úterý 4. října 2016

Malajsie: Langkawi a Tuba

Po tom, co jsme se dostatečně nasytili v Penangu nás čekala poslední část celého výletu - ostrov Tuba poblíž známého souostroví Langkawi. Na závěr dovolené jsme chtěli opravdovou válečku na pláži, kde už se nebudeme muset někam honit a klidně budeme celé dny stavět hrady z písku. Aby to zase ale nebylo tak úplně standardní, tak Sir vybral opuštěný ostrov Tuba, na kterém je jen jedno ubytování a žádná pořádná vesnice. Když se na Tubu chcete dostat, musíte si pro sebe objednat loď, nebo čekat na loď veřejnou, která ovšem odjíždí až tehdy, když se sejde dostatečný počet lidí, který ji zaplní. Na břehu nečekejte žádné molo, je potřeba sundat boty a skočit do moře.

Po našem seskoku nás uvítala Pom, milá Thajka s velmi základní angličtinou, která i přes svých asi 50 kilo trvala na tom, že ponese naše krosny. Kromě Pom byla jediným dalším členem personálu Rakušanka Anna, která původně na Tubu přijela na dobrovolné uklízení pláže a nakonec zůstala pracovat v kuchyni. Ubytování na pláží Pasir Panjang patří asi semdesátiletému Malajci, kterého asi před rokem napadlo, že ze svého obydlí může získat nějaký profit a začal ho pronajímat. Ten byl ale celou dobu našeho pobytu v Kuala Lumpur, takže toho všichni patřičně využívali, zejména Sir, který se hned nastěhoval do kuchyně.



Na Tubě bylo nádherně. Představte si kilometrovou pláž (bez přehánění!), na které je maximální počet lidí devět včetně vás, ale obvykle jste tam stejně sami, protože každou chvíli je někdo pryč na výletě. Kromě nás byl na pláží ubytovaný ještě belgický pár a tříčlenná polská rodina žijící v Dubaji. Kolem není nic, jen otevřená venkovní kuchyně, moře a zvuky z džungle. Sem tam nad vámi proletí mořský orel, z lesa slyšíte opice a v noci ve svém pokoji se až nebezpečně hlasitě ozývají zvuky gekona. Ubytování bylo velice skromné: místnost s matracemi na zemi a moskytiérou a malá koupelna se záchodem, což ale bohatě stačilo.





Večery jsme trávili společně s Pom, Annou, polskou rodinkou, slivovicí, rumem, pivem a dalším alkoholem, takže bývalo poměrně veselo. Na pláži vládla domácká atmosféra, nikdo nikam nespěchal, na všechno bylo dost času, protože vlastně ani nebylo nic v plánu. Mou největší starostí bylo jak otevřít kokos, který jsem utrhla z palmy a kolik věží bude mít můj hrad z písku. Když jsem se plavila na zádech v moři, neslyšela vůbec nic kromě šumění vln a dívala se na modré nebe, říkala jsem si, že tento moment si musím vrýt do paměti a vzpomenout si na něj, až budu otrávená, vystresovaná a naštvaná . Zavřu si oči a vrátím se zase zpátky na Tubu.

Tím, že ostrov byl opravdu opuštěný, s jídlem to nebylo úplně jednoduché. Anna se k místu v kuchyni dostala jako slepý k houslím, takže příliš vychytané místní pokrmy se nekonaly a na lístku byly spíše spaghetti a toasty. Rozhodli jsme se se Sirem, že takhle to nemůžeme nechat a vydali se na průzkum ostrova. Lesní cestou jsme se dostali na cestu asfaltovou a šli stále dál a dál, až už nás to trochu přestávalo bavit, protože kromě místních buvolů a občasných občerstvovacích stanic nikde nic nebylo.Nutno říct, že občerstvovací stanice nebyly nic víc, než lavička před domem, kde měla paní otevřených pár limonád v pet lahvích, které vám na požádání nalila do sáčku s ledem, který zagumičkovala a zapíchla do něj brčko. Tak jsme si řekli, že s takovou žádný obchod rozhodně neobjevíme a že potřebujeme motorku. Asi vás nepřekvapí, že na Tubě žádné půjčovny nejsou, tak jsme zkusili zastavit u jednoho domu a domluvit se na půjčení jejich stroje. I bez jakékoliv angličtiny jsme to nějak dali dohromady, plácli jsme si a asi za 50 korun jsme měli motorku na dvě hodiny i s benzínem a frčeli jsme si to jako pánové. Brzdy teda úplně nefungovaly, ale aspoň bylo dobrodrůžo.



Vítr ve vlasech, krásné scenérie, mávající děti všude kolem, ale obchod pořád nikde. Fakt jsme si chtěli udělat čerstvou rybu a doufali, že na ostrově to nemůže být takový problém. Nakonec jsme na pár obchodů narazili, ale měli tam akorát tak colu, rýži  a chilli. V posledním obchodě sice také nic moc nebylo, ale byl tam Saleno. Učitel Koránu v důchodu, který mluvil obstojně anglicky a prostě se rozhodl, že nám musí pomoct. V obchůdku si byl popovídat se ženou svého kamaráda, kterým to tam patřilo, takže prý stejně neměl nic moc na práci. Řekl, že má kamaráda rybáře a že nás k němu zavede, tak sedl na motorku a jeli jsme. Dojeli jsme k dřevěné chatrči, jejíž vchod nebyl nic pro strašpytly, protože vypadal takto:


Chůzí zkušeného provazochodce jsme se dostali ke dveřím a obdivovali kádě plné čerstvých ryb a krabů. Nakoupili jsme za pár korun jídlo na budoucí hostinu, a protože rybář neměl ledničku, tak nám Saleno ještě zařídil uskladnění, než se budeme vracet. Nakonec nám ještě dával svoje číslo, abychom ho kontaktovali, když něco budeme potřebovat. Vždycky mě potěší, když mám možnost zažít takovou nezištnou ochotu a upřímný zájem o druhého člověka, tak jsem se nad zážitkem se Salenem rozplývala až do konce pobytu.




Večeře byla samozřejmě skvělá a s výhledem na moře a pobíhající labradorkou Princess jsme se nacpávali celý večer. Další den jsme se rozhodli prozkoumat protější ostrov Langkawi, objednali loď a půjčili si, tentokrát oficiálně, motorku. Na Langkawi je velký trh se spoustou ovoce, zeleniny a masa, kde jsme zase strávili největší část dne, a pak se jen tak toulali. Zatoulali jsme se taky na Langkawi Sky Bridge, který má skýtat tento dech beroucí výhled:



No, nebo taky tento:




Krom toho tam tak fučelo, že mi uletěly brýle, takže jsme se prošli tam a zpátky a most rychle opustili. Ale aspoň tam zase byly opice, kterým moc zachutnaly naše rambutany. Až tolik, že jsem pak utíkala rychle pryč.



Výlet na Langkawi jsme ukončili tak, že jsme se vymleli na motorce a pokoušeli se najít lékárnu, nebo alespoň zastavit auto s autoklékárničkou. Povinná výbava v Malajsii ale asi neexistuje, takže Sir se zakrváceným loktem musel počkat až na slivovici na Tubě. Prý ho to bolí ještě teď, ale moc mu nevěřím. Já umím velmi dobře padat, takže jsem se jen trošku odřela a žádné trvalé následky si neodnesla.


No a tím skončilo naše malajské putování! Malajsie je nepochybně jednou z nejhezčích zemí, které jsem kdy navštívila a doporučila bych ji všem, koho láká trocha dobrodružství a exotiky, ale třeba taková Kambodža je na ně už trochu moc. Malajsie kombinuje vyspělá města s veškerým západním komfortem, téměř nedotčené části džungle, báječný wildlife,milé lidi a skvělou kuchyni. Pro mě to byla asi nejlepší dovolená a chtěla bych z celého srdce poděkovat mému Sirovi, díky němuž jsem měla bez práce dovolenou na míru. Doufám, že vás malajské články bavily a pokud ne, tak to stejně přežiju, protože mám alespoň podrobně zdokumentovanou celou cestu a jednou to budu ukazovat vnoučatům na nějakém futuristickém přenosném médiu! A když vám někdy nebude úplně do skoku, zavřete si oči a přeneste se se mnou na Tubu, já se tam takhle v moři plavím poměrně často.







2 komentáře:

  1. Ach ♥ Zrovna nedávno jsem se nadchla pro nějaké takové putování právě někde v JV Asii.. Ale říkám si, že bez řidičáku bych byla strašně omezená, tak jen najít toho správného parťáka! Takový odpočinek na opuštěném ostrově, to zní úžasně!

    OdpovědětVymazat
  2. No, to je vetsinou uplne jedno, jestli mas nebo nemas ridicak :D Motorku se naucis ridit za par minut :) Ale chapu, ze pak ma clovek vetsi strach, nicmene i se dvema ridicakama muzes dopadnout jako my.. a to jeste dopadlo dobre :D

    OdpovědětVymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...