Foodblog? + 1. recept

Tak a už to přišlo. Peču tolik, že speciální album na Facebooku mi už nějak přestává stačit. Takže když už mám blog, kam obvykle sice píšu zajímavé a vtipné komentáře , akcí nabité reportáže a objektivní recenze plné erotiky, je na čase možná stvořit i něco užitečného. Přestože food blogů existuje obrovské množství, na které jsem si už v záložkách musela udělat samostatnou složku, stále v nich objevuji další recepty, a proto si říkám, že když občas o jídle napíšu něco málo i já, zas tolik se nestane. Takže, aby bylo jasno, ještě nejsem tak daleko, abych zvládla recepty vymýšlet při cestě autobusem, maximálně modifikuju ty původní  a upravuju podle svého, pokud mi něco nesedí. Většinou ale čerpám na zahraničních stránkách a ne každý chce přepočítávat americké, nebo britské jednotky (jo, fakt to mají jinak) na české a zjišťovat jaký typ mouky odpovídá té, co je v receptu. A protože už jsem toho upekla fakt hodně a zřejmě nejsem ještě nadlouho u konce, tak se s vámi o některé z nich chci podělit. 

Jak se žije novinářům

Je tomu už sice pár týdnů, co jsem po téměř čtyřech měsících strávených na povinné žurnalistické praxi zavřela diktafon zase na chvíli do šuplíku a přestalo se mi zdát o neznámých pachatelech, co ukradli železo, ale protože se množily dotazy na to, jak se těm novinářům vlastně žije, tak tady pro vás mám stručné, převážně obrázkové shrnutí. (Které můžete vesele přeposílat svým kamarádům se slovy: "A já znám (slavnou) novinářku, heč!")

Jak tedy vypadá takový běžný den v novinách? Vstáváte pěkně na devátou, cpete se chlebíčkama a koláčkama na tiskovkách, seznamujete se s politikama, kteří vám vykládají, co všechno už dokázali, dostáváte luxusní pera a 8gigové flashky, no prostě taková běžná kancelářská práce. Taky ale občas pracujete celý víkend a když se náhodou vybourá chorvatský autobus, tak spát prostě nejdete do té doby, než to dopíšete a než je po všem. To se tedy naštěstí netýkalo mě, protože jakožto pouhá studentka jsem měla jistá privilegia. Takže, co vás tedy čeká při práci v médiích...

Laserová operace očí od začátku do konce

Protože už mě nebavilo si neustále objednávat nové čočky a roztoky a protože bez nich jsem stěží rozeznala kluka od holky, rozhodla jsem se podstoupit laserovou operaci krátkozrakosti.Nad operací už jsem přemýšlela dlouho, ale je nutné počkat na ustálení vašich dioptrií, což znamená, že se zhruba tři roky nezmění. Když jsem byla na kontrole zhruba v osmnácti, tak jsem byla stále větším a větším slepejšem, takže operace pořád nepřipadala v úvahu. Navíc ji obestíraly takové legendy, jako že když vám oči odoperují před porodem, tak vám pak při tlačení vypadnou a podobné roztomilosti.

Na nějakou dobu jsem tedy nad zákrokem přestala přemýšlet a dál na pláži hledala svoje lehátko a následně si nasazovala zasolenýma rukama čočky zpět do očí.
Nedávno se táta, který je na tom podobně jako já, rozhodl, že si zajde na vyšetření, jestli by měl vhodné oči na laserový zákrok, protože toho pro změnu jakožto nesnášenlivce vkládání divné hmoty do oka, otravují brýle. Tak jsem se objednala taky a 4. 1. se dozvěděla, že mám stejné dioptrie jako před třemi lety (tedy krásných -5,5 na pravém oku a -4,25 na levém) a že moje oči jsou jinak zdravé jako řípy a jsem tak ideálním kandidátem na zákrok. Proč to tedy oddalovat, objednala jsem se hned za 12 dnů, tedy na 16. 1. na 12:00.

Modrobílé šílenství

Vidělas včera Kometu? Ne? To nemyslíš vážně! Ale, ano myslím. Nejsem žádný sportovní ignorant a chápu, že pro hokejové Brno je letošní úspěch, ať už finále dopadne jakkoliv, opravdu mimořádný. Naprosto chápu radost těch, co už od základní skupiny poctivě fandí na každém zápase v Rondu a teď se jim dostalo zasloužené odměny za vyřvané hlasivky. Chápu radost lachtana, který si svým skvělým a inspirativním fanděním vysloužil doživotní permanentku. (Kdo neví, kdo je lachtan – UTFG). Rozumím těm, co při většině zápasů Komety pravidelně sedí doma u televize a stejně tak u ní seděli v únoru. Dokonce chápu i ty, co sledují alespoň výsledky v novinách nebo na internetu a mají přehled i o ostatních týmech. A hlavně pak chápu ty, co na Kometu poctivě chodili i loni, kdy byli skoro největšími losery extraligy.  Co ale vážně nechápu, je osm tisíc lidí na Svoboďáku. Nebo ti doma u televize, co mají poslední dva týdny na očích modrobílé brýle, i když ještě před pár týdny vůbec neměli tušení, proč je v určité dny v šalině tolik lidí v dresech.  Nechápu, proč statusy o Kometě zaplavily celý Facebook... to bude tou barvou.

Proč miluju Spartaca

První představitel Spartaca - Andy Whitifield

Tento článek je určen zejména pro mé facebookové přátele, kteří mohou mít pocit, že mi hrabe. Asi tak polovina mých statusů z poslední doby totiž obsahuje jména jako Gannicus, Glaber, nebo Oenomaus. Ostatní, nechť to berou jako velice neobjektivní recenzi.

 Takže, co mě na americkém seriálu Spartacus tak fascinuje?

Předpokládám, že příběh samotného Spartaca, otroka, který se vzepřel Římu, asi všichni znáte, protože o této známé legendě byl natočen nejeden film. Americká televize Starz si ale řekla, proč z tak nosného tématu neudělat seriál, zamíchat do toho o trochu víc akce, o trochu víc děje a o hodně víc sexu a tak vznikly v současné době už tři série.

Dnes je všemožných seriálů nespočet a jen jste si toto dočetli, několik dalších jich určitě vzniklo.

Důvody, proč tedy sledovat zrovna Spartaca:

Hmyzí hody

Už když jsem byla na Erasmu v Norsku, dozvěděla jsem se, že v brněnské restauraci Leporelo + v Domě umění se koná akce s názvem S hmyzem v kuchyni. Ač nejím tak základní věci, jako je třeba sýr nebo máslo, nijak mi nevadí ochutnávat nové specialitky, ať už jsou to různé druhy masa, nebo všelijaké podivnosti. K mému potěšení měla ale hmyzí akce úspěch, takže se letos v březnu připravilo druhé kolo. Problém byl, že jíst brouky se mnou nikdo nechtěl a jiít na degustační menu sama, je přece jenom trošku trapas. Nakonec jsem přemluvila mamku s tím, že je to na proteiny bohatá strava budoucnosti a kolikrát budeme mít možnost si něco takového ochutnat.

Holky jsou prasata

Nemůžu si pomoct. Tohle si potichu (občas i trochu nahlas) říkám už nějakou tu dobu, když vycházím z fitka, tělocvičny, zkrátka odněkud, kam se lidi chodí potit.
Stále znovu a znovu žasnu nad tím, jak je možné, že se odhadem 70 procent holek, dívek a žen po sportu nesprchuje. Jedna z typických návštěvnic posilovny cvičí ve stejné podprsence v jaké je celý den, nejlépe samozřejmě s krajkami, kosticemi a výztužemi a v té pak i odejde. Zkrátka ideální způsob, jak mít výstavní věšáky už ve třiceti. Na to si obvykle oblékne tričko s krajkovými ramínky z obchodů typu New Yorker, samozřejmě ze syntetických materiálů, aby dobře zadržovalo vlhkost a smrad. K tomu už jen stačí natáhnout legíny (s krajkovým lemem, aby nám to všechno pěkně ladilo), nebo ultrakrátké šortky a hurá cvičit! Aby byl celý sportovní outfit dokonalý, ještě je třeba přepudrovat nos a pročísnout řasy, stékající pudr smísený s make-upem vytvoří nádhernou mozaiku. V uších si samozřejmě nechat ty největší kruhy a vlasy pořádně rozevlát, protože je to sexy.