Laos a Thajsko 2018 - díl 2: Elephant Conservation Centre

Když jsme plánovali program, chtěli jsme určitě nějaké aktivity se zvířaty, ale s dodržením všech eko bio etických záležitostí. Já jsem nejvíc ze všeho chtěla na Gibbon expirence, což je pozorování gibonů v korunách stromů, kde bydlíte v tree housech a přesunujete se v džungli zavěšení na kladce. No, když jsem ale na kontrole na gynekologii v 8. týdnu těhotenství tohle zmínila, tak sestřička jen vyděšeně zamrkala očima a doktorka, která je sama dost free a taky byla těhotná v Asii, uznala, že to už je fakt asi trošku moc. Giboni vlastně byli jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Laosu chtěla jet, ale snad není všem dnům konec.

Laos a Thajsko 2018 - díl 1.

Když jsem byla před čtyřmi lety poprvé v Asii a cítila se jako Alenka v říši divů, tak mě hned po
návratu začalo trošku mrzet, že jsme nestihli Laos. Času jsme celkově neměli zas tak málo, ale využili jsme ho hodně na Vietnam a ke konci nám již trochu ubývaly síly (a peníze :D) , takže jsme celkem prosvištěli Kambodžu, a pak se víceméně váleli v Thajsku. Několikrát jsem pak slyšela nadšení lidí z návštěvy Laosu, z tamních lidí, atmosféry a přírody. Loňskou dovolenou jsme se Sirem strávili v Evropě, přesněji ve Slovinsku, tak jsme si řekli, že je čas zase vyjet do Asie. Po Vietnamu, Kambodži, Thajsku, Malajsii a Borneu jsem se tedy začala zase těšit do mé nejoblíbenější dovolenkové destinace - do jihovýchodní Asie no a jasně, že konečně přišlo na Laos!

Malajsie: Langkawi a Tuba

Po tom, co jsme se dostatečně nasytili v Penangu nás čekala poslední část celého výletu - ostrov Tuba poblíž známého souostroví Langkawi. Na závěr dovolené jsme chtěli opravdovou válečku na pláži, kde už se nebudeme muset někam honit a klidně budeme celé dny stavět hrady z písku. Aby to zase ale nebylo tak úplně standardní, tak Sir vybral opuštěný ostrov Tuba, na kterém je jen jedno ubytování a žádná pořádná vesnice. Když se na Tubu chcete dostat, musíte si pro sebe objednat loď, nebo čekat na loď veřejnou, která ovšem odjíždí až tehdy, když se sejde dostatečný počet lidí, který ji zaplní. Na břehu nečekejte žádné molo, je potřeba sundat boty a skočit do moře.

Malajsie: Cooking class

Když jsme vybírali, kam půjdeme v Penangu na kurz, Nazlina a její Spice Garden byla jasná volba.
Takto stylově bych začala článek o skvělém dnu plném dobrého jídla v srdci malajské gastronomie. Kurzy místních kuchyní se postupně začínají rozmáhat a je to skvělý nápad, jak si trošku ozvláštnit cestování, poznat nové lidi a něco se přiučit. Sešlo se nás tam asi osm a kromě nás to byli cestovatelé z Francie,Itálie a Německa. Jedna z nich byla gluten a lactose free a nebyl nejmenší problém se kurzu zúčastnit, v jejich porci proběhlo jen pár malých úprav.  Podobně jako na kurzu ve vietnamském Hoianu, i tady se začínalo tour na místním trhu.

Malajsie: Penang aneb Konečně jídlo!

Opice, krokodýli, medvědi a veškerá další zvěř, co jsme viděli, byla sice super, ale asi nikoho nepřekvapí, že hlavní důvod našeho cestování je jídlo. To doteď nebyla žádná sláva, v KL to sice bylo fajn, ale zase jsme tam nepobyli moc dlouho a navíc jsou tam další must-see záležitosti, takže se nejde nacpávat v jednom kuse. Borneo pak bylo co se jídla týče vyloženě zklamání, takže o to natěšenější jsme byli na návštěvu Penangu - mekky všech foodies milujících asijskou kuchyni. Penang je malý ostrov na západ od pevniny a je dost odlišný od zbytku Malajsie. Mísí se tam totiž několik různých národností vyznávající různá náboženství a mluvící různými jazyky. Něco takového se skoro vždy pozitivně odrazí na gastronomické scéně. Nejčastěji se setkáte s malajskými pokrmy, potom lokálními specialitami Penangu, indickými dobrotami a nakonec spoustou typicky čínských jídel. To znamená, že v Penangu žijí v relativní harmonii muslimové, hinduisté, buddhisté, taoisti a kdo ví, kdo ještě. To je velký rozdíl oproti zbytku Malajsie, která většinově vyznává islám, který je oficiálním státním náboženstvím.

Malajsie: Sepilok a opice proklatě blízko

Sotva jsme se stihli vzpamatovat z nadšení z opic, které jsme ve vší tichosti pozorovali dalekohledem na stromech vzdálených desítky metrů, ocitli jsme se na místech, kde jsme se jich mohli klidně i dotknout. Nebo teda spíš ony nás. Naší další zastávkou v malajském putování byl totiž Sepilok, což je další oblast na východě Sabahu, která sama o sobě vůbec zajímavá není. Ale je to důležitý výchozí bod pro všechny opičí nadšence, protože v jeho blízosti se nachází Orangutan Rehabilitation Centre a Proboscis Monkey Sanctuary, neboli stanice pro zraněné a ukradené orangutany a rezervace plná kahaů nosatých. Kromě toho je tu také Sunbear Conservation Centre a Rainforest Discovery Centre, takže opice se dají proložit i malými medvídky a treky v pralese, takže se člověk rozhodně nenudí.

Malajsie: Homestay na řece Kinabatangan

Kahau nosatý, dlouhoocasí makakové, orangutani, krokodýli, nebo krásní zoborožci. Tohle všechno je možné vidět na Borneu a něco z toho dokonce jenom tam. První ze jmenovaných opic už nežije přirozeně nikde jinde na světě a divoké orangutany je možné vidět kromě Bornea jen na Sumatře. Opice mě nějakým způsobem fascinují, strašně se mi líbí, jak mají mimiku podobnou lidem, jak nosí maličká mláďata na břichu a jak si vybírají blechy. Nejradši ze všech mám šimpanze, ale nepohrdnu žádnou opicí, kromě velkého makaka rhesus, který mě v Kambodži málem sežral. (Dobře, trošku přeháním, ale okradl mě a chtěl na mě zaútočit!) Příroda na Borneu je dech beroucí, převážně tedy právě v okolí řeky Kinabatangan, která se táhne skoro 600 kilometrů a má výrazně hnědou barvu, kterou v Lonely Planet popisují jako čokoládovou, ale to je přece jen trochu nadnesené. Proč už orangutani nejsou na celém Borneu, ale jen v některých málo částech, je asi všem dnes jasné - má to na svědomí kácení a pálení deštných pralesů a vysazování olejné palmy, která je opravdu téměř všude a kromě obřích vzrostlých stromů vidíte taky spoustu malých, nově vysazených palmiček. Opice a další zvířata tak ztrácejí místo k životu, protože takový orangutan si třeba staví každou noc nové hnízdo někde ve vrcholcích stromů a na palmě to dost dobře nejde. Tak se všichni stěhují k řece, kde je pak opravdu vysoká koncentrace divokých zvířat, ale ten důvod je trochu mrzutý. Na druhou stranu, palmový byznys tvoří tisíce pracovních míst a spousta „lidí od řeky“, jak se místním přezdívá, bez znalosti angličtiny moc jiných šancí nemá.

Malajsie: Začínáme!

Tak je to tady, konečně mám zase po čase o čem psát, protože mezi jediné mé starosti teď patří stíhat autobusy a letadla a přemýšlet, zda si zvládnu dát dvě jídla a zmrzlinu, nebo radši tři jídla a být bez dezertu. Rozhodnutí vydat se letos na dovolenou do Malajsie bylo velmi spontánní a probíhalo přibližně takto: Sir: "Narazil jsem na levný letenky do Kuala Lumpur, jsou teda z Budapešti a stop-over v Kataru je 8 hodin." Já: "Jo, to je dobrý, tak jedem." Takže jsme už někdy v dubnu zakoupili letenky za 11 a půl tisíce korun a pustili se do plánování. No, já teda spíš jen asistovala. Takže po pracovním měsíci v Anglii, protože ve školství si člověk vydělá spíš na Macháč, než na orangutany na Borneu, jsem se na tři dny ohřála doma, sbalila krosnu a hurá na třicetihodinovou cestu přes několik časových pásem. Letos jsme vyrazili se Sirem jen ve dvou, protože jak všichni stárneme a jsme již v dospěláckém pracovním procesu, je těžké se vzájemně sladit.

Asia trip: 6 týdnů na cestách - rady od nezkušené trubky

Už pár týdnů zpět jsem slibovala, že napíšu nějaké to resumé mé asijské cesty a vy jste právě teď svědky toho, jak se sliby mění v činy! Tak tedy trocha dramatu na úvod a můžeme jít na to. Proč, kdy a jak jsem se rozhodla, že pro jednou opustím prázdniny trávené v hotelových resortech s all inclusive a vyměním je za studenou vodu ve sprše a nothing inclusive, jste se mohli dočíst tady, tenhle článek bych proto koncipovala spíše jako tipy a triky pro nezkušené cestovatele a zajímavosti, co se nikam nevešly. Předesílám, že tohle nemá suplovat žádnou hedvábnou stezku ani lonely planet, (které se ale určitě vyplatí pročíst!), jsou to jen a pouze zkušenosti cupcake princess v divočině.

Jak se sbalit?

Záležitost, kterou jsem řešila skutečně velmi intenzivně, protože nejsem zrovna mistrem v balení věcí na cesty. Mám nacvičených několik různých triků, jak se dostat do letadla bez placení poplatku za příliš těžké zavazadlo (prvním z nich je dobře zvolit pohlaví pracovníka na přepážce) a řeším, zda si na týden vzít pět nebo šest párů bot. Nějakým zázrakem se mi ale povedlo nakonec sbalit krosnu pod 10 kilo. Na 6 týdnů. Jak tedy na to?

Asia trip: Thajsko

Pokud jste si mysleli, že jsem v Asii již nadobro zůstala, protože mě sežral medvěd, nebo tak něco, není tomu tak. Jsem již živa a zdráva zpět v českých luzích a hájích, akorát nějakou dobu po návratu na kvalitní sepisování zážitků nebyl čas. O závěr celého Asia tripu vás ale samozřejmě nemůžu ochudit a vracím se proto zpátky do Thajska! Přechod přes kambodžskou hranici byl trošku dobrodružný a ne úplně dobře organizovaný. Snímání otisků ze všech prstů na kambodžské straně barikády celou agendu skutečně moc neurychlovalo a vyptávání thajské policie na to, kde že teda budeme bydlet taky moc ne. Odpověď, že asi jedem na nějakej ostrov a kde budem nevíme, je moc neuspokojila, tak jsme radši řekli, že někde v Bangkoku. Když jsme úspěšně přešli i thajské hranice, doufali jsme, že už vše půjde jako po másle, ale přijel pro nás podivný vůz s korbou, do kterého nás ne úplně sympatičtí pánové narvali se skupinou japonských turistů a my jen doufali, že nejdeme nikam nedobrovolně darovat orgány. Naštěstí nás popovezli jen pár desítek metrů do zřejmě spřátelené restaurace někoho z nich, kde jsme měli víc než půl  hodiny sedět a hodovat, což jsme demonstrativně odmítli a vytáhli si svoje buchtičky z pekařství v Siem Reapu. Naším cílovým místem bylo party město Pattaya, ze kterého jsme se měli dostat do přístavu Bán Phe a odjet chillovat na thajský ostrov Koh Samet.

Asia trip: Kambodža

Po víc než třech týdnech ve Vietnamu už bylo potřeba se poohlédnout zase někde jinde. Vietnam jsme projeli celkem poctivě, takže jsme mohli s klidem zamířit do sousední Kambodži. Na speed boatu jsme se dostali z hraničního města Chau Doc rovnou do hlavního města Phnom Penh asi za pět hodin. Navíc jsme dostali na cestu minibanán, což bylo dost potěšující, přestože by bylo potřeba jich sníst tak dvacet, aby se člověk cítil banánově nasycen. Maličké banány jsou ale chuťově výborné, je to takový banánový koncentrát a trošku mě štve, že ty velké, co prodávají u nás, jsou oproti nim dost bez chuti.No, dost banánových příběhů. I když jsme se plavili na lodi, hranicím jsme se samozřejmě nevyhli. Do Kambodži se platí za víza 24 USD, ale když platíte padesátidolarovkou za dva, nečekejte, že vám někdo něco vrátí. Za to je asi ten minibanán.

Asia trip: Vzhůru na jih!

Na začátek mám pro vás příjemnou zpravu, ačkoliv ne tolik příijemnou jako pro mě, a to jest, že už mi není špatně! A zřejmě jsem i přišla na příčinu. Nebyly to ani vepřový uši, ani slepičí pařáty, ani kachní embryo, ale kafe! Jsem na kávu poměrně hákliva i doma, a když není úplně supr trupr, tak mi z ní není moc dobře. A vietnamská káva se praží úplně dočerna a navíc se v létě pije v ice coffee podobě, což znamená se sladkým kondenzovaným mlékem a spoustou ledu. Potom, co jsem si přesatala tuhle dobrotu dávat, je mi podstaně lépe, takže svět je zase v pořádku! (I když mě to teda mrzí, protože je to jako ledová čokoláda!) No a taky jsem se asi konečně trošku adaptovala na zdejší podmínky. Naposledy jsem se s vámi loučila z krásného Hoianu a chystala se na jih do Da Latu, města věčného jara, což znamená, že je tam pěkná kosa, takže ten název moc nevychytali. Luxus leteckého přesunu jsme si užili již z Hanoje do Hue, takže tentokrát jsme zvolili levnější vairantu nočního autobusu za 400 korun.

Asia trip: Cooking class

Spoiler v minulém díle mého asijského putování vám napověděl, že se tu casem objeví samostatný článek s Veronikou v
zástěře included. Jak pozorní čtenáři ví, město Hoi An ve středním Vietnamu je centrum gastronomie, kde se soutřeďují haute cuisine restaurace, které představují vietnamský street food v sexy kabatě. Tedy, pokud kachní embryo může mít sexy kabát. Na každém rohu Hoi Anu tedy natrefíte na nabídky cooking classes, tedy jednodenních kurzů vaření. Je jich tam tolik, že na místě nevíte kterou dřív vybrat, tak se vyplatí zapátrat předem na internetu a přečíst si reakce předešlých vařících cestovatelů. Já jsem to měla snazší, protože mi můj Sir předem doporučil restauraci Morning Glory, kterou jsem si navíc pamatovala i z Gordona na cestách, jakožto highlight jeho vietnamské tour. A jak už jsem psala na Facebooku, co je dobrý pro Gordona, je dobrý i pro mě a s tímto mottem jsem se vydala zaplatit kurz za 675 korun. Když přijdete do restaurace, hned vidíte, že nejste jediní s tímto nápadem. Pobíhá tam několik servírek s rezervačními knihami, je tam příjemný organizovaný chaos a už teď tušíte, že kurz by mohl opravdu stát za to. Podobné, zhruba pětihodinové kurzy v Česku stojí kolem 3 až 4 tisíc, takže ač se 675 korun může na vietnamské poměry zdát moc, není tomu tak.

Asia trip: Ze severu do středu

Žiju! Po Sapě a Halong Bay nás už čekalo více cestování na vlastní pěst, protože prvními dvěma výlety jsme vyčerpali zájezdy organizované místními cestovkami. Já jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem již po týdnu utratila polovinu svého plánovaného rozpočtu na pět týdnů, šla brečet do polštáře a opít se na párty s Longiho bratranci před opuštěním severu Vietnamu. Párty s Vietnamci jsou trošku hardcore. Není to takové popíjení, prokládáné sdělováním zážítků uplynulých dnů či týdnu, ale nezřízené chlastání až do odpadnutí nejsilnějších členů skupiny.

Asia trip: OMG, I'm in Vietnam!

Vedro, vlhko, únava, taxikáři pořvávající jeden přes druhého. Jsem v Hanoji! Jaké peripetie nás s Martinem čekaly na letišti v Praze a proč jsem vůbec tisíce kilometrů od Brna, se dočtete v předchozím článku. Pro čtenářské dobro jsem to radši rozdělila. Na letiští ve vietnamské metropoli už na nás čekal Longi a okázale míjel všechny taxíky a vedl nás na zastávku místní MHD. Autobus z letiště do města za 8 korun, to ujde. Všichni si nás prohlíží jako bílé exoty z Evropy, což je celkem zábava a kdybych po celodenním cestování nevypadala tak tragicky, užívala bych si to ještě o trochu víc. Po autobusu chodí člověk, který od každého nového cestujícího vybírá peníze, až má obří štos bankovek. 1 koruna je 1000 vietnamských dongů a mince se vůbec nepoužívají, takže Rytmus by tu se svou zlatou sponou na bankovky moc velký kápo nebyl. Jak se blížíme městu, tak nápadně ubývá aut a přibývá motorek. A troubení. Troubí se prakticky neustále a nefunkční klakson je větší problém, než nefukční blinkr. Ty se totiž zas tak moc nepoužívájí. Vietnamci na motorkách převezou všechno. Čtyřčlennou rodinu, televizi, několik obřích balíků, prostě všechno. Většina u toho ještě zvládá psát na mobilu, prostě no stress.

Asia trip: Jedu do Asie!

To jsem se tak jednou před pár měsícema zbláznila a řekla si, že by bylo fajn ochutnat faktický asijský jídlo, tak že teda pojedu někam do Asie. Moc jsem tomu zprvu nevěřila, protože sama bych nejela a lidí, kteří by se chtěli vydat na exotickou dovolenou a mají na to peníze a čas, přece jen zas tolik není. Tak jsem si jen v poklidu svého růžového pokoje sledovala Gordona ve Vietnamu a googlila ceny letenek, kdyby náhodou, a moc šancí tomu nedávala. Pak ale o dobrodrůžu v Asii začal uvažovat i můj kamarád Martin, a když jsme byli na párty na Flédě a po pár drincích začali o našem plánu mluvit, potkali jsme se se spolužačkou z gymplu Janou, která by s přítelem do Asie chtěla taky jet. Ale znáte ty sliby na párty. Člověk sní kebab, vyspí se a ráno je všechno jinak. My jsme se však domluvili na první Asia meeting, na kterém přibyl ještě Longi. Janin spolužák z architektury a jak asi tušíte, Vietnamec! Takže nás rázem bylo pět, začaly se dít věci, plánovat výlety, počítat náklady.