sobota 13. srpna 2016

Malajsie: Sepilok a opice proklatě blízko

Sotva jsme se stihli vzpamatovat z nadšení z opic, které jsme ve vší tichosti pozorovali dalekohledem na stromech vzdálených desítky metrů, ocitli jsme se na místech, kde jsme se jich mohli klidně i dotknout. Nebo teda spíš ony nás. Naší další zastávkou v malajském putování byl totiž Sepilok, což je další oblast na východě Sabahu, která sama o sobě vůbec zajímavá není. Ale je to důležitý výchozí bod pro všechny opičí nadšence, protože v jeho blízosti se nachází Orangutan Rehabilitation Centre a Proboscis Monkey Sanctuary, neboli stanice pro zraněné a ukradené orangutany a rezervace plná kahaů nosatých. Kromě toho je tu také Sunbear Conservation Centre a Rainforest Discovery Centre, takže opice se dají proložit i malými medvídky a treky v pralese, takže se člověk rozhodně nenudí.





Z Kinabatanganu jsme jeli veřejným autobusem, který přijel úplně plný, ale řidič nás tam samozřejmě narval i tak a dokonce jsme měli i celkem dost místa, protože mačkat se nechal místní. Po příjezdu do Sepiloku to bylo na hotel ještě kus pěšky, takže jsme si vzali taxík, který nás ovšem popovezl jen pár set metrů, protože dál už to nešlo. 




Spadl totiž strom kvůli podmáčené hlíně, kterou měly na svědomí vydatné deště posledních dni. Zatarasil celou silnici, takže jsme si zase nasadili krosny a v obřím vedru a vlhku se vydali pěšky. Naštěstí to zas tak daleko nebylo a za chvíli už jsme se ubytovali ve Forest Edge Resort. Všechno je v téhle oblasti docela drahé, takže jsme zvolili ubytování v dormech, tedy v pokojích po čtyřech, nebo osmi lidech, kde platíte jen za svou postel. Nad ní je zamykatelná skříňka a sprchy a záchod jsou společné pro všechny ubytované. Protože jsme ale na pokoji jen přespávali a jinak se v něm nezdržovali, bylo to celkem jedno, navíc zázemí resortu bylo moc pěkné.

Hned po příjezdu jsme se vydali do Rainforest Discovery Centra, což je něco jako přírodní rezervace, kde jsou postavené visuté mosty a všelijaké vyhlídkové věže a součástí je i venkovní botanická zahrada. Když máte štěstí, můžete vidět i nějaký ten wildlife, my ale slyšeli jen strašně moc hlasitých cikád a to bylo všechno. Vlhkost byla příšerná, ale příroda samozřejmě opět krásná. Nicméně to není asi úplný must visit, protože to není nic moc nového, co bychom nikdy neviděli.




O poznání lepší zážitek byli orangutani. Orangutane Rehabilitation Centre v Sepiloku dělá to, že zachraňuje „men of the forest“, tedy orangutany, co na tom z nějakého důvodu nejsou dobře. Buď proto, že se dostali do spárů lovců, kteří je zranili, nebo je někdo nelegálně držel jako domácího mazlíčka, což je v Malajsii trestné. Lidé z okolí to můžou nahlásit a pro orangutana se vydá záchranný tým. Doveze ho do centra, veterináři ho vyšetří a vyléčí a až je ready, tak ho pošlou zpátky do divočiny. Prostě klasickej rehab. Další varianta je, že někdo uloupí matku a mládě zůstane samo, což je dost na nic, protože orangutaní máma se svými potomky zůstává až asi do osmi let věku, má jich za život jenom dvě až tři a učí je všechny potřebné věci pro přežití, které se mládě samo nemá jak naučit. V centru pak takovým orangutanům matku nahrazují a učí je v tzv. outdoor nursery school pořádně lozit, dělají jim překážkové dráhy z různých lan a pneumatik a učí je stavět si hnízda. Orangutani totiž spí ve vrcholcích stromů, kde si z různých větviček a listů tvoří vymakaná hnízda, která je můžou ochránit i před deštěm. Ráno se sbalí, jdou zase jinam a tam postaví nové hnízdo. Jsou to samotářské opice a na rozdíl od většiny nežijí ve smečkách, ale jsou skoro pořád samy, kromě matek s malými orangutánky.


Samotné centrum je postavené uprostřed pralesa, kam je zároveň do jedné části i přístup pro veřejnost, a to na tzv. feeding platforms. Dvakrát denně se nosí krmení na takové dřevěné pódium, ke kterému vedou lana ze všech koutů a opice, které chtějí, si tam přijdou pro jídlo. Nejsou tam žádné ploty, je to celé otevřené, ale je to udělané tak, aby turisti stáli poměrně daleko a všude jsou cedule, které nabádají k tichosti. Do areálu se nesmí brát nic kromě foťáku, vše ostatní je třeba odložit do skříněk, protože opicím se líbí batohy, klobouky, bundy, atd. Orangutanům ani tolik ne, ale v lese samozřejmě žijí i jiné druhy opic a makaci se rozhodně lidí nebojí. Potom, co malí orangutani umí pořádně lozit a zranění jsou zase uzdravení, jsou vypuštěni mimo tréninkové místo, nebo „nemocnici“ a pokud chtějí, budou dál chodit na krmení, nebo už se na to vykašlou a půjdou si po svých hlouběji do lesa. Výrazně dominantní samce odvezou helikoptérou do ještě hlubší džungle, aby mohli pracovat na rozšiřování orangutaní populace někde jinde.



Krmení se za den dělají dvakrát a je to jediný čas, kdy je možné orangutany plánovaně vidět „naživo“. Další možnost je pak přes sklo v areálu nursery, kde si procvičují svoje nově nabyté skills. Pak se ale můžete jít procházet sami a může se stát, že neuvidíte nic, ale taky se vám může poštěstit tak jako nám, že orangutan s klidem projde ani ne metr od vás a koukáte se vzájemně do očí, než zase zmizí někde na stromě. Řeknu vám, takový pocit, jako jsem zažila když proti mně šel, to teda bylo něco! Štěstí, respekt, úcta k té nádherné opici, co je vlastně z 96 procent člověk...prostě oranguntan moment, jinak to popsat nejde! Takhle blízko nás se nakonec prošli tři a byl to opravdu úplně parádní zážitek, a to vážně nejsem nějak zásadní milovník zvířat. Ale ty opice... to je prostě jiná!




Naproti orangutanům je další záchranné centrum, které funguje na podobném principu, a stará se pro změnu o malajské medvědy, v angličtině sunbear, nebo honeybear. Sun proto, že ačkoliv jsou celí černí, tak na prsou mají světlou srst ve tvaru paprsků a honey proto, že nade vše milují med. Je to nejmenší druh medvěda a zároveň nejvíce ohrožený. Podobně jako u orangutanů se stává, že občas někdo zabije matku a medvědí mládě zůstane samo, nebo je někdo drží doma v kleci. Aktuálně mají medvědů v centru asi 40 a zpátky vypustili jen 2. Stojí to hodně peněz a námahy, takže to nejde úplně rychle. Sympatické je, že zakladatel centra, CEO a biolog v jedné osobě chodí po centru stejně jako ostatní zaměstnanci a ptá se, jestli vás zajímají nějaké konkrétní informace a o sunbearech zodpoví naprosto jakýkoliv dotaz, protože tenhle čínský chlapík je asi největším odborníkem na malajského medvěda na světě. Je skvělé vidět, jak někdo dělá svoji práci s absolutním nadšením a odhodláním. Takže i když mě medvědi jako takoví moc neberou a viděli jsme jich jen pár a z dálky, protože ten prostor je poměrně dost velký, tak z toho byla cítit skvělá atmosféra celého centra.




Moc se mi líbí, co obě centra dělají a přijde mi sympatické, že z toho nedělají žádnou zoo, ale dovolí turistům podívat se z dálky na krmení dvakrát za den, kam jdou navíc jen opice, co o to mají zájem, a jejich hlavním cílem je poslat je uzdravené zase zpátky do lesa. Takže až někde na cestách uvidíte lidi, kteří oblíkají jakoukoliv opici do různých oblečků a nabízí vám s ní za peníze fotku, nedělejte to a radši je někde nahlašte.

Naší poslední zastávkou bylo Labuk Bay Proboscis Monkey Sanctuary. Proboscis monkey se do češtiny překládá jako kahau nosatý a možná si matně vybavujete obrázek srandovní opice s obrovským placatým nosem z učebnice biologie. Mně je tenhle druh dobře známý, protože má táta kamaráda s nosem, který se kahauovi celkem blíží (zdravím Jahyho!), tak jsem o její existenci věděla už od dětství. Něco málo jsem o nich psala už v předchozím článku, ale to podstatné teprve přijde. Kromě toho podivného extrémně výrazného nosu, zdobí samce ještě jedna zvláštnost, a to křiklavě červený penis v permanentní erekci! Jediným posláním těchto samců je totiž oplodnit co nejvíce samic a zplodit tak co nejvíce potomků. Jeden dominantní samec tak má na starosti kolem dvaceti žen, what a life! Občas se ale stane, že se nemá na pozoru a celý harém mu může přebrat někdo jiný. Samci kahaů jsou impozantní stvoření, občas chodí po dvou jako lidé, jsou oproti samicím obrovští a jsou zbarvení tak, že vypadají, jako by nosili kabát. Oproti tomu samice mají kratší špičaté nosy a většinou jsou vidět s roztomilým mláďátkem na břichu, které má zprvu modrý obličej a tmavé tělo a postupně se zbarvuje tak jako jejich rodiče. Zajímavé je, že pokud jim mládě umře, nosí ho s sebou ještě nějakou dobu mrtvé a pečlivě ho čistí od hmyzu a nečistot.





Kahau už je taky bornejský endemit, takže se nějaký osvícený majitel palmové plantáže rozhodl, že část své půdy, kterou koupil se záměrem vysazení dalších palem, nechá být a naopak vybuduje krmící stanice pro případ, že opice nebudou mít dostatek jídla. Nejedná se tedy o centrum s velkým zázemím jako v případě orangutanů a medvědů, ale opravdu jen o dvě místa, kde jsou nádrže s vodou a dvakrát denně se donese krmení. Kdo z lesa přijde, tak se nají, kdo ne, tak ne, o opice se nijak dál nestarají. Jde spíše o podporu toho, aby byly spokojené a dál se pářily a Borneo tak nepřišlo o suprácké zvíře. No a taky jde samozřejmě o peníze, co si budeme povídat. Tenhle výlet byl totiž nejdražší ze všeho, i s cestou vyjde na 600 korun na osobu. Ale stálo to za to. Kromě kahaů jsme z blízkosti, která mi byla až nepříjemná, viděli taky zajímavé silver leaf opice, neboli hulmany střibrné. Jednu už jsme zahlídli z dálky na stromě, ale tentokrát jsme chodili mezi němi a jedna mi skočila do náruče, což mě trochu vyděsilo, protože... 


... vidíte ty zuby?!
Náš průvodce na řece tehdy poznamenal, jestli vidíme tu opici that has hair like David Beckham. No, něco na tom bude.

Zážitky z místní fauny a flóry jsou tedy parádní, ale s tou gastronomií po opuštění Kuala pořád nic moc! Marně jsme zjišťovali, kde bychom se mohli ve městě najíst, aby to bylo autentické a dobré, ale místní nám tvrdili, že si všichni chodí vařit domů a že máme jít do jídelny u orangutanů nebo do restaurace ve svém resortu. V hotelové restauraci bylo jídlo dobré, ale zároveň nijak zajímavé. Malajská jídla se ochucením držela dost při zemi směrem na západ a lístek kromě nich taky obsahoval pizzu, club sendvič a hranolky. U cesty jsme narazili na stánek staré paní, co neuměla anglicky, což je tu celkem rarita, tak jsme doufali, že jídlo bude stát za to. No, dostali jsme smaženou rýži a nudle asi takové, jaké dostanete na nádru ve 3 ráno při čekání na rozjezd. 




Nicméně, není všem dnům konec, protože teď nás čeká legendární Penang, malajský ostrov jídlem proslavený, kde se nám snad poštěstí food tour s někým místním a taky máme objednaný kurz vaření, takže stay tuned!








 Milujte se a množte se a těšte se na jídelní článek z Penangu!







1 komentář:

  1. If the entire it's a tie and gamers' stakes are returned. The player to the right 바카라사이트 of the croupier is entitled to be the primary banker, after which the right to be banker rotates counter-clockwise around the desk. A banker is entitled to keep the bank lengthy as|as lengthy as} she or he wins or ties the coup. When the banker loses a coup, the right to be banker is obtainable to the subsequent player in rotation.

    OdpovědětVymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...