pondělí 2. června 2014

Rozhovor: Bar, který neexistuje

Foto: Aja Voráčková
Tak tu zase máme jeden rozhovor, který mi vyšel v Instinktu. Honzu a Andreje, majitele Baru, který neexistuje, jsem měla na mém to interview listu už pěkně dlouho. Pro většinu Brňáků je BKN důvěrně známé místo, i když vzpomínky na večery v něm strávené, jsou často trochu rozostřené. (Alespoň ty moje.) Bar, který neexistuje je zkrátka jiný. Protože toho sympatičtí majitelé pořád nemají dost a zanedlouho v Brně otevřou druhý bar, byla to ideální příležitost si popovídat právě teď. Honza i Andrej Barem skutečně žijí, takže jsme se v rozhovoru dostali k tolika různým detailům, že sestavit pak rozhovor tak, aby z něj nebyla tlustá kniha, byla docela fuška. Ale nakonec se to snad celkem povedlo. Tak enjoy! Za fotky díky Áje.



Kamarádi ze skautu Jan Vlachynský a Andrej Vališ se na společné brigádě na Aljašce rozhodli, že spolu budou podnikat. Zalíbila se jim myšlenka baru. Baru, který bude jiný, než ostatní. Baru, kam se lidé budou rádi vracet. Ani jeden z nich neměl žádné zkušenosti v oboru, vydali se proto za inspirací do Spojených států a s deníčkem v ruce obráželi jeden bar za druhým. Vrátili se zpět, a rozdávali letáčky, kterými poutali na Bar, který neexistuje. Původně pracovní název baru je dnes synonymem pro jedno z nejvíc trendy míst nočního Brna a sympatická dvojice v létě otevře již druhý bar - Super Panda Circus.

Jak dva mladé kluky po škole napadlo pustit se do tak velkého projektu jako je bar?

Jan: Měli jsme zkušenost se zimním barem, venkovním stánkem, kde jsme prodávali Turbomošt – alkoholický nápoj z Hostětínského moštu, a říkali jsme si, že by bylo super mít klasický, kamenný bar. Rychle nám však došlo, že vůbec nevíme, jak to udělat, protože s něčím takovým nemáme žádné zkušenosti. Navíc jsme chodili jen do hospod, tak jsme si řekli, že pojedeme hledat nejlepší bary na světě a podíváme se, jak by to mělo vypadat.

Co vás tam nejvíc inspirovalo?

Andrej: Je toho strašně moc, největší rozdíl jsem ale viděl v pozornosti obsluhy a nechápal jsem, proč to v Česku nefunguje. Když zákazník vejde do podniku, okamžitě se o něj začne obsluha starat. Ať je to bar, nebo snídaňové bistro. To bylo něco, co jsme chtěli mít i v našem baru.

Jan: Jezdili jsme s bločkem a zapisovali si všechno, co nás napadlo. Hodně jsme se vyptávali a Američani byli ochotní se s námi bavit. Co se nám nelíbilo na většině českých barů, bylo to, že samotný bar je někde jinde, než hlavní prostor k sezení. My jsme naopak chtěli, aby bar byl ústředním centrem všeho.

Povedlo se vám to, o co jste na začátku usilovali?

Jan: Těžko říct, vize baru se pořád proměňovala. Když jsme začali, nevěděli jsme vůbec nic, a jak jsme se postupně dozvídali další informace, tak se proměňovala i naše představa. Pak jsme v nějakém stavu otevřeli a vše se začalo na základě reakcí zákazníků zase měnit.

Andrej: My jsme totiž otevřeli ve stavu, kdy bylo hotové jen spodní patro a nahoře byla třeba kolečka s pískem. Takže když občas nějaký host vyjel omylem výtahem do horního patra, otevřely se dveře a on viděl staveniště, popřípadě i zedníky. Bylo to fakt šílené.

Otevřeli jste tedy předčasně?

Andrej: Nemyslím si, my bychom asi nebyli připraveni nikdy. Ani měsíc potom. Nejvíc informací jsme zjistili právě až po otevření a od toho se pak všechno odvíjelo.

Jan: Dali jsme na Facebook informaci, že budeme otevírat a říkali si, že někdo z lidí, co si to zobrazili, třeba přijde. Přitom jsme ještě malovali a dělali nějaké úpravy. Všichni byli strašně zmatení, ten den nám teprve přijelo zboží, já jsem vytahoval lahve z krabic a říkal si, co to vůbec je? Spoustu jsme toho totiž odkoukali v barech, kde se nám líbilo, a řekli si, že když to nabízejí tady, tak to asi bude dobré a vezmeme to taky.

Foto: Aja Voráčková


Jak se tedy stalo, že i přes to všechno byl bar od prvního dne plný?

Andrej: Lidé se dobře dokázali naladit na naši vlnu, sledovali cestu k baru a vlastně spoluutvářeli celý podnik. Tím, že jsme o baru na Facebooku informovali ještě před tím, než jsme vůbec našli místo, kde ho otevřeme, tak pro spoustu lidí bylo o to zajímavější jít se podívat na finální výsledek.

Jan: Snažili jsme se, aby se o tom lidé opravdu dozvěděli, protože potom, kolik jsme toho do celé rekonstrukce vložili, jsme si nemohli dovolit mít v baru prázdno. Ale myslím, že za to může taky naše otevřenost. Ve spoustě podniků, kam přijdu nevím, kdo za tím stojí. My se snažíme, aby lidé věděli, kdo a proč to všechno dělá a věříme, že to funguje. Je to i otevřenost v tom smyslu, že vidíte, co se děje za barem.

Hodně otevření jste taky na svých Facebookových stránkách, proč?

Jan: Nikdy jsme nesmazali na Facebooku žádný příspěvek, ačkoliv občas je to složité, protože se samozřejmě objevuje i kritika.  Facebook je pro nás hrozně důležitý, nikdy jsme neměli žádnou reklamu a je to také jediný komunikační nástroj. Náš web je třeba úplně hrozný, všechno důležité se děje na Facebooku.  Dříve jsme ještě psali blog, na který jsme ale odkazovali také z Facebooku.

Právě na blogu se hned v začátcích strhla velká aféra na základě článku, kde kritizujete, že zákazníci nedávají dostatečná dýška.

Jan: Spousta lidí nás tehdy podezírala, že to byl marketingový tah, což není pravda, ačkoliv bych teď rád říkal, že ano, protože to mělo na bar obrovský vliv. Dlouho jsem o tom odmítal mluvit, protože ještě rok po tom se nás na to pořád někdo ptal. Na začátku jsme museli vybrat nějaké lidi, neměli jsme je ale jak otestovat, takže jsme udělali velmi náročné výběrové řízení, kam se přihlásilo kolem 1500 lidí. Na základě zkušeností z Ameriky jsme si říkali, že spropitné je součást ohodnocení něčí práce. Byla ale spousta lidí, kteří chodili, chválili a pak nechali číšníkovi třeba korunu. Přestože si nikdo si nestěžoval, já jsem se na to díval a byl jsem naštvaný.  Všem jsem slíbil, jak to tady bude fungovat tím americkým způsobem a jak jsem byla na té vlně otevřenosti, tak jsem si prostě řekl, že dám všem vědět, co si o tom myslím. Takže jsem to napsal a šel jsem spát.

Andrej: A já jsem pak přišel druhý den ráno do práce, otevřel jsem Facebook a byl jsem v šoku, ty reakce, počty sdílení a to, co se začalo dít - to bylo něco. Já jsem s Honzou souhlasil, ale vzhledem k formě, kterou to napsal, jsem vlastně ani nevěděl, co tím chtěl říct. Měl jsem obrovský strach, že nás to zničí. Pořád se nás na to někdo ptal, třeba sto lidí denně, psali nám naši kamarádi a rodina, co jsme to proboha udělali.

Foto: Aja Voráčková


Jak se na to díváte zpětně?

Jan: Tehdy jsem měl chuť se sbalit a odjet pryč, přestože byli tací, kteří říkali, že to nakonec pro nás dopadne dobře. Což se vlastně i stalo. Spoustu věcí bych dnes napsal znova, ale jinak. Tehdy jsem napsal omluvu s tím, že jsem to trochu přehnal. Došlo mi, že je ode mě sprosté, abych lidem říkal, jak se mají chovat. Mrzelo mě ale, že z celého sdělení si lidé odnesli úplně zkreslené informace, jako třeba to, že naše lidi platíme málo. Což není pravda.


Zmínili jste náročné výběrové řízení, co je pro vás nejdůležitější?

Jan: Věříme tomu, že v tom co děláme, se projevují dvě strany: technická a lidská. Technikou stránku se naučí vlastně každý, jen je rozdíl v tom, za jak dlouho. Často je navíc náročnější vzít člověka, který je zvyklý dělat věci jinak a přeučit ho to. Ale to, aby měl člověk rád lidi, byl pohostinný a ještě si to užíval, to poste naučit nejde. Proto je právě ta lidská stránka u nás při výběru zaměstnanců primární.

Jste u pohovorů oba?

Andrej:  Úplně na začátku jsme všechno dělali společně a zjistili jsme, že to není úplně efektivní, protože každý rozumí něčemu jinému. Máme to teď rozděleno tak, že si do toho moc nekecáme. Honza řeší právě personalistiku a marketing, já finance a provoz baru. Teď už často nevíme, co ten druhý celý týden dělá, a funguje to.

Když mluvíme o financích, hodně lidí asi napadne, jak dva mladí kluci sehnali tolik peněz?

Andrej: V létě jsme tři roky po sobě pracovali na Aljašce, kde jsme si vydělali část peněz, a zbytek nám půjčili kamarádi. Ti už z dřívějška věděli, že jim to dokážeme vrátit a přestože to teď byl trochu větší obnos, zase nám pomohli. Asi jsme hodně důvěryhodní. Oni, když viděli, jak to máme promyšlené, tak z toho neměli strach.



Kolik to bylo peněz?

Andrej: Kolem čtyř miliónů.

Foto: Aja Voráčková

Teď už tedy máte vše splaceno a jen vyděláváte, že otevíráte další bar?

Andrej: To se asi nestane nikdy, protože nevydržíme v klidu a budeme vymýšlet další a další věci. Kamarádi už nám teď nepůjčí, protože jsme jim to ještě nevrátili. Ale máme to už všechno vymyšlené, zatím je to však překvapení.

Jan: Asi jsme v nějakou chvíli začali příliš spát a mít zase volný čas, tak nás napadl nový bar. Vždycky jsme chtěli udělat menší bar, vlastně i Bar, který neexistuje, měl být původně malý.  Je to taky otázka prestiže, jít ještě dál a být ještě dokonalejší. Máme tajný sen, že to bude jednou nejlepší bar na světě. Jsme ale na špatném městě, v Londýně by to bylo o něco jednodušší.

Máte v Brně nějakou konkurenci?

Jan: Konkurence v Brně je málo a je to škoda. Kdyby tu bylo více dobrých barů, bylo by to lepší. Mohli bychom si pak dovolit více experimentovat. Teď jsme všelidový podnik, ale lidi mají různé chutě a různý vkus a někteří u nás třeba nejsou stoprocentně spokojeni a radši by chodili jinam. Nemají ale kam. 

Není to pro vás naopak dobře?

Jan: Nejúspěšnější bary jsou ve městech, kde je jich obrovská hustota. A fungují právě proto, že jich tam je tolik, protože lidi cíleně jedou do toho města. Kdyby v Brně bylo dvacet dobrých barů a vědělo by se to, tak se bude jezdit sem a profitovat z toho budou všechny podniky. Takhle si to teď děláme všechno sami.

A v Praze jsou lepší bary?

Jan: V Praze jsou skvělé bary, ale jsou jiné, protože Praha je jiné město. Skupina lidí, co chodí sem, utváří úplně jinou atmosféru. V Praze jsou krásnější bary s lepšími drinky, lepší obsluhou, ale nechodí tam takoví lidé, kteří chodí k nám. Potvrzují mi to i pražští barmani, kteří k nám občas jezdí. Nechodí k nám posh lidi jako v Praze, ale zkrátka ti, co si chtějí užít večer.

Jak tedy vpadá typický návštěvník Baru, který neexistuje?

Andrej: My na nikoho necílíme, od začátku jsme si říkali, že sem může chodit každý. Já chci, aby do Baru chodili lidi, kteří si chtějí užít večer. Jestli jim je 50 nebo 25, to už je jedno.
Jan: Jsou to lidi, kteří si váží svého času, a když už jdou ven, tak chtějí, ať to stojí za to.


Foto: Bar, který neexistuje


Andrej Vališ se narodil v roce 1988 v Uherském Hradišti, vystudoval bakalářský stupeň oboru Podniková ekonomika na Vysoké škole ekonomické v Praze, je svobodný a hraje v cimbálové muzice Harafica.

Jan Vlachynský se narodil v roce 1987 ve Vyškově, vystudoval bakalářský stupeň Politologie a Psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, s přítelkyní má půlroční dceru Julii Annu.

Oba v roce 2009 začali s prodejem alkoholického drinku Turbomošt na Vánočních trzích v Brně a o tři roky později otevřeli Bar, který neexistuje.  V současné době pracují na otevření nového baru Super Panda Circus a  na uvedení letní lahvové verze Turbomoštu.


19 komentářů:

  1. Musím říct, že přesně kvůli té aféře s článkem o dýškách jsem tam dlouhou dobu vůbec nechtěla jít - lákalo mě sice prostředí i drinky, ale tohle mi bylo tak nesympatický, že jsem vždycky šla radši jinam.

    .....a poprvé jsem tam byla až minulý týden, kdy jsme s kamarádkou po skleničce vína v Melounovém cukru i Tungsramu přemýšlely, kam ještě zajít, a tak padla volba na Bar. A udělaly jsme dobře, prostředí super a obsluha na jedničku, takže jsem tam určitě nebyla naposledy :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ja jsem se diky tomuhle o nich vubec dozvedela, jako prislo mi to trochu pres caru, ale zas tak me to netrapilo. Ja tam chodim rada, je tam supr atmoska a drinky :)

      Smazat
  2. ja tam chodim strasne rada, citim se fakt hrozne dobre, coz se mi stava na malo mistech

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ja to tak prave taky mam, ackoliv asi jako vsichni spise dolu, nez nahoru :)

      Smazat
  3. Dobré otázky, zajímavý rozhovor. Přiznám se, že jsem v Baru ještě nebyla, ale mám v plánu to napravit. :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Diky! A pokud jsi z Brna, tak je to must! :)

      Smazat
    2. V Brně jenom studuju (a jsem jedna z těch dvou holek, co Tě přepadly minulé úterý U Palečka). ;-)

      Smazat
  4. Inteligentně vedený a napsaný rozhovor. A kluci jsou super!

    OdpovědětSmazat
  5. Občas je třeba zvážit co člověk řekne, ačkoli je to třeba i pravda. (ve věci spropitného) Ale přiznám se, že v případě kluků mě to nějak "netankuje" Bar, je bar s velkým B, je mi tam fajn!! Těším se na Pandu :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ja se taky tesim na Pandu, uz aby to bylo! :) A afera jim nakonec stejne pomohla, takze vlastne vsecko dobre dopadlo :)

      Smazat
  6. studuju v brne uz 4 roky a nikdy jsem tam nebyla.. ostuda :D Market

    OdpovědětSmazat
  7. Na baru se mi líbí jak jsou skvěle zpracované prostory, atmosféra, přítmí a nepřeberný výběr skvělého pití a velmi chutné burgery. Jen tak dále pánové.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Presne tak ! Jen ten burger jsem porad nemela, musim napravit :)

      Smazat
  8. my se tam chystame s manzelem. nikdy jsem nic o baru necetla, jen jsem koukala pres okno dovntitr a moc se mi libil bar... :-)

    OdpovědětSmazat
  9. My jsme tam strávili s manželem a synem s přítelkyní dlouhý sobotní večer (28. června) a bylo to super! Jsme sice z Olomouce, ale do BKN jsme se chystali už delší dobu. Splnil naše představy o správném baru. V Praze máme oblíbený Hemingway bar :) Patříme do věkové skupiny přes padesát :)
    A všem Brňákům doporučuji zajít si BKN aspoň na jeden drink :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano ano, do Hemingway se hrozne chci podivat! V Baru dokonce od nich prejali jeden drink, kterej mi moc chutna :)

      Smazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...