Projekt Svatba - 8.díl: Dodavatelé, tipy a triky

Tak jdeme na to, obří článek o všech dodavatelích a různých zákulisních tipech je tu! Ještě před
čtením je dobré vědět pár základních informací - na svatbě bylo 100 lidí, z toho jen 4 děti a většinu tvořili kamarádi v plus minus našem věku. Svatbu jsme měli kousek od Brna, takže s tím souvisí i spousta dodavatelů. Mnoho z nich ale není nijak navázáno jen na jednu lokalitu. Co se týče celkové ceny svatby, nechám si to z mnoha důvodů pro sebe, ale ano, naše svatba určitě nepatřila k nejlevnějším. Pokud by vás však zajímala cena jednotlivých dodavatelů, zkuste mi napsat na e-mail. Pro rychlý přehled toho, o čem a o kom přesně tento článek bude, se můžete kouknout na přehledný seznam s odkazy. Pokud vás zajímají podrobnosti, tak pokračujte dále.

Slovinsko 2017: Kobarid, Soča a Hiša Franko

Jezer Bled a Bohinj jsme si užili do sytosti a přesunuli se do města Kobarid z několika důvodů. Jedním z nich byly krásy tamní řeky Soči, její pramen a výlet za ním, ale zásadnějším důvodem byla návštěva Hiša Franko! Kdo sledoval moje insta stories, tak už asi pochopil, že to pro nás byl fakt big deal. Rezervace snad tři měsíce dopředu a jeden z důvodů, proč jsme častěji stanovali, než bydleli v hotelech a apatmánech. Komu je to jméno povědomé, tak to bude zřejmě díky Netflixu a jeho sérii Chef´s Table o nej kuchařích světa. Konkrétně Ana Roš, šéfkuchařka Hiša Franko, je totiž pro rok 2017 podle World´s Top 50 považována za nejlepší šéfkuchařku světa. A to už stojí za výlet! Ale hezky postupně.

Moje internetová prokrastinace

Na netu se dá dělat spousta věcí. Hodiny sedět na Facebooku, neustále aktualizovat Twitter  a emailovou schránku, čas od času mrknout do ISu, hrát si s velrybou, co následuje kurzor myši, číst si o tom, že otčím Kim Kardashian je transexuál a nafotil sexy fotky... nebo si číst či sledovat i nějaké trochu zajímavější věci. Dost jsem rozšířila repertoár svých internetových zájmů, takže kromě foodblogů mám v záložkách i pár dalších odkazů. Tak třeba se vám budou taky hodit!

(Já se fakt učím, jen někdy potebuju odreagování. Třeba u snídaně, oběda... nebo svačiny, a tak.)

Nej zmrzka v Brně?

Po článku o tom, kam jít v Brně na oběd, mě napadla další palčivá otázka, a to, kam jít v Brně na nejlepší zmrzlinu. V šalinách už zase lepí tyčky a madla, holky nosí krátké sukně a městem se protloukáme se slunečními brýlemi, zmrzlinová sezóna je tady! Nedávno jsem byla  na zmrzlinové akci a debatě  v Praze v Brně, kde vystupovali odborníci na zmrzlinu vzatí, Katka Kočičková z blogu Tři kopečky a Darek Hrivňák z legendární tuchlovické zmrzlinárny 2AD. Povídali o historii zmrzliny, o rozdílech v postupu ve velkých průmyslových výrobnách a v domácí podobě, o zmrzlině v zahraničí a o dalších zajímavostech. Potom následovala oficiální a posléze i neoficiální diskuze, která trvala až do večera a i po pěti hodinách debatování to stálo bylo málo. Výsledným zjištěním je, že většina zmrzliny je pěknej shit. V Praze je to o něco lepší, protože je tam Angelato a nově otevřená Puro a někde je k dispozici zmrzka právě i od Tří kopečků a 2AD, ale co Brno? Tady bohužel chcípl zmrzlinovej pes! Když jsem nedávno stála ve v frontě v pražském Angelatu, zrovna se tam potloukal majitel a někomu říkal, že v Brně prostě nikde není dobrá zmrzlina. Ale ne, až tak tragické to není, někam se skutečně zajít dá. Kde tedy mají tu nej?

Můj život s Kitchen Aidem: Stojí za to?

Kitchen Aid. Tajný sen mnoha blogerek a nadšených cukrářek, krásný nablýskaný robot v nesmírně široké paletě barev, sexy zaoblené tvary, bytelnost a americká kvalita. Taková je asi představa spousty z nás o nedostižném Kitchen Aidu. Pro ty, kteří nejsou úplní blázni, řeknu jen to, že Kitchen Aid je považován za takové Ferrari mezi roboty. Nebo možná Porsche, autům moc nerozumím. Když jsme se se Sirem přestěhovali do jedné kuchyně (nebojte, máme i jiné pokoje), dost brzo jsme začali o koupi Kitchen Aidu uvažovat, ačkoliv jsme si říkali, že třeba až za nějakou dobu. Doma u našich jsem používala starý plastový Bosch MUM, který jsem zlehka popisovala v tomto článku.

Kam v Brně na oběd?

Toto bych ráda pojala jako takový interaktivní článek, kdy mi na otázku v titulku odpovíte taky vy. Chodím vlastně pořád dokola na osvědčená místa a jít někam jen tak na slepo se mi kdovíjak nechce. Za obědy utrácím docela dost, ráda jím někde venku, protože samotnou doma mě to moc nebaví, musím si pak totiž rychle stáhnout seriál, nebo koukat na DVTV. Na obědy chodím nejradši s kamarády, kdy za tu hodinu stihneme probrat alespoň to nejdůležitější a dokončit to můžeme ... no zase na dalším obědě!

Kam tedy chodím já?

Asia trip: Cooking class

Spoiler v minulém díle mého asijského putování vám napověděl, že se tu casem objeví samostatný článek s Veronikou v
zástěře included. Jak pozorní čtenáři ví, město Hoi An ve středním Vietnamu je centrum gastronomie, kde se soutřeďují haute cuisine restaurace, které představují vietnamský street food v sexy kabatě. Tedy, pokud kachní embryo může mít sexy kabát. Na každém rohu Hoi Anu tedy natrefíte na nabídky cooking classes, tedy jednodenních kurzů vaření. Je jich tam tolik, že na místě nevíte kterou dřív vybrat, tak se vyplatí zapátrat předem na internetu a přečíst si reakce předešlých vařících cestovatelů. Já jsem to měla snazší, protože mi můj Sir předem doporučil restauraci Morning Glory, kterou jsem si navíc pamatovala i z Gordona na cestách, jakožto highlight jeho vietnamské tour. A jak už jsem psala na Facebooku, co je dobrý pro Gordona, je dobrý i pro mě a s tímto mottem jsem se vydala zaplatit kurz za 675 korun. Když přijdete do restaurace, hned vidíte, že nejste jediní s tímto nápadem. Pobíhá tam několik servírek s rezervačními knihami, je tam příjemný organizovaný chaos a už teď tušíte, že kurz by mohl opravdu stát za to. Podobné, zhruba pětihodinové kurzy v Česku stojí kolem 3 až 4 tisíc, takže ač se 675 korun může na vietnamské poměry zdát moc, není tomu tak.

My tasty England V. : London over and over again!

Sotva jsem stihla sníst všechny dobroty z minulého článku, už jsem se nacpávala znova. To je totiž hlavní náplň mého londýnského pobytu, pokud nepočítám válení se v parku. V posledních dnech mě v britské metropoli poctili svou návštěvou hned dva London loveři - kamarádka Verča a foodie kamarád David, se kterými jsem se samozřejmě vydala obdivovat chutě Londýna. S Hladovou Terkou navíc také nezůstáváme pozadu, sníme na co přijdeme, takže fotek jídla je stále dost. A to je důležitý, protože má člověk pořád co dávat na insta a může hashtagovat jako o život. A když ne, vyfotí selfie v parku a jede se dál.

Parky jsou věc, kterou na Anglii miluju skoro nejvíc ze všeho. Jsou všude, dokonce i uprostřed centra si můžete koupit v Sainsbury´s chocolate chip cookies a jít si lehnout do trávy. Bussinesmani v dokonale padnoucích oblecích si skočí koupit streetfood do vedlejší ulice a taky se jdou rozvalit do parku. Protože jsme s holkama věděly, že v Brně ani v Praze si asi meníčko na trávu nikam nedonesem, parkovaly a piknikovaly jsme o sto šest, co nám síly stačily.

My tasty England III: London

O tom, jak miluji Anglii a co tam tak často dělám, jste se už dozvěděli tady a tady. Tentokrát jsem si tam ale zajela jen tak, protože se mi povedlo brzo udělat všechny zkoušky a nebudu přece sedět doma, že jo. Protože se moje kamarádka Míša přestěhovala do Londýna, tak jsem měla o ubytování postaráno, čímž mi odpadl zásadní výdaj a o to víc jsem mohla jíst. Jela jsem tam totiž hlavně jíst. Nebyla jsem u Big Benu, ani u London Eye, ani jsem nešla fotit lvy na Traflagar square. Zato jsem byla třikrát v Japan centre, prošla jsem Soho křížem krážem a viděla Bídníky v Queens theatre. Ne, že bych byla úplně sight-seeing ignorant, ale protože jsem v Londýně byla snad podesáté a v létě tam strávím celý měsíc, tak už jsem se bez toho celkem obešla.

#instafood #foodporn #ilovefood

Instagram hýbe světem a ať už jste hipsteři, nebo ne, tak vlastnictví chytrého telefonu vás předurčuje k používání Instagramu a hashtagování jako o život. Několik pravd na začátek o mých zvyklostech jakožto uživatele Instagramu:

1) Nikdy bych doopravdy nepoužila hashtag foodporn. Přijde mi to nechutný.

2) Jednou jsem neznámému svalovci, který v každém svém příspěvku použije jedno z hesel #malemodel #gymselfie #workhard, do komentáře napsala #willyoumarryme. Odpověděl lol.

3) Abych měla klidný spánek, je potřeba olajkovat instafotky.

4) Ve skutečnosti nesnáším focení jídel v restauraci. Připadám si trapně. Ale většinou musím kvůli recenzím, nebo chci, abych dala mým milým followerům vědět o něčem super, a to většinou převáží. I am too weak.

Dáte si Dvě Deci?

Nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím, promiňte, vážení, mám veliké zpoždění... Zhruba takto teď vypadá můj život. Kromě toho, že teda jenom nestíhám, protože snídani a svačinu (a oběd a druhou svačinu, atd, atd.) bych samozřejmě nevynechala, to je snad jasné. Vím, že má aktuální neaktivita jak na blogu, tak na Facebooku, je tristní, nicméně toho mám teď nějak moc a pokud zrovna nepeču ve Sklizenu, nebo nepíšu články pro Instinkt, tak sedím v kabinetu diagnostických metod a testuju se na copingové strategie, nebo učím angličtinu, nebo dělám milion dalších věcí. Nicméně téměř dva týdny bez článku už mi přišly skutečně extrémní. Určitě totiž bez nich špatně fungujete, váš život je rázem chudší a říkáte si, kdy už ta Veronika něco napíše! Tak jsem tedy tyto telepatické prosby vyslyšela a jsem tu v celé své kráse! Uf, nějak jsem se po té době rozvášnila.

Moje království III.

S krátkou odmlkou vyplněnou nějakým tím celebrity bussinesem a syrovým lososem je tu poslední díl miniseriálu o pekařských nezbytnostech. Poslední proto, že další věci už asi nemá smysl představovat, forma na bábovku zase takové terno není a taky proto, že mi dochází moje úvodní přirozené fotky mezi zdobičkami a spol. Tentokrát to bude taková všehochuť toho, co se mi nevešlo do předchozích dvou článků a u některých věcí si asi budete říkat, jestli jsem se nezbláznila a že vám tady můžu rovnou vyfotit lžící. Ale věřte mi, vše má svůj hluboký význam!

Divoké odpoledne v Divoké vařečce

Dnes jsem do sebe dostala přibližně týdenní energetický příjem dospělého chlapa, z toho tak 90 procent sacharidů. Řeč je o dlouho očekávaném kurzu Moderních dezertů v brněnském kulinářském studiu Divoká vařečka. Dostala jsem ho jako dárek od Ježíška, ale protože jsem neustále ve víru jiných gastroakcí, přišlo na něj až teď. Divoká vařečka je super, jednak se mi dost líbí už ten název, člověk si hned připadá jako wild cook ala Jamie či Gordon a neméně skvělé je prostředí, ve kterém se kurzy odehrávají. Připomíná totiž vinný sklep, což je obzvláště Moravákům více než sympatické. V Divoké vařečce se nabízejí kurzy všeho druhu, externě spolupracují s odborníky na slovo vzatými a přihlásit se tak můžete třeba na kurz polévek, české nebo italské kuchyně, koláčů, vánočního cukroví, atakdále. V dobách své začínající gastronomické slávy jsem k narozeninám dostala kurz steaky, který pro mě byl opravdu přínosem a z receptů, které jsme dělali, čerpám dodnes. Máma pak navštívila ještě italskou kuchyni a přípravu domácí párty, jsme holt taková Divoká rodina.

Snídaňové hody

Kdybych si měla vybrat jedno jídlo dne, které bych jedla pořád dokola, byly by to snídaně. Každé ráno se
těším, až se nasnídám a na letních dovolených, kde bývají snídaně formou švédských stolů, jsem jako v ráji a obvykle se nacpu k prasknutí. Snídaňová jídla jsou prostě to nejlepší, co může být. Müsli, ovesné kaše, palačinky, wafle, toasty a dalších trilión podobných sladkých dobrot. Ač bych chtěla, trochu se mi příčí jíst je v jinou denní dobu, ačkoliv by na tom nebylo nic zvláštního. Můj kamarád Martin třeba klidně posnídá i pizzu, čemu se co do bizarnosti vyrovnává skutečně těžko. Alespoň z mého pohledu, v Asii se na snídani běžně jí polévky, nudle, nebo rýže, což mi připadá úplně nemyslitelné, ale na druhou stranu, proč ne.

Špilberk food festival 2013

Festival jídla, kde se představují ty nejlepší restaurace v Brně a okolí se letos konal už podruhé a zájemci o
dech beroucí gastronomické výtvory museli překonat kopec vedoucí na hrad Špilberk, takže u fronty na lístky pak všichni synchronně oddychovali. Přestože letošnímu ročníku, na rozdíl od loňska, moc nepřálo počasí, fronta u vstupu byla skutečně jako na banány, v tomto případě ale na banány flambované s brusinkovou espumou a pokladené na domácím bisquitu s čokoládovým mousse a jemně poprášené mátovým cukrem. (Je to úplná blbost, jestli se nad tím teď zamýšlíte. Ale v tomto duchu se nesly názvy všech festivalových jídel). Základní vstup byl za 400 Kč a zahrnuto v něm bylo 150 Kč za vstup a 250 na konzumaci.

Není foodblog jako foodblog part II.

Protože má posedlost jídlem, čtením o něm, foodblogy a vším okolo toho stále trvá (Tuto problematiku jsem vecpala i do své bakalářky. Nekecám.), tak by bylo na čase se s vámi opět podělit o další stránky, kde vaše gastronomické já zaplesá nadšením. Určitě totiž všichni plníte své povinnosti tak jak máte, neprokrastinujete ani omylem, a proto nějaké ty tipy, kde trávit na síti čas, jistě oceníte. Stejně jako v minulém díle pojedeme podle abecedy. (Sebe už na konci tentokrát vynechám, jinak bych se samozřejmě napsala do čela tabulky, to dá rozum.) Všechny tyto blogy jsou Veronicus approved (jakože mnou), takže je to sázka na jistotu!

50 odstínů trapnosti

(Osoby se sníženou tolerancí vůči sexuálnímu obsahu, nechť dále nečtou- ani tento článek, ani knihu)

Fifty shades of Grey – fenomén současné „literatury“, kontroverzní román o detabuizaci sadomasochistických praktik a především pak celosvětový bestseller cílený především na ženy. O Padesáti odstínech šedi už něco slyšeli snad úplně všichni.

Děj je prostý. Mladá a nezkušená studentka Anastasie, která nikdy neměla žádný vztah, se bláznivě zamiluje do chladného multimilionáře Christiana Greye. Zatímco ona touží po romantické lásce plné něžných polibků a vození za ruce, on ji chce nasazovat pouta a dělat anální fisting. Prostě klasickej hollywoodskej příběh.

Jak moc blbější by to ještě mohlo být? Věřte, že dost. Místo očekávaného erotického napětí mezi hlavními postavami a dech beroucích vzrušujících scén se spíš odehrává jakési podivné pseudoporno aneb: „Bejby, chci tě ošukat! Ano pane, prosím. Ó Bože, Anastasie, co to se mnou děláš? Christiane, udělej mě! Utápím se v rozkoši.“

Není foodblog jako foodblog

Hledáte recepty v kuchařce nebo jen tak na internetu? Pokud jo, tak je třeba začít být víc cool.  Nemusíte hned klepat na dveře Pohlreichovi nebo Italovi (což by ovšem bylo hodně cool), stačí jen na internetu hledat trochu někde jinde. Aktuálním hitem jsou totiž foodblogy. Asi vám zrovna dvakrát nemusím vysvětlovat, o co jde, protože se na jednom (sice v embryonální fázi) právě nacházíte. Foodblogeři se většinou snaží zveřejňovat osvědčené recepty, kde dopodrobna popíšou každé mávnutí vařečkou, aby se dílo povedlo i naprostým amatérům. Nedostatečné vysvětlení postupu totiž bývá hlavním problémem velkého množství internetových receptů. (To je věta jak do odborné práce :D )  

Proč miluju Spartaca

První představitel Spartaca - Andy Whitifield

Tento článek je určen zejména pro mé facebookové přátele, kteří mohou mít pocit, že mi hrabe. Asi tak polovina mých statusů z poslední doby totiž obsahuje jména jako Gannicus, Glaber, nebo Oenomaus. Ostatní, nechť to berou jako velice neobjektivní recenzi.

 Takže, co mě na americkém seriálu Spartacus tak fascinuje?

Předpokládám, že příběh samotného Spartaca, otroka, který se vzepřel Římu, asi všichni znáte, protože o této známé legendě byl natočen nejeden film. Americká televize Starz si ale řekla, proč z tak nosného tématu neudělat seriál, zamíchat do toho o trochu víc akce, o trochu víc děje a o hodně víc sexu a tak vznikly v současné době už tři série.

Dnes je všemožných seriálů nespočet a jen jste si toto dočetli, několik dalších jich určitě vzniklo.

Důvody, proč tedy sledovat zrovna Spartaca: