S Mikulášem v břichu - část 6.: Porod

Začal mi 36. týden, tedy 9. měsíc a samotné finále celé cesty těhotenstvím. Na následující dva týdny mám ještě domluvené klienty ve své psychopraxi a naplánovali jsme si se Sirem poslední Před-Mikulášské párty s přáteli, než nás tu bude o jednoho víc. Ve středu se taky chystám jet na pět dní na psychoterapeutický výcvik kousek od Ždáru nad Sázavou. Jsem lehce nervózní z toho, jestli už to přece jen není pozdě, ale říkám si, že zas tak daleko od Vyškova to není a někdo by mě prostě odvezl. V pondělí jdu na předporodní cvičení, které vede naše porodní asistentka, tak ji poprosím, aby zkontrolovala Mikulášovo postavení. Niž se zatím neposunul, ale k velkému překvapení se přetočil na druhý bok, což se úplně často neděje.

S Mikulášem v břichu - část 5.: Strach z porodu : co s ním?

(Disclaimer: Pokud strach z porodu nemáte, zvažte ,zda ho chcete číst, nerada bych ve vás vyvolala myšlenky,co vás samy od sebe vůbec nenapadnou. Nicméně mám velmi pozitivní odezvu od mnoha žen - těhotných i netěhotných, které strach nemají - článek pro ně byl užitečný ve smyslu, jak se na porod připravit a žádné strachy v nich nevyvolal.)

Existují ženy, co porod vnímají jako něco, co prostě patří k narození dítěte, nečekají, že to bude nějaký skvělý zážitek, ale ani to příliš neřeší. Jsou ženy, které se na porod vyloženě těší, naprosto důvěřují sobě a svému tělu, že to zvládnou a ještě si to plánují užít. No a pak jsme tu my. Ženy, co mají opravdový strach. Takový, že po krátké radosti z pozitivního těhotenského testu přichází kolotoč úzkostí a obav.
Kromě toho, že ve společnosti, alespoň v té západní, je obraz porodu obecně vnímán jako něco extrémně náročného, bolestivého a krvavého (viz např. využití porodu jako metafory v běžné řečí - "no to byl teda porod!!"), nebo něco, o čem se radši moc nemluví.

Asi každá z nás, která se porodu bojí "víc, než je obvyklé", pro to má své konkrétní důvody. Mám je i já, souvisí s mou anamnézou/historií a nebudu se o nich rozepisovat, protože to nepokládám pro tento text za nutné.

A co teda děláš jako ten školní psycholog?

Od té doby, co jsem opustila školní lavice, se s otázkou na náplň mé práce setkávám velmi často. Občas je otázka položena se skutečným zvídavým zájmem, občas s mírným despektem a pocitem, že to je zbytečnost, bez které jsme se předtím taky obešli. Snažím se odpovídat tak jako tak, byť mně někdy z obhajoby toho, co dělám, jde hlava kolem. Setkala jsem se s tím, že hodně lidí si takovou práci fakt nedovede reálně představit, tak jsem si řekla, že to trošku osvětlím.

V dnešní době má školního psychologa většina základek (ačkoliv na středních by podle mě taky byli potřeba jako sůl), ale obvykle nepracují na plný úvazek. Není neobvyklé, že některé kolegyně mají dvě, někdy i tři školy současně. Z toho by mně hráblo, tak jsem ráda, že jsem na škole jedné, kde mám úvazek 0,8 a pracuji od pondělí do čtvrtka. A co teda celou dobu dělám?

Akné story

Celý život jsem trpěla akné. Velmi těžkým akné. Začalo to už v mých 11 letech a pokračuje to i dalších 15 let poté...nebo to možná konečně skončilo.První tři roky se to dařilo nějak držet pomocí všelijakých mastiček, antibiotik, atd., ve 14 mi už nasadili antikoncepci, protože prý jiné řešení nebylo. Ve 14 se s doktory nehádáte a prostě posloucháte. Mezitím jsem obešla několik dermatologů a dlouhou dobu byla v péči i české dermatologické špičky. V šestnácti jsem podstoupila Roaccutane kúru, jedná se o lék, který je poměrně drastický a dává se až jako jedna z posledních možností jen nejtěžším případům, protože je pro tělo extrémně zátěžový.
V kombinaci s ním musíte brát antikoncepci a nesmíte za žádnou cenu otěhotnět, protože lék by mohl nějak fatálně poškodit plod a způsobit velké komplikace. Během léčby jakoby totálně vysycháte, úplně všude, nemůžete dělat žádný sport kvůli vysychání kloubního maziva, nemůžete nosit čočky kvůli suchým očím, vaginální sekret prakticky zmizí a v Americe a některých evropských státech se vedou proti tomuto léku protesty kvůli údajné souvislosti s depresemi a sebevraždami.

Jak se jako psycholog nezbláznit

Asi vás nepřekvapí, že tuhle otázku dostávám poměrně často. „Když pořád řešíš něčí problémy, jak to, že se z toho sama nezblázníš?“ Na začátek je potřeba říct, že se obávám, že něco jako duševně zcela vyrovnaný psycholog, který nemá žádné osobní problémy a se vším si hravě poradí, nejspíš neexistuje. Jsme lidé jako všichni ostatní a trápí nás problémy ve vztazích, v rodině, v osobním životě, nízké sebevědomí, tréma, atakdále.  Mnohdy umíme erudovaně radit ostatním a sami přitom prožíváme to stejné.

Blog žije a já taky!

Tak jsem zase tady a vy jste právě svědky historického momentu, protože zatím uběhla nejdelší doba od vydání posledního článku. Jak trefně poznamenal nějaký empatický čtenář v komentáři, "haha, sotva po dovršení čtvrtých narozenin blog umřel". Ale ne, nebojte se. Čtyři měsíce jsou sice fakt dlouhá doba, ale proč to zkrátka lámat přes koleno. Měla jsem věru náročné období, první opravdová práce, do které jsem nastoupila s veškerou mou energií, mě zcela zaměstnávala, takže po příchodu domů jsem se potřebovala ponořit do nějaké naprosto mimointelektuální činnosti a být aspoň chvíli trochu pasivní. Po dlouhé době jsem věděla přesně, který den je vysvědčení, protože je to poslední den pro lidi pracující ve škole před velkými prázdninami.