku a méně náplně z čistě praktických důvodů.  Já měla koblihu a necelou půlku burgeru a byla jsem tak přecpaná, že už jsem nemohla vyzkoušet nic jiného a budu se tam muset vypravit znova. To stejně doporučuji i každému foodie nadšenci v Londýně, ale pozor, Maltby Street Market je v provozu jen o víkendech.






Večer jsme se vydali ještě s Terkou, zajochem a jeho girlfriend na ramen. Z loňska už jsem měla vyzkoušený Bone Daddies, kde jsem byla nadšená, tak jsme tentokrát zvolili konkurenční Tonkutsu ramen bar. Neměla jsem chuť na ten úplně mega tučný, protože jsem pořád zpracovávala tu půlku Vulkánu, dala jsem si tedy lehčí verzi s uzenou treskou, cukrovým hráškem, další zeleninou a kaviárem. Samozřejmě byl doplněný ramen nudlemi a vajíčkem a bylo to super! Možná mi chutnal ještě víc, než klasický tučnější tonkutsu ramen. Celkově se mi tu líbilo asi i víc, než v Bone Daddies a i ceny jsou o něco příznivější (ramen kolem 13 liber). Sir si dal o něco tučnější a výraznější Tokyo ramen a taky byl moc dobrý. Já mám na ramenu úplně nejradši to vajíčko a nejlepší by bylo, mít jich v jedné polívce třeba pět, to bych byla fakt šťastná :D .




Velkým zážitkem byla taky restaurace Palomar. Jedná se o trochu dražší srandu (set menu s několika menšími chody za 40 liber), ale opravdu to tam umí. Zaměřují se na izraelskou kuchyni, setkáte se tedy s hodně hummusem, zeleninou, nezvyklými kombinacemi, výrazným kořením a to všechno připravují přímo před vámi. Pokud máte rádi třeba Ottolenghiho a chcete aby celé jídlo byl i trochu zážitek, do Palomaru zajděte. My jsme vlastně chtěli jít úplně původně právě k Ottolenghimu, protože je to náš velký kuchařský oblíbenec, ale zajoch, který v Londýně žije a vaří, nám poradil, že ačkoliv jeho kuchařky a recepty jsou super, tak větším zážitkem v podobném stylu je právě Palomar.

Dali jsme si dohromady malý nasládlý chlebík pečený v nádobě s rajčatovou a sezamovou omáčkou.


Beef tartar s oříšky a omáčkou ze spáleného lilku. (Dost možná nejlepší tatarák ever.)


Octopus hummus, s tím, že z octopus byla udělaná jakoby terinka a celé to bylo strašně super.


Shakshukit , což je takovej deconstructed kebab.


A nakonec Jerusalem mix gril - srdce, játra, brzlík se zeleninou.



Nebylo tam ideální světlo, tak se omlouvám za kvalitu fotek , ale pro představu to snad stačí. Všechny chody jsme si vybírali zvlášť z lístku a sdíleli dohromady a celkem jsme platili kolem 60 liber.

No a samozřejmě jsme nemohli vynechat L'eto Café, protože bez dortíku v L'etu by člověk rozhodně neměl opouštět Londýn! Čokoládový cheesecake z ricotty,vanilkovo malinový dortík a meringue tart s passion fruit. Mňam! Každej sice stojí pět liber, ale co se dá dělat, když musíš, tak musíš!




To je prozatím vše, ale s ochutnáváním místních dobrot tu rozhodně nekončím, ještě mě nějaké ty návštěvy, se kterými bude radost jíst,  čekají :)

Další články z Anglie a pozadí toho,co tu vlastně pořád dělám, najdete zde a přímo z Londýna tady.

2 komentáře:

  1. Ach jo, po přečtení tohoto článku se mi pěkně sbíhaj sliny! (Už jsem po večeři a pomýšlím na druhej chod...)
    Taiwanci jsou kouzelní...měla jsem tu čest, strávit semestr v jejich zemi a byl to pro mě bezkonkurenčně nejlepší půlrok dosavadního života. A to jejich jídlo... aaaach!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, tak to muselo byt super!! :) Oni jsou strasne mili a skromni, proste radost s nema tady pracovat :)

      Vymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...