pátek 22. srpna 2014

Asia trip: OMG, I'm in Vietnam!

Vedro, vlhko, únava, taxikáři pořvávající jeden přes druhého. Jsem v Hanoji! Jaké peripetie nás s Martinem čekaly na letišti v Praze a proč jsem vůbec tisíce kilometrů od Brna, se dočtete v předchozím článku. Pro čtenářské dobro jsem to radši rozdělila. Na letiští ve vietnamské metropoli už na nás čekal Longi a okázale míjel všechny taxíky a vedl nás na zastávku místní MHD. Autobus z letiště do města za 8 korun, to ujde. Všichni si nás prohlíží jako bílé exoty z Evropy, což je celkem zábava a kdybych po celodenním cestování nevypadala tak tragicky, užívala bych si to ještě o trochu víc. Po autobusu chodí člověk, který od každého nového cestujícího vybírá peníze, až má obří štos bankovek. 1 koruna je 1000 vietnamských dongů a mince se vůbec nepoužívají, takže Rytmus by tu se svou zlatou sponou na bankovky moc velký kápo nebyl. Jak se blížíme městu, tak nápadně ubývá aut a přibývá motorek. A troubení. Troubí se prakticky neustále a nefunkční klakson je větší problém, než nefukční blinkr. Ty se totiž zas tak moc nepoužívájí. Vietnamci na motorkách převezou všechno. Čtyřčlennou rodinu, televizi, několik obřích balíků, prostě všechno. Většina u toho ještě zvládá psát na mobilu, prostě no stress.

V Longiho pronajatém bytě se přivítáme s Janou a Tomášem, kteří předtím strávili ještě dva týdny v Malajsii, dáme rychlou sprchu a jdeme do víru velkoměsta! Hned na úvod si dáváme svačinovou bagetu bánh mi, které tady prodávají na každém rohu. Bagety z rýžové mouky jsou plněné vším možným. Sušenou šunkou, paštikou, zeleninou, bylinkami, chilli a jedna stojí 15 korun. Bereme si taxíka do centra a jedeme k Longiho tetě, tedy k jedné z jeho mnoha tet. U té si necháváme batohy, abysme mohli Hanoj prozkoumávat pěkně nalehko. Předtím ale jdeme ještě na pořádný oběd v podobě bún cha. Teta, která vypadá tak na 50 a je jí přitom 70, nás vede do malého podniku s ještě menšími židličkami a díky ní je o nás skvěle postaráno a ještě to máme levnější. Milovníkům vietnamské kuchyně asi bún cha předtsavovat nemusím. Vepřový bůček s rýžovými nudlemi, bylinkami a sladkokyselou rybí omáčkou je prostě pecka. Moje první pořádné jídlo ve Vietnamu a ani po týdnu ho zatím nic nepřekonalo.





Nacpaní k prasknutí se vydáváme do úplného centra, což pro mě znamená hlavně tržnici. Připadám si rázem jako v National Geographic, nebo spíše jako Gordon na cestách. Ovoce všech barev a tvarů, ryby, kádě s kraby a úhoři, lány bylinek, nevím, kam se dívat dřív. Jako jediní Evropani vzbuzujeme trochu rozruch i tady a ne všem se líbí koukat do čoček našich foťáků. S Longim si ale připadáme bezpečně, ačkoliv značná část místních kvůli jeho výšce nevěří, že je doopravdy Vietnamec. Trošku se mu za to smějem.









Největší zážitek je ale přecházení silnice, protože tu fungují trochu jiná pravidla, než na která jsme zvyklí. Poprvé jsem si připadala jako Harry Potter, když jel první rok do Bradavic a musel projít na nástupiště 9 a 3/4. S tím, že já jsem teda neběžela, ale pomalým a klidným krokem se vydala na druhou stranu, zatímco mě objížděly desítky troubících motorek. Z nějakého podivného důvodu to ale funguje. I když to na začátku rozhodně nevypadá, že by někdo zastavil, nakonec se tak vždycky stane. Často vás sice objíždí jen s několikacentimetrovou vzdáleností, ale vypadají, že ví, co dělají. Tak jim to budu věřit.


Hanoj je jinak dost špinavá, centrum je celkem spletité a nemít Longiho, tak jsme tu všichni jako Alenka v říši divů. Takto jsme naopak jako crew drsných Evropanů pod vedením přerostlého Vietnamce, který je všude za největšího gangsta bosse. První den je dost náročný, kvůli časovému posunu +5 hodin začínám být fakt unavená a to mě čeká noc ve vlaku směrem na Sapu - do horské oblasti na hranicích s Čínou. Na nádraží už mi začíná být dost špatně, motá se mi hlava a je mi strašné vedro, hlavní dusno totiž přichází až k večeru, kolem 8. hodiny. Mám pocit na omdlení a říkám si, wtf tady dělám a proč nejsem na Mácháči. Nastoupíme do vlaku, který má být pekelně luxusní, protože zpáteční jízdenka stojí 2 tisíce. Je to lůžkové kupé se čtyřmi postelemi, které není pekelně luxusní, ale je v pohodě a vyspat se v něm dá docela dobře. Zvlášť pokud se trochu opijete, což jsem bohužel podcenila. Čekáme ve vlaku, než se rozjede a mně se začne chtít strašně na záchod. Nemůžu už jít ven, protože by se mohl každou chvíli rozjet a zůstat bez věcí sama na nádraží v Hanoji jsem zrovna v plánu neměla. Vlak se ale stále nerozjíždí, takže záchod je zavřený. Už to nemůžu vydržet, je tma, je mi špatně a mám pocit, že omdlím. Nedá se nic dělat, cupcake princess se musí vyčůrat ve vlaku na zemi, v místě, kde se spojují vagóny. Pořád much betta, než se počůrat. A nevypadalo to, že bych byla zrovna první. Druhý moment, kdy si říkám wtf a v hlavě mi zní "Mácháč". Nicméně s prázdným močovým měchýřem je svět hned růžovější, jdu tedy spát a doufám, že ráno bude vše OK. Spát moc nemůžu, protože se pořád bojím, že  bych mohla mít trombózu, bolí mě nohy, bolí mě hlava a je mi chvílema zima a chvílema vedro. Každou hodinu se budím, protože si připadám jak na horské dráze, ale nakonec už začíná svítat a blížíme se naší final stop: Lao Cai. hraniční přechod s Činou a místo, odkud se autobusem dostaneme až nahoru do hor. Cítím se podstatně lépe, než ráno a dokonce i celkem odpočatě. Na Sapu se jezdí hlavně kvůli obřím rýžovým polím a místním kmenům, které na Sapě žijí dost tradičním způsobem života.





Po tom, co se ubytujeme v hotelu a nasnídáme se, vyrážíme hned vstříc rýžovým polím. Nejsme ale sami. Hned poté, co jsme vystoupili z autobusu, se na nás nalepila skupinka hmongských žen a brutálně mi narušovala moji osobní bublinu. Kdybych se zastavila, okamžitě do mě všechny narazí. Všechny jsou ve výrazném barevném oblečení, vypadají spíše mongolsky, než vietnamsky a předou nitě, ze kterých pak šijí barevné tašky pro turisty. Průvodce se nás ptá, jestli chceme jít lehčí, nebo těžší cestou, podřizuji se tedy většině a jdeme tou těžší. Zatímco máme všichni trošku problém i v naších outdoorových botech nezapadnout do bahna a nesklouznout a zastavit se až o nejbližsího buvola, tak local women si to štrádují v pantoflích. Nejlépe ještě s dítětem, nebo nákladem dřeva na zádech. Oukej, jsme fakt loseři.



Sapa je ale krásná. Já jsem dost horský a outdoorový ignorant, takže když říkám, že je Sapa krásná, tak teda kurňa je. Zelené kaskády všude kolem, buvol všude, kam se podíváš, malé říčky a rýže everywhere. Je to fakt paráda a po Mácháči ani nevzdechnu. Místní ženy se vdávají už kolem 15 let, samozřejmě jsou to dohodnuté sňatky a muži si je kupují za asi 60 tisíc korun.Martin poznamená, že limit na kartě za měsíc má 50, takže smůla. Muži z kmenů na Sapě pak mají celkem leháro, protože nepracují, to vše obstarávají ženy. Oni jsou doma s dětmi, o které se ale taky moc nestarají, ty pobíhají všude kolem. Malé holčičky nabízejí barevné náramky a drmolí pořád stejnou frází, která zní jako "Pomozte mi, prosím", přestože mluví vietnamsky a znamená to něco úplně jiného. Jsou tak roztomilé, že se skoro rozbrečíte, ale protože jsem z ghetta, tak jdu prostě dál, protože koupit si jeden znamená dostat se do zajetí dalších dvaceti holčiček, které vyběhnou ani nevíte odkud.






Abychom Sapu prozkoumali trochu i na vlastní pěst, půjčujeme si skútry. Řidičák tady nikoho nezajímá. Jak říká Longi, když vás zastaví policie, absence řidičáku je za stovku. Helma taky a alkohol v krvi taky. Takže za tři kila můžete jet bez řidíčáku, bez helmy a ožralí. Napřed mám z řízení skútru trochu obavy, ale nakonec brázdím silnice jak místní, až mě Longi sedící za mnou musí trochu usměrňovat. Troubím o sto šest a připadám si jako král silnic, Sapy, rýže a vůbec všeho. Vyjedeme až nahoru na kopce, slunce už je nízko a osvětluje zelené lány, my se válíme v rýži a máme time of our lives. Večer se jdeme projít do města, jíme holoubata, prostě klasickej večer in Asia.


Další den jdeme na menší procházku k vodopádu a potom na bylinkovou koupel, kterých je tady všude plno. Stejně jako masáží, ale není masáž jako masáž. Ve Vietnamu je pro turisty hodně masáží s happy endingem, jak říká Longi , což vás může v průběhu trošku překvapit, tak je dobré se ujistit, na co vlastně jdete.



Ze Sapy jedeme opět nočním vlakem do Hanoje, mě už opustil strach z tormbózy a krom toho, že se mě všichni ptají, jestli se mi nechce na záchod, je vše super a tentorkát se dokonce i vyspím. V Hanoji nás opět čeká hlavně jídlo.Longi nám kupuje všechno, na co na ulici natrefíme a když se zeptáme, co to je, odpoví vietnamsky a řekne, že uvidíme. Většina věcí je stále poměrně v mezích až na jednu. Na psa. Vím, že je to kontroverzní téma, ale řídím se heslem In Rome, do as the Romans do. Doma bych samozřejmě nikdy psa nesnědla. Tady je to ale součástí kultury a psi, kteří se tu jí, nejsou domácími mazlíčky. V Indii zase nechápou, jak my můžeme jíst krávy a nám to naopak přijde přirozené. Rozhodně se ale nemusíte bát, že by vám někdo naservíroval psí maso místo kuřete, protože je to považováno za velkou specialitu a vzácnost. Malý talířek stál 250 korun, což je opravdu dost, tolik často neplatíme ani všichni dohromady za celý oběd. Nicméně to bylo poprvé a naposled, co jsem psí maso ochutnala. Bylo tuhé, nešlo moc pokousat mělo podobnou pachuť jako skopové. A navíc jsem další den myslela, že umřu. To sice mohlo být taky kvůli žábám a úhořům, co jsem jedla, nebo taky obecně kvůli hygienickým podmínkám a zásadní změny jídelníčku. Žádné mléčné výrobky, žádné pečivo, pořád jen nudle, rýže, maso a zelenina.

Tohle je výborný salát se sušeným hovězím Nom thi bo.

Jeden z mála vietnamských dezertů, Sua chua mit ba trieu. Něco jako jogurt s ledem, ovocem a želé. Dobrota!


A tady jsme třeba jedli...

S pocitem na umření jsem se přesouvala na výlet do zálivu Halong Bay. První den jsem strávila celý spánkem v neklimatizované lodní kajutě a opět se ozýval ten Mácháč. Naštěstí jsem se z toho ale vyspala a další den už bylo vše v pořádku a já si mohla užívat tohle.




Čtyřdenní cesta nás zavezla na několik různých míst, jako je perlová farma, Cat Ba island, vesnice Tai Lai a ostrov Tuan Chue. Halong Bay je nádherný, pokud vám vyjde počasí. Připadala jsem si jako v Avataru u lítajících hor, chyběl mi jen můj vlastní drak. Válela jsem se nahoře na lodi a koukala se, jak míjíme útesy, skály a rybářské vesnice. Prostě paradise. Teď nás čeká ještě jedna velká párty s Longiho bratranci v Hanoji a zítra přelétáme do Hue a jdeme si užívat střední Vietnam! Omlouvám se za délku, ale je toho prostě tolik, že i teď jsem vynechávala jak jen to šlo.


30 komentářů:

  1. Překrásné fotky, nádhera. Hezky si to užijte :)

    OdpovědětVymazat
  2. Uzi si to!!! Fotky su namakane, sledujem tvoju cestu ako drak :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Misko, ja jsem takovej fotic amater, tak jsem rada, ze je z toho aspon trochu poznat, jak je to tu super :)

      Vymazat
  3. Uzasny fotky a zapisky! Tesim se na dalsi :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klara Bernklau mi chvali fotky? Muzu v klidu umrit :D !

      Vymazat
  4. Délka článku je víc než v pořádku, brala bych klidně ještě delší, protože se to krásně čte! :)

    Musí to být skvělý (a taky hodně náročný:D), moc ráda bych taky takhle někam daleko a na vlastní pěst, jela. Tenhle typ dovolené mě láká mnohem víc než se vyvalit na pláž jak vorvaň.

    Psa bych si určitě nedala ani v Asii, ale na druhou stranu to chápu, patří to k té kultuře a je to zvíře stejně jako kuře nebo kráva, který jíme běžně....ale já mám k psům prostě takovej vztah, že by to nešlo.

    A jak u té fotky píšeš, že je to jeden z mála vietnamských dezertů - tam se takhle sladkosti moc nedělají? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale ty ses taky vyjimecnej ctenar! :D
      Jasne, ja to chapu, ze spousta lidi by psa proste snist nezvladla a respektuju to.
      Nemaji, no, ji skoro jen ovoce, nebo ryzi nasladko. Nejaka susenka se taky najde,ale moc toho neni. Fakt jsem sem jela dobrovolne :D?

      Vymazat
  5. Veru ty jsi prostě skvělá :) Tento článek nás akorát více nalákal. Něco mi říká, že ta svatební cesta do Vietnamu nebude tak špatný nápad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky moc, Veru! Urcite jedte, jen se pripravte na to, ze to casto nebude zas takova romantika :D

      Vymazat
  6. Dokonce i ve Vietnamu jsi byla, ty jsi holka, která si splnila svůj sen, já jenom o tom mohu tiše snít. hmm mňam ty jejich místní speciality. :) Už jsem o přecházení silnice slyšela, ale nevím jestli bych si troufla :D Ale k nim do přírody bych klidně zavítala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, troufnout si musis, jestli se chces dostat na druhou stranu :D A zas tak nerealne to cestovani do Asie neni ;)

      Vymazat
  7. Super čtení, délka přiměřená, taky bych klidně zvládla i delší:) Já bych na něco takovýho neměla, tak si o tom aspoň můžu přečíst, díky za to! Budu se těšit na další díl. Užijte si to tam!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem rrada, ze jsem vas na zacatek uplne delkou neodradila! :D A ver mi ,ze zas takvoej hardcore to neni, kdyz to zvladam ja! :D

      Vymazat
  8. Wow, klidně to může být příště ještě delší. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ja asi budu muset vyslyset vase prosby a prestat se krotit ! :D

      Vymazat
  9. Fantastické fotky a z tvého vyprávění mám chuť sednout na první letadlo a odletět za tebou ;-)) Těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Úplně jsem se při čtení vrátila ve vzpomínkách o rok zpět, kdy jsem taky poprvé cestovala po Vietnamu. Máš moc krásné fotky! Užívej si a pořádně foť! Z vlastní zkušenosti vím, že to uteče strašně rychle. Pak se vrátíš a budeš nějakou dobu pochybovat, jestli jsi to opravdu zažila ty a nebo jestli je to jen nějaký příběh z televize. Jop, a taky se nějakou dobu budeš vrhat pod kola aut, protože budeš mít pocit, že když tě řidič vidí, tak tě přece nemůže přejet :-D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja to vidim uz ted, jak strasne rychle to utika! Na jednu stranu mi pripada, ze jsem ve Vietnamu uz mesice, jak rychle jsem si tu na vsechno zvykla, na druhou stranu uz si skoro nepamatuju, ze jsem byla v Hanoji! :D No a s tema kolama mas asi fakt pravdu, protoze na tohle si odvyknout bude docela narez! :D

      Vymazat
  11. Hltám Tvé články a těším se na další - hlavně na Kambodžu a na Thajsko, protože tam jsem v zimě také cestovala. Ve Vietnamu jsem bohužel nebyla a když vidím ty fotky, tak si říkám, že je to pěkná škoda! P.S: A nezapomeň v Kambodže ochutnat hada!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Kambodzi se chystam na hada a na tarantuli, jsem zvedava! :) Od Vietnamu jsem mela alespon naky ocekavani a predstavy, ale u Kambodzi vubec nevim, tak doufam, ze se mi tam bude libit :)

      Vymazat
  12. Klidně bych brala ještě delší článek :D Super fotky :)

    OdpovědětVymazat
  13. Je to úplně super článek, krásné fotky a taky se moc těším na pokračovaní! Hned bych taky vyrazila :))

    OdpovědětVymazat
  14. Hezký článek, dobré připomenutí naší návštěvy Vietnamu, kde jsme strávili celý květen.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky, mesic ve Vietnamu, to uz je skutecna laska! :)

      Vymazat
  15. To jsem se jednou zase nasmála. Přiznávám,jen po psí maso, to mi zamrzl úsměv na rtech. Respektuju to, že jiný kraj, jiný mrav,ale já osobně bych ho skutečně vědomě nejedla. Myslím, že bych se už v životě nemohla podívat na mého psa bez výčitek svědomí. Ale ono je tohle otázkou zvyku a prostředí, ve kterém člověk vyrůstá. Je mi jasné, že Vietnamci to tak neberou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rada ze clanek pobavil a reakci na psi maso chapu, pro kazdeho to holt neni. My psa nikdy nemeli, tak to asi neberu tak uplne osobne, jako lide, co je berou jako cleny rodiny. Ackoliv ti psi, co se ji v Asii cleny rodiny rozhodne nejsou. Stejne tak jako nase kravy, nebo prasata :)

      Vymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...