Asia trip: OMG, I'm in Vietnam!

Vedro, vlhko, únava, taxikáři pořvávající jeden přes druhého. Jsem v Hanoji! Jaké peripetie nás s Martinem čekaly na letišti v Praze a proč jsem vůbec tisíce kilometrů od Brna, se dočtete v předchozím článku. Pro čtenářské dobro jsem to radši rozdělila. Na letiští ve vietnamské metropoli už na nás čekal Longi a okázale míjel všechny taxíky a vedl nás na zastávku místní MHD. Autobus z letiště do města za 8 korun, to ujde. Všichni si nás prohlíží jako bílé exoty z Evropy, což je celkem zábava a kdybych po celodenním cestování nevypadala tak tragicky, užívala bych si to ještě o trochu víc. Po autobusu chodí člověk, který od každého nového cestujícího vybírá peníze, až má obří štos bankovek. 1 koruna je 1000 vietnamských dongů a mince se vůbec nepoužívají, takže Rytmus by tu se svou zlatou sponou na bankovky moc velký kápo nebyl. Jak se blížíme městu, tak nápadně ubývá aut a přibývá motorek. A troubení. Troubí se prakticky neustále a nefunkční klakson je větší problém, než nefukční blinkr. Ty se totiž zas tak moc nepoužívájí. Vietnamci na motorkách převezou všechno. Čtyřčlennou rodinu, televizi, několik obřích balíků, prostě všechno. Většina u toho ještě zvládá psát na mobilu, prostě no stress.

Asia trip: Jedu do Asie!

To jsem se tak jednou před pár měsícema zbláznila a řekla si, že by bylo fajn ochutnat faktický asijský jídlo, tak že teda pojedu někam do Asie. Moc jsem tomu zprvu nevěřila, protože sama bych nejela a lidí, kteří by se chtěli vydat na exotickou dovolenou a mají na to peníze a čas, přece jen zas tolik není. Tak jsem si jen v poklidu svého růžového pokoje sledovala Gordona ve Vietnamu a googlila ceny letenek, kdyby náhodou, a moc šancí tomu nedávala. Pak ale o dobrodrůžu v Asii začal uvažovat i můj kamarád Martin, a když jsme byli na párty na Flédě a po pár drincích začali o našem plánu mluvit, potkali jsme se se spolužačkou z gymplu Janou, která by s přítelem do Asie chtěla taky jet. Ale znáte ty sliby na párty. Člověk sní kebab, vyspí se a ráno je všechno jinak. My jsme se však domluvili na první Asia meeting, na kterém přibyl ještě Longi. Janin spolužák z architektury a jak asi tušíte, Vietnamec! Takže nás rázem bylo pět, začaly se dít věci, plánovat výlety, počítat náklady.

My tasty England V. : London over and over again!

Sotva jsem stihla sníst všechny dobroty z minulého článku, už jsem se nacpávala znova. To je totiž hlavní náplň mého londýnského pobytu, pokud nepočítám válení se v parku. V posledních dnech mě v britské metropoli poctili svou návštěvou hned dva London loveři - kamarádka Verča a foodie kamarád David, se kterými jsem se samozřejmě vydala obdivovat chutě Londýna. S Hladovou Terkou navíc také nezůstáváme pozadu, sníme na co přijdeme, takže fotek jídla je stále dost. A to je důležitý, protože má člověk pořád co dávat na insta a může hashtagovat jako o život. A když ne, vyfotí selfie v parku a jede se dál.

Parky jsou věc, kterou na Anglii miluju skoro nejvíc ze všeho. Jsou všude, dokonce i uprostřed centra si můžete koupit v Sainsbury´s chocolate chip cookies a jít si lehnout do trávy. Bussinesmani v dokonale padnoucích oblecích si skočí koupit streetfood do vedlejší ulice a taky se jdou rozvalit do parku. Protože jsme s holkama věděly, že v Brně ani v Praze si asi meníčko na trávu nikam nedonesem, parkovaly a piknikovaly jsme o sto šest, co nám síly stačily.

My tasty England IV. London again

Kdo poctivě sleduje Instagram a Facebook, tak ví, že už nějaký ten týden jsem zase v Anglii. Tentokrát přímo v Londýně. Pravidelní čtenáři už mají předchozí tři UK články za sebou, nově příchozí a random čtenáři si je mohou přečíst tady, tady a tady. Letos to mám trochu jinak, než vždy předtím, protože už nepracuji pro Student Agency, ale pro Embassy Summer, tedy přímo pro letní školu v Londýně jako Activity Leader. Ve zkratce to znamená to, že s dětmi, nebo spíše teenagery všech národností chodím do všech možných muzeí, snažím se je přimět, aby na indoor sports neseděli v riflích na zemi a psali si na mobilu, ale hráli se mnou volejbal, pokouším se neztratit padesát Tchajwanců v metru, s novýma studentama chodím walking tour po Londýně a tak všelijak. Kromě mě je tu ještě kamarádka Marťa a taky Hladová Terka, se kterou ve volných chvílích utrácíme naše tvrdě vydělané libry a sníme, na co přijdeme. 

Zase v televizi

Tak jsem zase byla v televizi. Já vím, už je to fakt nudný, taková rutina, člověk už je z toho skoro otrávenej, když ho pozvou.

Dělám si srandu! Být pozvaná to televize do živého vysílání je super vždycky, protože je to sranda, protože vstáváte tak brzo, že venku ještě nikdo není, protože můžete přemýšlet nad tím, jak si uvázat zástěru, abyste nevypadali stejně jako minule, vybírat šaty podle názvu tématu, protože tam všude blikají kamery a říká se „Deset!“ což znamená deset vteřin do začátku, protože si dáte high five s moderátorem Ondrou ve vašem vstupu a smějete se tomu, když zapomenete polovinu toho, co jste chtěli říct a vůbec vám to nevadí.

Měla jsem před zkouškou z Klinické psychologie II a učila se něco o účincích jednotlivých drog (protože to je aspoň praktický), když mi opět zavolala Klára z produkce. Že mají téma Modrá krev  (Yes, myslí si, že jsem ze šlechtickýho rodu!)… a že by potřebovali připravit nějaká jídla aristokratického původu. Neměla jsem sice tušení, co by to tak mělo být, cupcake asi ne, ale pozvání do televize se prostě neodmítá. Zvlášť když máte po zkouškách a adrenalin potřebujete doplňovat jinde a jinak 

Pistáciový koláč

Koláč plnej pistácií, mandlí a kardamomu? To chceš! Ale mít ho můžete jen pokud máte fakt super mixér. Nebo pokud máte ne tak úplně super mixér, je vám ale líto ho vyhodit jen tak a chcete ho při něčem rozbít. Aby umřel v boji, nebo tak něco. To vám totiž tenhle koláč hravě splní, protože jak stojí v receptu: Mix well and stop only when you fear the mixer will overheat. Taky, že jsem se pěkně bála. Tenhle koláč jsme původně chtěli prodávat na Street Food Festivalu jakožto sladkou tečku za izraelskou dobrotou. Teda Honza ho chtěl prodávat. Tak jsem ho upekla, byl super, všem děsně chutnal, tak si to zas rozmyslel a nakonec se neprodával. Takže vy všichni, kdo jste přišli, jste museli být spokojení jen s vnitřnostma. Dělám si trošku srandu, ono totiž dost práce bylo i s těma vnitřnostma a vším ostatním a na dělání a prodávání koláče bych potřebovala ještě pár ruk.

Rozhovor: Bar, který neexistuje

Foto: Aja Voráčková

Tak tu zase máme jeden rozhovor, který mi vyšel v Instinktu. Honzu a Andreje, majitele Baru, který neexistuje, jsem měla na mém to interview listu už pěkně dlouho. Pro většinu Brňáků je BKN důvěrně známé místo, i když vzpomínky na večery v něm strávené, jsou často trochu rozostřené. (Alespoň ty moje.) Bar, který neexistuje je zkrátka jiný. Protože toho sympatičtí majitelé pořád nemají dost a zanedlouho v Brně otevřou druhý bar, byla to ideální příležitost si popovídat právě teď. Honza i Andrej Barem skutečně žijí, takže jsme se v rozhovoru dostali k tolika různým detailům, že sestavit pak rozhovor tak, aby z něj nebyla tlustá kniha, byla docela fuška. Ale nakonec se to snad celkem povedlo. Tak enjoy! Za fotky díky Áje.