Pistáciový koláč

Koláč plnej pistácií, mandlí a kardamomu? To chceš! Ale mít ho můžete jen pokud máte fakt super mixér. Nebo pokud máte ne tak úplně super mixér, je vám ale líto ho vyhodit jen tak a chcete ho při něčem rozbít. Aby umřel v boji, nebo tak něco. To vám totiž tenhle koláč hravě splní, protože jak stojí v receptu: Mix well and stop only when you fear the mixer will overheat. Taky, že jsem se pěkně bála. Tenhle koláč jsme původně chtěli prodávat na Street Food Festivalu jakožto sladkou tečku za izraelskou dobrotou. Teda Honza ho chtěl prodávat. Tak jsem ho upekla, byl super, všem děsně chutnal, tak si to zas rozmyslel a nakonec se neprodával. Takže vy všichni, kdo jste přišli, jste museli být spokojení jen s vnitřnostma. Dělám si trošku srandu, ono totiž dost práce bylo i s těma vnitřnostma a vším ostatním a na dělání a prodávání koláče bych potřebovala ještě pár ruk.

Rozhovor: Bar, který neexistuje

Foto: Aja Voráčková

Tak tu zase máme jeden rozhovor, který mi vyšel v Instinktu. Honzu a Andreje, majitele Baru, který neexistuje, jsem měla na mém to interview listu už pěkně dlouho. Pro většinu Brňáků je BKN důvěrně známé místo, i když vzpomínky na večery v něm strávené, jsou často trochu rozostřené. (Alespoň ty moje.) Bar, který neexistuje je zkrátka jiný. Protože toho sympatičtí majitelé pořád nemají dost a zanedlouho v Brně otevřou druhý bar, byla to ideální příležitost si popovídat právě teď. Honza i Andrej Barem skutečně žijí, takže jsme se v rozhovoru dostali k tolika různým detailům, že sestavit pak rozhovor tak, aby z něj nebyla tlustá kniha, byla docela fuška. Ale nakonec se to snad celkem povedlo. Tak enjoy! Za fotky díky Áje.

Veronicus pózuje

Tenhle článek nebude recept na další skvělé cupcakes, ani poutavý rozhovor, dokonce ani  akcí nabitá reportáž. Budou to prostě jenom moje fotky. Jo, slyšíte správně. Protože se mnou občas někdo chce udělat nějaký ten rozhovor, už mi bylo trošku trapné posílat jim svoje rozmazané fotky z webkamery, popřípadě fotky od nás z kuchyně. Vyvrcholilo to tím, když jsem měla dělat rozhovor do Cinnamonu, který je vizuálně tak krásný, že jsem ho fakt svoji webkovou fotkou nechtěla zneuctít. Chtěla jsem fotky, které budou vystihovat mě, můj styl a hlavně Z ghetta blog. Zvolila jsem skvěle sehraný tým fotografky Terezy Pallové a vizážistky Ester Tesaříkové, neboli Zapózuj Si. Chtěla jsem focení se vším všudy, takže profi make-up, vlasy, ateliér, světla, odrazný desky a další srandy. Jela jsem tam s kufrem jako na dvoutýdenní dovolenou s šatama, mašlema do vlasů a všema cupcake-related věcma, co doma mám a konečně jsem je mohla využít. V líčení jsem měla od začátku jasno, chtěla jsem totální retro - výrazné černé linky, pořádné řasy a rudou pusu. Jednak to zkrátka miluju a jednak tak chodím normálně, i když v trošku snesitelnější verzi. Ester podle mě odvedla super práci a ne nadarmo vyhrává kdejakou soutěž pro vizážisty. Vlasy jsem původně chtěla trochu méně vlnité, aby byly delší, ale nakonec si myslím, že celkem sedí ke zbytku a vypadám jak cukrle z ghetta, což byl samozřejmě účel.

Kukuřičná polévka

Ano, je to tak, zrak vás nešálí. A není v tom převlečený cupcake. Ani nic sladkého. Prostě je to fakt recept na polívku! Vychází totiž nová kuchařka šéfkuchaře hotelu Mandarin Oriental, Jiřího Štifta, Dobrého kari není nikdy dost - Neodolatelné recepty asijské kuchyně, pod což bych z fleku podepsala. Zrovna dneska jsem si na jednom pochutnala na oběd, což znamená, že jsem pak byla sytá po dobu šesti hodin. Tohle prostě umí jenom kari! A abyste si nemysleli, umím i docela obstojně vařit. Mám to sice asi naopak, než většina lidí ( i když asi ne, než většina z vás ;) a častěji peču, než vařím, ale občas se poštěstí i to. No a tahle žlutá polívka je tak super, že táta říkal, že by ji mohli klíďo servírovat v Koishi, a to podle mě mluví za všechno. Je navíc strašně easy, není extra náročná na suroviny a hotovo máte za chviličku.

Street Food Fest Holešovice alias Sraz českých foodies

Představte si, že jdete na obří sraz vašeho gymplu. Setkají se tam lidé ze třídy, z ročníku, ale i o několik tříd výš či níž, učitelé, nebo jen ti, které znáte od vidění. Podobně jsem si připadala na Street Food Festivalu v Holešovicích. Kam jsem se podívala, tam byla známá tvář. A když nebyla známá pro vás, vy jste byli známí pro ni. A naopak. Každou chvíli vám někdo dal pusu (jakože na tvář, hromadné orgie se nekonaly), potřásl rukou, představil vám někoho nového. Nebo řekl, že vás zná z blogu, Facebooku, Twitteru, či Instagramu. Ten den se skoro celá česká food komunita sešla na jednom místě a byla z toho jedna velká párty.

Rozhovor: Naše Kaše

Tak tady máme další rozhovor z Instinktu, který vyšel asi před dvěma týdny a  o kterém jsme s editorem pracovně mluvili jako o "veselé kaši". Já sama jsem si Jany a Davida z Naše Kaše všimla už loni na Apetit pikniku, hlavně kvůli jejich sloganu Chutná líp, než vypadá. Lajkla jsem si je na Facebooku, napsala na to interview list a záviděla Pražákům, že si můžou kupovat kaše. Pak jsme pořádala cupcake cup, přemýšlela o sponzorech a uvědomila si, že mě samotnou by výhra kaší dost nadchla. Tak jsem zkusila napsat mail. Asi za minutu mi došla odpověď. David měl pro mě zrovna taky rozepsaný mail, ve kterém mi dával vědět, že se s Janou chystají do Brna a zvou mě na oběd a chtějí mi předat na ochutnávku jejich kaše! Tak jsme u toho sfoukli i ten rozhovor a tady je. Byl to pro mě jeden z nejmilejších rozhovorů vůbec, který pak byla radost psát. Z Davida, Jany i kaší totiž sálá tolik pozitivní energie, že jsem ji měla po našem setkání na rozdávání. A kaše jsou skvělé! Můj favotrit je Kokočokosen a těším se, až ochutnám i nové slané verze.

Jak jsem v Brně pořádala Cupcake Cup

Cupcake Cup. Už, když jsem byla na pražské verzi, kterou pořádá a založila Jana Stehlíková z Foodies Clubu VŠE, tak jsem věděla, že něco podobného bych chtěla uspořádat i v Brně. Pořád jsem se k tomu ale nějak neměla, nepřemýšlela nad tím a řekla si, že někdy to prostě bude. Pak jsem si ale strašně oblíbila jednu kavárnu v Brně – Café Atlas. Je to moje nejoblíbenější místo, kde už jsem utratila milióny, dostala do sebe hektolitry limonád a kofeinu, trávila tam snídaně a obědy a snědla kila hummusu. A tak mě napadlo – vždyť tady by byl super Cupcake Cup! Napsala jsem tedy se smělým dotazem provozní Hedvice, které se celý nápad také celkem zamlouval, a společně jsme se dohodly na velikonoční sobotě, ačkoliv jsme měly trochu strach, že tři týdny na propagaci je málo, že nikdo nedojde a my budeme v Atlasu samy. Tak jsem šla o pár metrů vedle do školní knihovny, udělala na Facebooku událost, dala na ni odkaz na blogovém profilu a šla na oběd do Castellany. Při nudné jízdě v tramvaji jsem se jako správný závislák jen tak ze zvyku mrkla na Facebook. Cože??? Desítky sdílení? Stovky pozvaných lidí? Pomóóc. Musela jsem odkaz na událost smazat všude možně, vyhlásit registrace emailem a uzavřít událost, aby se nezvali další a další lidé, protože kapacita měla být jen 50 účastníků. Chtěla jsem, aby celá akce byla alespoň trochu komorního charakteru a hlavně abychom neumřeli na nadměrnou konzumaci cupcakes. Nakonec tedy bylo v události celkově asi 60 lidí, 24 pekařů v 18 týmech a zbytek ochutnávači. A milión náhradníků v obou kategoriích, kteří se hlásili ještě pár dní před akcí. Náhradníci se ukázali jako dobrá volba, protože postupně samozřejmě někteří lidé z různých důvodů odpadli.