sobota 13. září 2014

Asia trip: Kambodža

Po víc než třech týdnech ve Vietnamu už bylo potřeba se poohlédnout zase někde jinde. Vietnam jsme projeli celkem poctivě, takže jsme mohli s klidem zamířit do sousední Kambodži. Na speed boatu jsme se dostali z hraničního města Chau Doc rovnou do hlavního města Phnom Penh asi za pět hodin. Navíc jsme dostali na cestu minibanán, což bylo dost potěšující, přestože by bylo potřeba jich sníst tak dvacet, aby se člověk cítil banánově nasycen. Maličké banány jsou ale chuťově výborné, je to takový banánový koncentrát a trošku mě štve, že ty velké, co prodávají u nás, jsou oproti nim dost bez chuti.No, dost banánových příběhů. I když jsme se plavili na lodi, hranicím jsme se samozřejmě nevyhli. Do Kambodži se platí za víza 24 USD, ale když platíte padesátidolarovkou za dva, nečekejte, že vám někdo něco vrátí. Za to je asi ten minibanán.

Z hranic tady v Asii mám trošku respekt, vždycky mě napadne, že mi někdo někam (jako do batohu třeba!) strčí drogy, oni na to přijdou, zbijou mě, vezmou mi pas, zavřou mě do vězení, kde mě znásilní, pak budu muset zaplatit milión a za deset let mě možná pustí zpátky do Česka. Trošku paranoia, uznávám. Nicméně se nevyplnila ani jedna z mých obav, dokonce jsme ani nečekali příliš dlouho a s nálepkou v pasu umožňující vstup do kambodžského království jsme jeli vstříc novým dobrodružstvím. Jak jsme se blížili Phnom Penhu, bylo hned jasné, že Kambodža bude trochu jiný level, než Vietnam. Extrémně vyhublé krávy, maličká stavení u řeky, dětí pobíhající bez oblečení.



Hned po vystoupení z lodi v Phnom Penhu jsme se ocitli v obležení desítek tuk tukářů, kteří nám neoblomně nabízeli svoje služby. Tuk tuky jsou takové kambodžské taxíky, vozík pro čtyři lidi, který je přidělaný k motorce a je to nejčastější způsob dopravy turistů. Ubytováváme se v hotelu za dva dolary na osobu, což odpovídá studené vodě, umyvadlu, ze kterého teče voda rovnou na nohy, malým gekonům na pokoji  a plesnivým zdem. Ale budget je budget. Z Phnom Penhu jsem prvních několik hodin dost naštvaná. Všechno mi přijde strašně špinavé, jsem otrávená z dlouhé cesty lodí, místní na motorkách se neumí vyhýbat tak jako Vietnamci, ale musíte si dávát velký pozor, aby vás nepřejeli a ze slova tuk tuk už pomalu začínám dostávát infarkt.Řeším to tak, že si koupím dva kopečky zmrzliny za 2,7 dolarů. To je podobné, jako kdybych si ji v Česku koupila třeba za tři stovky. Nicméně, zmrzlina mi spravila náladu a Phnom Penh mi přestal připadat tak strašný. Bylo tu ale pár věcí, které jsme z Vietnamu neznali. Žebráci. Všude. Žebrající děti, dospělí, dospělí s dětmi, celé rodiny. Je běžné, že sedíte u stolu v restauraci a žebrák přijde až přímo k vám. Podle reakcí obsluhy rychle chápeme, že to není nic neobvyklého. Někteří to po chvíli vzdají, jiní vytrvají i několik minut. Když se ale jen několik centimetrů nade mnou sklání žebrající muž, který je nejen opilý, možná i zdrogovaný a zdá se, že na mě každou chvíli něco vylije, začnu z toho být skutečně trochu nesvá. Po chvíli přichází další, se špinavým dítětem v náručí. Dávám mu svoji nedojezenou porci na vedlejší stůl. Okamžitě přiskočí servírka a zabalí mu zbytky do igelitového sáčku. Setkáváme se s tím po celou dobu v Phnom Penhu na každém rohu. Potom, co přijdeme k řece a vidíme, jak si v Mekongu několik mladých holek v oblečení myje vlasy, vedle nich čůrá kluk a jen o pár metrů dal se pere, chápeme, že Vietnam byl vlastně docela luxus.



Ano, na vesnicích se možná děje něco podobného, ale ne v metropoli. Hlavní šok ale přichází, když se centrem procházíme večer. Neuvěřitelné množství lidí bydlí na pár prknech položených na chodníku. Nebo na houpací sítí uvázané mezi dvěma sloupy elektrického vedení. Před honosným královským palácem nocuje několik rodin na improvizované posteli z prken, pod kterými mají uložené svoje věcí. Na lavičkách, na trávě, všude. Poprvé mě to překvapí a vyděsí, po půl hodině už se přestávám ohlížet. Kupuju si podivné ovoce jack fruit, kulaté plody v trsu obalené v tvrdé slupce. Moc mi nechutná, tak ho hned dávám dalším žebrákům, stejně jako Tomáš dává zbytek smažených cvrčků pobíhajícím dětem, které se na ně vrhnou, jako na největší delikatesu.


 Na druhou stranu, město je plné barů, hospod, poměrně drahých restaurací a hotelů, ten kontrast je zarážející. A všude vidíte prostitutky. A potkany. V Phnom Penhu zřejmě neexistují popelnice, všechny odpadky se hází na ulici a pak asi svážejí na hromadu na několik míst. Mezi odpadky se prochází místní a hledají v nich svou možnou večeři. Potkani tu mají hody, jsou taky pěkně velcí a vypasení. Když mi jeden na terase před hotelem proběhne pod nohama, trošku se leknu. Přisedá si za mnou paní se zlatým zuby a nabízí mi svoje smažené kuře. S díky odmítnu, což ji nevádí, pustí se do něj a zbytky hodí - jak jinak než na zem, a já očekávám další potkaní návštěvu. Kolem stále pobíhají bosé žebrající děti a válí sudy u silnice.



Kambodža to neměla lehké, v 70. letech se k moci dostali Rudí Khmerové, extrémní levice, která zastavila jakýkoliv rozvoj a za čtyři roky napáchala tolik škod, že se z toho království dostává doteď. Rudí Khmerové vyvraždili něco mezi jedním až třemi milióny obyvatel a teror ukončila až vietnamská invaze. Killing fields v Phnom Penhu, kde se odehrávaly samotné vraždy, je jedním z must-visit míst při návštěvě kambodžské metropole.Atmosféra na vás ale nepadne tolik jako třeba v evropských koncentračních táborech, protože ze zázemí Rudých Khmerů se toho moc nezachovalo. Kdybyste v uších neměli audioguidy, máte pocit, že se procházíte příjemným parkem. Něco ale přecejen zůstalo, palma, jejíž listy se používaly na podřezávání hrdel vězňů, nebo strom, o který se prostými údery zabíjela novorozeňata. Rudí Khmérové totiž šetřili drahými kulkami, a proto se spoléhali na jiné způsoby zabíjení.



Ale pojďme trochu rozbít vážnost situace. Kambodžaní, respektive khmerové, což je největší ethnická skupina Kambodži (jen ti rudí byli špatní) jsou velmi milí a ochotní a ve většině případů mluví výborně anglicky. Je to příjemná změna po Vietnamu, kde jsme bez Longiho nebyli schopni domluvit téměř nic jinak, než pomocí bodylanguage. Můžete vést normální konverzaci a neomezovat se pouze na základní slovíčka. Tím líp proto, že khmerština bohužel používá znakové písmo, takže veškeré nápisy nám zůstávají utajeny. Platí se riély, 1000  riélu je asi 5 korun, ale mnohem nadšeněji se všichni tváří na dolary. Bankomaty vám je dají automaticky a není důvod si směňovat velké částky, protože při placení naopak bývá problém spíše přepočet na jejich vlastní měnu. Ulice nemají názvy, ale jen čísla. Je to trochu jako třeba v New Yorku, když jdete na Pátou Avenue. Místní se vyzouvají, i když jdou do supermarketu, nebo do restaurace, čehož si ale všímáme spíše až v menších městech. Věcí podávají oběma rukama místo jedné a jako poděkování se uklání se sepjatými dlaněmi. Na ulicích se prodává smažený hmyz, hadi na špejli, ovoce a smažené maso všeho druhu. V jedné ulici je open air kadeřnictví, což mi přijde hrozně cool, stejně jako vystajlovaní kadeřnící a účesy, co vytvářejí.



Typickým jídlem je amok a khmérské kari. Amok je taky něco jako kari, ale řidší, spíše polévka s rozmixovanou zeleninou a najemno nakrájeným zelím. Samozřejmě s jí s rýží, jako asi všechno v jihovýchodní Asii. Khmerské kari je konzistencí pdoobné thajskému, často vařené v kokosovém mléce, ale téměř nepálí. V Phnom Penhu jsme díky našim kamarádům objevili skvělou restauraci Kabbas, kde se a stěnu lepí vzkazy, tak jsme hned taky jeden připíchli.



Z hlavního města jsme se chystali do Sihanoukvillu, což je taková party oblast u moře, odkud jsme se plánovali dostat na relaxační ostrov Koh Rong, na který jsem se já těšila už od začátku celého asijského výletu. Po cestě ale autobus píchl kolo, které mělo být vyměněné už tak před rokem, což nás zdrží a nestihneme poslední loď. Tolik nám to však nevadí, protože poprvé na vlastní kůži pociťujeme období dešťů a doufáme , že přes noc se vše vyprší a další den ráno odjedeme na ostrov za sluncem. Pršet nepřestává celý večer, celou noc, celé ráno,...a celý následující den na ostrově. Jsem nešťestím bez sebe, protože Koh Rong je nádherný. Bydlíme v bungalovech přímo na opuštěné pláži s bílým pískem, kde nic, tu nic a my sedíme v otevřeném baru a nemůžeme ani na minutu vyjít ven, abychom nebyli úplně promočení. Proklínám Kambodžu, proklínám období dešťů, proklínám celou Asii. Ležím na polštářích v baru, koukám na Masterchefa a je mi do breku. K večeru najednou začne déšť ustávat, což mě paradoxně štve ještě víc, protože je tma, já nemůžu vidět, jak krásné všechno na ostrově je a nemůžu se opalovat na soukromé pláži. Na noční koupání to ale samozřejmě využiju, protože neočekávám, že by další den bylo hezky. Říkám si, že můžu alespoň dlouho spát uvnitř moskytiéry. Vzbudím se ale podezřele brzo a vidím, jak dírami ve střeše bungalovu probleskují paprsky slunce. Jdu se ještě v pyžamu podívat ven a... po dešti ani památky!




Rychle se převlíkám do plavek, ať nezameškám ani chvíli, protože déšť se může zase rychle vrátit. Nakonec ale máme krásně celý den, takže mé proklínání končí a užívám si jak jen to jde. Snídani na pláži, kde nikdo není, válení se v písku a tak.






Co už jsem si užila méně, bylo setkání s makakem. Jdeme s Martinem do bungalovu a vidím jak kousek vedle se v odpadkovém koši hrabe opice, což mě zprvu docela pobaví. Opravdovej wildlife, yes! Jdu dál k našemu bungalovu a vídím, že opice je mým zdatným followerem. Jde za mnoui i po schodech na terasu. Rychle zavíráme dveře a jdeme dovnitř. Opice si ale hravě najde díru ve střeše a pokračuje dál. dovnitř Děsíme se a utíkáme do koupelny. Nedojde nám, že ve střeše je opět dost děr. Ve vteřině opice sedí nad námi asi půl metru, my se krčíme v maličké koupelně a děsíme se, že každou chvíli skočí. Makaci jsou trošku svině. Cení na nás zuby, šklebí se a prská. Snažíme se nemyslet na to, že opice přenáši vzteklinu a milión dalších nemocí. Přemýšlím, jestli po ní hodit šampón , ručník, nebo ji nechat být. Po několika dlouhých vteřinách si to opice rozmyslí, otáčí se a odchází. Radši ještě stojíme v rožku koupelny a dáváme jí dost času na odchod z bungalovu. Když se rozhlédeme kolem s úlevou zjišťujeme, že odešla a neukradla nic důležitého. Až na celý balík kokosových karamelek.


Nočním busem pak odjíždíme opět ze Sihanoukville do města Siem Reap. Hotel bus je o něco jiný než sleeping bus, má relativně normální postele, televizi se sluchátky a oddělené pokojíčky s rudými závesy. Horší je, že jejich verze letiště je normální postel podprůměrně vysokého Evropana. National road, po které jedeme, je polní cesta s dírami, jejíž nejčastějším dopravním prostředkem jsou krávy. Během cesty se nám třikrát rozbije autobus. Jedna oprava probíhá za pomocí pár šroubováků a světla z mobilu a trvá přes dvě hodny. Výměna klínového řetězu kdesi uprostřed ničeho už je o něco rychlejší a třetí už skoro ani nestojí za řeč. Přijíždíme sice s několikahodinovým zpožděním, v Kambodži už však nečekáme nic jiného. Ubytováváme se v guesthousu u rodilého Brita a přítomnost angličtiny si užíváme ještě o něco víc, než doposud.

Do Sierm Reapu se jezdí zejména proto, že se v jeho blízkosti nachází obří chrámový komplex Angkor, jehož největší chrám Angkor Wat je vyobrzaen i na kambodžské vlajce. Je to nejvýznamější památka, kterou Kambodža má, může si proto dovolit účtovat 20 dolarů za jednodenní vstup. Jet do Kambodži a nejít na Angkor Wat zkrátka nejde a všichni to dobře vědí. Angkor Wat je největší náboženská stavba na světě, celý chrámový komplex je v UNESCO a taky se tu proháněla Angelina Jolie jako Lara Croft v Tomb Raideru.





Já musím říct, že jsem byla dost zklamaná. Přivstali jsme si na návštěvu Angkor Watu při východu slunce, abychom viděli na vlastní oči, jak se před námi budou objevovat stále jasnější obrysy chrámových věží. Krom toho, že to stejné napadlo další stovky turistů, to bylo opravdu pěkné a impozantní. Tím bych ale asi tak skončila.




 Další chrámy mi přišly všechny stejné, byla jsem unavená a zpocená a hlavně otrávená neustálým pořváváním prodejců všeho druhu, kteří jsou schopni vás vzít za ruku a táhnut ke svému stánku. Opět spousta dětí prodávajích náramky, šátky, dospělých nabízejících vodu, pivo, zmrzlinu, pohledy, cokoliv. V hlavě mi ještě teď zní verycheapbuysomething. Jsem asi trochu ignorant, ale kdybych jen viděla fotky od ostatních, nic by se nestalo a za 20 dolarů bych si radši koupila deset zmrzlin. Možná i jednu, kdyby byla fakt velká.

Celkově ale rychlonávštěvu Kambodži hodnotím velmi kladně a jsem ráda, že jsme ji do našich plánů zařadili. A teď už vzhůru do Thajska!


P.S. Tarantuli jsem nakonec nevyzkoušela. Vyděsila mě slečna na Facebooku s tím, že mi můžou tarantulí vajíčka  prasknout v puse. Na to ani já nemám.

18 komentářů:

  1. Tyhle články mě moc baví, a i díky tobě čím dál víc přemýšlím, že se jednou taky takhle někam vydám! :)

    I když moje poznávání asijské kultury by bylo poloviční, protože polovinu věcí bych sníst prostě nedokázala a trapně tam pojídala jen nudle, jsem srab - třeba takovej pečenej had je moje noční můra z dětství, od dob, kdy jsem ho viděla v pohádce Zlatovláska :D (opravdu k tématu, já vím :DD)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, ono to takto vypada, jak nejim nic jinyho nez embrya, hady a krysy, ale mela sem nekolikrat pizzu, byla v KFC, na indickym jidle a tak :D Kdyz mi bylo ty prvni dva tydny furt blbe, tak jsem si za ty experimenty spis nadavala, ale nakonec to bylo spis z kafe nez z jidla. Ja na tom nic srabskyho nevidim, kamarad Martin , co tu je s nama, ji treba porad burgery :D Ale had fakt ani nestal zato :D

      Vymazat
  2. Prosím, nebyl by ještě článeček, ve kterém by bylo něco víc o khmerské kuchyni? Ta vietnamská je v ČR už docela známá, thajská je víceméně celosvětově proslulá, ale o kambodžské se toho nikde tolik nedočtu.Článek navíc by byl vážně fajn. Jinak tyhle cestovní deníky jsou skvělé :) Budu doufat! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rada bych, ale bohuzel toho vic nevim :( V Kambodze jsem stravili jen tyden a a vsude, kde jsme jedli, byla jako khmerska jidla prave kari a amok, niceho dalsiho jsem si nestacila vsimnout. :)
      A diky za pochvalu! :)

      Vymazat
  3. Obdivuji, že takhle jedete na vlastní pěst po Asii, já bych se asi bála! Ale moc by se mi to líbilo...a těším se na pokračování!
    Trochu mi to připomnělo Dominiku na cestě(má stránku na fb), která sama jede na motorce až do Kyrgychstánu :)) Evi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je nas vic, takze neni proc se bat :)
      Na Dominiku urcite kouknu, diky za tip! :)

      Vymazat
  4. Ahoj Verčo, čteme tvoje články s holkama z kanceláře a moc se bavíme! držíme ti palce, piš dál a těšíme se i na recepty! Jana K. (PwC)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jee, tak to je super! Moc vas vsechny zdravim a recepty zase brzo budou! :)

      Vymazat
  5. Obdivuji Vás...Takovéhle cestování, to je můj sen, zatím neuskutečněný. I když je mi jasné, že bych potom taky proklínala kde co, musí to být občas těžké. Děkuji za vynikající články, člověk tak nasaje aspoň trochu atmosfréru zemí, kam se jen tak brzy nepodívá :)

    OdpovědětVymazat
  6. To je krása, taky bych se ráda někam mrkla. Počkám si až děti vyrostou. A taky bych ráda někdy ochutnala ten koncentrovaný minibanán:-) Že s banány, které u nás lze koupit, není něco v pořádku jsem tušila už dávno!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Vando, potkali jsme dokonce i nejake rodiny s detmi, ale ja bych do toho asi nesla, takze dobre, ze chces pockat :)

      Vymazat
  7. Povedené fotky i článek :)
    http://cirkuslafamilia.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  8. Milá Veroniko,
    u mě proběhla Kambodža 2x a Vietnam 4x - pokaždé měsíc, protože míň to nemá cenu :-) Takže toto jsou články pro mě :-) Nedávno jsem na svém blogu taky nastartovala "vyprávění na etapy" z těchto zemí. Obzvláště Vietnam je pro mě fakt úžasná země (proto jsem se tam také 4 roky po sobě vracela :-)
    Petra z Nevšedních dnů

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, tak to je poradne nadseni pro cestovani, to koukam! :)

      Vymazat
  9. Jo a mimochodem, já tu tarantuli zkusila :-) Ale jen nožky :-)

    OdpovědětVymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...