pondělí 8. dubna 2019

S Mikulášem v břichu - část 5.: Strach z porodu : co s ním?


(Disclaimer: Pokud strach z porodu nemáte, zvažte si samy , zda ho chcete číst, nerada bych ve vás vyvolala myšlenky,co vás samy od sebe vůbec nenapadnou.)

Existují ženy, co porod vnímají jako něco, co prostě patří k narození dítěte, nečekají, že to bude nějaký skvělý zážitek, ale ani to příliš neřeší. Jsou ženy, které se na porod vyloženě těší, naprosto důvěřují sobě a svému tělu, že to zvládnou a ještě si to plánují užít. No a pak jsme tu my. Ženy, co mají opravdový strach. Takový, že po krátké radosti z pozitivního těhotenského testu přichází kolotoč úzkostí a obav.
Kromě toho, že ve společnosti, alespoň v té západní, je obraz porodu obecně vnímán jako něco extrémně náročného, bolestivého a krvavého (viz např. využití porodu jako metafory v běžné řečí - "no to byl teda porod!!"), nebo něco, o čem se radši moc nemluví.

Asi každá z nás, která se porodu bojí "víc, než je obvyklé", pro to má své konkrétní důvody. Mám je i já, souvisí s mou anamnézou/historií a nebudu se o nich rozepisovat, protože to nepokládám pro tento text za nutné.
Výsledkem ale je, že můj strach z porodu nebyl jen z bolesti jako takové, ale z mnoha dalších věcí - z toho, že mě bolest paraylzuje natolik, že třeba omdlím a zastavím tím porod - ublížím dítěti, že u porodu umřu já nebo dítě, že se natrhnu/nastřihnou mě a bude to nesnesitelné, že můj vlastní strach zablokuje hormonální produkci, protože budu vylučovat moc adrenalinu, že dítě bude tak velké, že se mi někde zasekne a nebude cesty tam ani zpět, že v důsledku příliš náročného a bolestivého porodu budu k dítěti cítit negativní pocity, takže se to celé špatně nastartuje, ovlivní to citovou vazbu, kojení a mnoho a mnoho dalšího.

Vlastně jeden strach na sebe nabaloval další. Měla jsem noční můry, jak někde bezvládně ležím v kaluži krve a podobné výjevy. Se strachem z porodu můžou být spojené výčitky, protože opravdu silné obavy zkrátka trochu snižují pozitivní emoce, které by se v souvislosti s těhotenstvím a těšením  na miminko očekávaly. Takže i já jsem si to vyčítala. Co rozhodně nepomáhá a určitě nedělejte, pokud s takovou ženou budete mluvit - neříkejte jí moudra typu: zvládly to všechny, tak to zvládneš taky! Reakce takové ženy totiž nebude: "Aha, vidíš to, to jsem vlastně vůbec nevěděla, že těch 6 miliard lidí se muselo nějak narodit! Díky, to mi fakt pomohlo" Reakce může být spíš v hledání výjimek, protože to, že to zvládly všechny ženy, pravda prostě není. I já mám ve svém blízkém okolí ženy, které v dnešní době porod nepřežily. Ano, je jich málo, výrazně méně, než těch, které bez problémů porodily, ale zkrátka existují.

Na začátku jsem zvažovala i možnost plánovaného císařského řezu (nenabízí se to jako žádná služba, musí k tomu pochopitelně být zdravotní indikace, ale tak jako všechno, lze i toto zařídit), což může být pro mnoho lidí nepochopitelné, ale pro mě osobně je představa bolestí v kterékoliv jiné části těla než v oblasti genitálií snesitelnější. Takže i když jsem už na začátku těhotenství bez jakýchkoliv dalších informací věděla, že císař je prostě velká břišní operace, jejíž hojení je obvykle mnohem náročnější a bolestivější, než případná poranění a zotavení se po vaginálním porodu, tak nějakou dobu jsem nad tím vážně přemýšlela. (Přestože jsem přesvědčená, že není jedno, jak přicházíme na svět a že přirozený porod (vaginální, bez zbytečných intervencí a léčiv), pokud je možný, je to nejlepší pro matku, dítě a nastartování celého procesu společného sžívání a může podpořit rychlejší fyzické i psychické zotavení.) Pak jsem si ale řekla, že takhle by to nešlo a musím s tím strachem začít něco dělat.

"Ty máš strach? Seš snad psycholožka, ne?!"


Ještě si tady neodpustím malou vsuvku ohledně mého vzdělání a profese. Jsem psycholožka. Podle mnoha lidí to znamená to, že nemám žádné problémy, ničeho se nebojím, nemůžu mít úzkosti, nedejbože deprese, mám skvělý partnerský a rodinný život a všechno hravě vyřeším. Tak takhle to nefunguje. Stejně tak jako kardiolog může dostat infarkt a diabetolog cukrovku, tak psycholog může mít a velmi pravděpodobně má nějaké strachy a úzkosti a může trpět i něčím vážnějším. Vlastně to není ani tak neobvyklé třeba i proto, že psychologové mají zvýšenou schopnost introspekce, mají tendenci hodně pozorovat a analyzovat svoje mentální procesy a moc jim nefungují automatické obrany. Zároveň většina našich úzkostí a obav má počátek někde v dětském věku, kdy jsme ještě žádní psychologové nebyli.

Nicméně - faktem je, že moje vzdělání a práce mi možná trochu pomohly v tom, jak k tomu ke všemu přistoupit. Protože můj psychoterapeutický směr je KBT - kognitivně behaviorální terapie, kde s klienty na tématech úzkostí, fobií a všemožných strachů pracuji často, udělala jsem si pro sebe plán, jak ten strach přemoct, nebo alespoň minimalizovat. Přece jen, těhotenství trvá docela dlouho a za tu dobu se toho dá hodně změnit. Neříkám, že je to univerzální návod pro všechny, ale pokud jste někdo z jakýchkoliv důvodů v podobné situaci, třeba vás něco z toho bude inspirovat.

Změna pohledu na porod

Jak jsem již psala výše, tak celospolečenský pohled na porod není nic, co by člověka mělo uklidnit. Proto jsem se potřebovala mentálně vydat trochu jiným směrem, v praxi to znamenalo to, že jsem na Facebooku dočasně skryla několik mých přátel, kteří o porodech často píšou. Jsou to ženy, které se hodně zajímají o stav českého porodnictví, hojně komentují v diskuzích, sdílí odstrašující články toho, jak by to být nemělo, jak se někde nedodržovala práva rodiček a špatně to dopadlo a zkrátka přes vlastně velmi ušlechtilý cíl - posunout české porodnictví blíže západu - toho sdílejí mnoho negativního s ještě více negativními příběhy v komentářích. A mně to prostě nedělalo dobře.

Zakázala jsem si také číst veškeré diskuze na internetu, co se porodu týkají a naopak jsem si cíleně vybrala, jaké informace k sobě nechám putovat. Honza mi koupil knihu Zázrak porodu od legendy porodních asistentek Iny May Gaskin. Kniha je rozdělena na tři části, první je plná porodních příběhů, druhá je taková odborná příručka a třetí je o péči o dítě. Některé porodní příběhy v knize pro mě byly vlastně až úsměvné, protože většina porodů, o kterých se v nich píše, působí až neuvěřitelně nádherně  a jako jeden z nejlepších životních zážitků, což je dost v kontrastu s "naším"a mým vnímáním porodu. Většinou je tam atmosféra radosti a nadšení, vše probíhá tak nějak normálně a přirozeně a i když tam jsou samozřejmě popsány i porody náročné (včetně smrti dítěte), celkově kniha vyznívá pro téma porodu velmi pozitivně.

Mně osobně tohle hodně pomohlo v tom si do své představy : "porod =  děs a hrůza"přidat i variantu:"porod = krása a nádhera", což dalo možnost vzniku pohledu někde mezi, tedy porod: "nemusí to být jen naprosto strašný", což pro začátek stačilo. V souvislosti s tímto bodem bych taky ráda odkázala na video Terezky Sweet Melange, které se nese v podobném duchu, jako příběhy v knize. (Na druhou stranu mě to zase trochu rozesmutnilo v tom, že jsem si říkala, že takhle to stejně může být jenom v Norsku /Dánsku/ Švědsku/ Holandsku/...)


Příprava odborná

Nevím jak vaše, ale moje znalosti ohledně porodu byly skutečně dost chabé. Natolik chabé, že něco o porodu placenty jsem se poprvé dozvěděla až někdy na vysoké v seriálu Misfits, kde po porodu dítěte za chvíli odešla i placenta a Nathan se zhrozil, že je to vetřelec. No zkrátka moje představy byly velmi zkreslené, což ke strachu z porodu přispívalo. Hodně mi tedy pomohlo se dozvědět vyloženě odborné věci okolo průběhu fyziologického porodu, což znamenalo, zopakovat si (respektive poprvé se skutečně dozvědět) , jak vypadá celé ženské pohlavní ústrojí, co všechno se během těhotenství děje s dělohou, jak vůbec děloha funguje, co jsou to ty kontrakce a co přesně způsobují, jak se na porodu podílí samotné dítě, jaké hormony se vylučují, k čemu který je a spoustu dalších věcí. Toto všechno je právě v druhé části Zázraku porodu, ale samozřejmě se o tom dá zjistit mnoho informací i v jiných zdrojích.

Tahle příprava mi pomohla zejména v tom, že ne všechno během porodu můžu mít pod volní kontrolou, respektive - spíše naopak.  V běžném životě jsem zvyklá mít pod kontrolou skoro všechno a odevzdat něco do rukou "osudu", je pro mě spíše nepřirozené. Tady je to pro mě ale snazší, protože to vlastně odevzdávám mému tělu a dítěti, co je přirozeně naprogramované na to, to zvládnout. To, že činnost dělohy řídí hladká svalovina, která je vůli neovladatelná, že postupu porodu napomáhají hormony a že samo dítě dělá mnoho manévrů pro to, aby se dostalo ven, mě trochu uklidnilo v tom, že to celé nevisí jen na mé cílené aktivitě, kterou mohu nějak pokazit tím, že to prostě udělám špatně a selžu.

Příprava fyzická

Porod je fyzicky náročná aktivita, takže jsem si řekla, že tomu půjdu nějak naproti a pokusím se své tělo připravit i po fyzické stránce. Začnu zeširoka tím, že se mi povedlo před otěhotněním zhubnout 10 kilo, pro což tedy primární motivací byly svatební šaty, ale už někde vzadu v hlavě jsem věděla, že to dělám taky pro to, že bych brzy ráda otěhotněla. Ne, že bych měla nějakou zásadní nadváhu, ale říkala jsem si , že tělo v dobré kondici s optimálním poměrem tuků a svalů bude lépe zvládat těhotenství i porod. Co se týče kondice, tak během celého těhotenství jsem se snažila hodně chodit pěšky a sportovat úměrně stadiu těhotenství a mému rozpoložení a moc se neválet doma. Zároveň ale dostatečně spát a odpočívat klidně i během odpoledne. Zejména na začátku jsem se snažila taky dobře jíst, tedy pravidelně, nijak se nepřecpávat a nepodléhat iluzi toho, že můžu jíst za dva. Jedla jsem první dva trimestry těhotenské vitamíny. Jakmile se začal blížit termín porodu, prováděla jsem pravidelně masáž hráze, pila předporodní čaj a chodila na speciální cvičení k porodu. Od ukončeného 37. týdne jsem měla v plánu začít používat Anibal. V návodu je 36. týden, ale moje porodní asistentka doporučuje až spíše později, protože předtím ještě není hráz dostatečně připravena.

Lidé a místo porodu

Co mi hodně pomohlo, bylo zajistit si vlastní porodní asistentku a vědět, že se mnou u porodu bude někdo , koho znám, nevidím ho poprvé a důvěřuji jeho schopnostem a přístupu. Na několik doporučení jsem se tedy ozvala konkrétní porodní asistentce, sešli jsme se i společně s Honzou a od té doby se vídali pravidelně na kontrolách, na předporodním kurzu a potom na cvičení k porodu. Mohla jsem se taky v průběhu těhotenství ptát na věci, které mě zajímaly, aniž bych divoce googlila. Zkrátka vědomí toho, že v tak intimní chvíli jako je porod , nebudu muset doufat v to, že tam zrovna bude někdo milý a pozitivní, ale budu předem vědět, s kým do toho jdu, mě uklidňovalo. Dalším člověkem u porodu byl Honza. Díky naší porodní asistentce jsem taky měla rovnou vybranou porodnici, protože spolupracuje prakticky výhradně s Vyškovem, kde jsem chtěla z mnoha důvodů rodit tak jako tak, zejména díky pozitivním zkušenostem žen z mého okolí.

Příprava psychická

Do psychické přípravy samozřejmě patří i všechny dříve zmíněné aktivity, protože k ní přispívají a všechno souvisí se vším, ale tady jsem se chtěla zmínit o takové víc "pure" psychické stránce. Na začátku mi pomohlo si dát dohromady čeho přesně se tedy vlastně bojím a přistoupit ke každému tomu strachu zvlášť. Jak jste si mohli všimnout, bylo jich fakt hodně, ale i tak je pořád lepší mít strachů sice více ale menších a konkrétních než mít strach velký a neurčitý, protože se s nimi pak snadněji bojuje. Na některé z nich mi pomohla technika kognitivní restrukturalizace, což je KBT psychoterapeutická technika, jejíž proces, který je dosti analytický, nebudu dlouze popisovat, ale výsledkem je takový racionálnější pohled na věc. Pomocí různých objektivních důkazů pro a proti se z myšlenky "U porodu umřu."posunete trochu někam jinam. Cílem ale není se dostat k tomu. "To je kravina, jasně, že neumřu", protože tomu bych stejně nevěřila, ale spíše k tomu, že "Může, se stát, že žena u porodu zemře, ale ta šance je velmi malá a obvykle souvisí s věcmi známými již před samotným porodem". Tímto způsobem se dá na racionální úrovni zpracovat spousta jednotlivých strachů. Toto jsem probírala také se svou terapeutkou a ráda bych podpořila všechny, aby se nebály tyhle strachy s psychology řešit. (Ano, skoro každý psycholog má svého vlastního terapeuta, jak bychom jinak tu práci zvládali :D?)

Dalším bodem psychické přípravy pro mě byly materiály z kurzu Hypnoporodu (Jemné zrození). Samotný kurz jako takový mě příliš nenadchnul (viz článek z 3.trimestru) , ale materiály, které jsme dostaly, jsem aktivně využívala. Za sebe bych tedy doporučila spíše online kurz, kde materiály dostanete do e-mailu. Co přesně jsem tedy využívala: největším přínosem pro mě byly nahrávky s relaxacemi a vizualizacemi. Hypnoporod je sám o sobě především o technikách imaginace více než o čemkoliv jiném, což je něco s čím sama ráda pracuji i v praxi s klienty a je mi to blízké. Asi od 33. týdne jsem tedy téměř každý den před spaním poslouchala jednu z nahrávek. V materiálech je přesně rozepsaný plán, jak poslouchat, ale já to dělala podle sebe tak, jak mi to vyhovovalo. Nahrávky se týkají dechových cvičení, relaxaci, vizualizací miminka v děloze, podpory u porodu, samotného porodu a zpracování strachu. Místy se to může někomu zdát trošku ezo (např. nahrávka, kde "mluvíte" s miminkem a ono vám odpovídá), ale mně to opravdu pomáhalo, protože jsem od té doby nemívala noční můry o porodu, které se před tím často objevovaly, i když s postupujícím těhotenstvím paradoxně slábly.

Dalším materiálem byly omalovánky - miminko v děloze, samotná děloha a miminko na začátku porodu (poslední obrázek si máte vystavit až kolem 38. týdne, kdy se blíží porod). Vymalovala jsem si obrázky podle sebe a nalepila si je na skříň naproti posteli. Pomáhalo mi to s vizualizacemi, protože se mi pak u vizualizací snadněji představovala děloha a miminko jako něco pěkného a barevného oproti syrové realitě.  Poslední věcí byly afirmační kartičky, což jsou kartičky s jednoduchými výroky, často takovými, co se objevují v nahrávkách. Např. "Moje dítě se narodí ve správný čas." nebo "Mé tělo je připravené na přirozený a snadný porod". Ty dostanete předtištěné a máte i pár volných, které si můžete vypsat podle sebe. Částečně si je můžete také vybarvit a já jsem si je rozvěsila různě po bytě. Na záchodě, na toaletním stolku, na ledničce, prostě na místech, kolem kterých doma často procházím. Musím se teda přiznat,že když jsme měli nějakou návštěvu, tak jsem všechno sklidila, protože mi to přece jen už přišlo jako trochu moc a nechtělo se mi vysvětlovat k čemu to slouží. Každopádně jsem dala šanci tomu, že podprahovým vnímáním se ke mně některé z výroků dostanou a že uškodit mi to nemůže.





Mám asi tři týdny do porodu a závěr článku plánuji napsat až po tom, co to celé proběhne. Už teď ale můžu říct, že od samotného začátku se můj strach znatelně snížil, což považuji za velký úspěch. Je mi jasné, že mnoho lidí si po přečtení článku asi ťuká na čelo a říká si přesně tu větu: "Ježiši, tak snad to zvládly všechny ženský. / Ta s tím nadělá./ Asi toho nemá moc na práci. , ale věřím tomu, že se třeba najde pár žen, které s velmi obtěžujícím strachem bojují, vyčítají si ho, neví co s ním, a pomůže jim třeba jen vědomí toho, že v tom nejsou samy. A že se s tím něco dělat dá. A pokud se s takovou ženou setkáte, tak jí nahlas tyhle věcí, prosím, fakt neříkejte. Nikdy nevíte, jaké k tomu má důvody.

A jak to dopadlo?

Den po napsání tohoto článku jsem ve Vyškově porodila  zdravého a krásného syna Mikuláše v nedokončeném 37. týdnu, tedy zhruba 3 týdny před termínem. Spontánně, bez jakékoliv medikace, jen s porodní asistentkou a s Honzou. Na Anibal (který jsem si taky pořídila den předem) tedy nakonec nedošlo a poranění jsem měla dost velké, ale zahojilo se rychle  a hezky. Nicméně všechno dobře dopadlo, strach mě nijak neparalyzoval a neznemožňoval postup porodu. Samostatný článek o porodu bude příště!


12 komentářů:

  1. Ahoj Veru, nejdulezitejsi je, ze vse dobre dopadlo, Mikulas je krasny klucik a preji aby se vam spolu moc libilo.
    Je fajn, ze jsi to otevrela.
    Myslim, ze citit obavy z neceho neznameho a zaroven tak vyznamneho je uplne normalni. Navic ma clovek nejmin osm mesicu na to si o tom prima popremyslet a to ho napadnou ruzne veci. Urcite nejsou vsechny maminky natesene na orgasmicky porod.
    Me trochu stve dnesni trend honby za prirozenym porodem za kazdou cenu, kdy kazdy jiny, treba i jen s lehkou medikaci, jakoby byl horsi. Nikdo dopredu nevi jak to bude probihat, ani ten nejzkusenejsi porodnik a nechat si zkazit porod tim, ze probihal jinak nez jsem chtela (nedodrzel se porodni plan!!!), je podle mne zbytecne a hloupe.
    Muj porod byl hodne dlouhy a tezky a medikace mi nakonec pomohla to zvladnout, bez ni by to asi nedopadlo uplne dobre. Ale nenechala jsem si tim celkovy pocit zkazit a i kdyz mi vetsinou fakt nebylo hej, tak ten drobek, co prisel za to stal a radost z nej to vsechno smazala. Tenhle level lasky je fakt magickej.
    Dnes jsou mu skoro dva a nekdy mych ho roztrhla jak hada :-).
    Mej se prima a uzivejte se navzajem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, dekuju za komentar! Urcite je nejaka obava z porodu normalni, ale pokud je to uz neco,co clovek obtezuje v kazdodennim zivote, tak si myslim, ze ma smysl to vice resit. To ostatne plati pro vsecky strachy a dalsi problemy.
      Co se tyce druhe casti komenatre, tak souhlasim. Jsem velky zastance prirozeneho porodu a verim ve vsechny jeho benefity, ale - za predpokladu, ze je to mozne. A vzdycky to mozne proste neni. Stejne tak povazuju za hrozne nekomu rozporovat jeho pozitivni pocity z porodu, byt treba porod nebyl ciste prirozeny. Nejdulezitejsi je to, jak porod vnima sama zena a pokud to vnima poztivne a ma vesmes dobre vzpominky, je nesmysl ji rikat, ze jeji porod byl v necem horsi.

      Vymazat
    2. S tim resenim strachu, ktere uz jsou "moc" rozhodne souhlasim, nechtela jsem to bagatelizovat a omlouvam se jestli to tak vyznelo. Verim, ze je obtizne sebrat odvahu a zacit to aktivne resit, pokud je to tak zle. A vim, jak paralizujici muze strach byt, i kdyz z porodu jsem jej tak velky nemela (diky!), jsou veci, kterych se bojim dost. Predstav si ale, ze s ditetem jsem se stala v nekterych vecech statecnejsi.

      Vymazat
  2. Teda mě by zajímalo, kde berete čas na psaní takových článků, když máte malé dítě ��Nechápu ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak je psáno v úvodu, článek (i ty ostatní v sérii) jsem psala před porodem a zveřejnila až teď :)
      Ale jinak stíhám psát některé další věci i tak, on Mikuláš docela dost spí :)

      Vymazat
  3. Díky za tenhle článek, myslím, že je dost žen, které se porodu opravdu bojí, a tohle jim ukazuje, že to můžou zvládnout i bez strachu.

    OdpovědětVymazat
  4. Možná nejdůležitější článek, nechala bych ho! <3 Sama moc osobní věci nesdílím, ale o porodu jsem měla potřebu to trochu překonat a taky se rozepsat, protože to téma je hrozně odsunuté a zvláštně reprezentované. Mám pocit, že před ním všichni hážou indicie, jak to bude hrozné, a po něm jako by se zase nic nestalo, jede se dál, až na nejbližší kamarádky se nikdo neptá. Strach k porodu trochu patří, je to cesta do neznámého... a pak je třeba ho pořádně oslavit! A to mi přijde, že vůbec není vnímán jako osobnostní mezník (a to třeba ve srovnání s konceptem pannenství). Porod je fascinující zkušenost, psychicky i fyzicky ojedinělá. Nejde jen o to "mít to za sebou" a není jedno, co se tam stalo. Pro mělo vylo důležité myslet na to, že můj porod je můj a že navzdory historkám ho prožiju já, a tudíž to může být i jinak (dobře, hezky... být tomu otevřený, že i něco takového může být a že prostě uvidím... prostě mě vedla zvědavost větší než strach). Změnilo to můj život, nejenom tím, že teď mám dítě, ale i tím jak samu sebe a své tělo prožívám. Mám ho o moc raději, ráda myslím na to, že to byl Emilčin dům a že těhotenství a porod mě spojuje se všemi matkami přede mnou až na počátek času :) sdílet takové pocity a prožitky je pro ženy zdravé a dost to v naší společnosti chybí. Vždycky mě mrzí, když bolest a horor jsou první asociace k porodu, a přitom to je tak odlišné k tomu zázraku, co všechno se v ten moment děje. Trochu víc úžasu by to chtělo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky! Dalsi bude o samotnem porodu,mas pravdu, to tema je uchopene vselijak.Ale je to tezky, ma k nemu totiz co rict skoro kazdy a to pak vede k tem nazorovym stretum. Ja to jako meznik teda vnimam zasadne, na dusevni/duchovni i fyzicke urovni :) Ja teda sve telo radeji nemam, ale zmenu vnimam urcite :D A tim nemyslim jako nejak k horsimu. A se sdilenim zazitku z porodu souhlasim.

      Vymazat
  5. Ahoj Veru, super článek! Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jestli jsem věděla o porodu placenty, dřív než jsem byla těhotná... Proč se o porodu neučí v biologii??

    A taky mě štve, jak se všude tlačí přirozený porod, bonding atd. jako hrozně důležitý. Samozřejmě jsem si to takhle moc přála, ale porodila jsem velmi nečekaně předčasně, takže zrovna podle plánu to nebylo a připadala jsem si jako největší loser i když jsme oba v pořádku a vlastně se nic až tak hrozného nestalo. Bez téhle "masáže" bych se tak určitě necítila.

    Vlastně jsem asi adept na článek o zpracování zážitků z porodu, neplánuješ napsat? Mám dojem, že nějaké větší nebo menší "traumíčko" si odnášíme všechny.

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, dekuju! Ja si myslim, ze je důležité, ze se vic mluví o tom co vůbec je a k cemu všemu je dobry přirozený porod a bonding. Z toho duvodu aby v případě,že to je možné to mohlo takto proběhnout.Bohuzel ale jak je to ted velke tema, casto to pak vyzniva tak, ze jinak je to spatne a potom jsou prave zeny traumatizovane tim, ze nemely ten ukazkovy porod, pritom to nemohly nijak ovlivnit a dopadlo to nejlepe, jak mohlo. Jsem ale toho nazoru, ze jde-li všechno fyziologicky, tak neni duvod do procesu zasahovat a oddelovat matku a dite. Ale když to tak z ruznych duvodu nemůže, neni to tragedie a vse se da dohnat, jen to treba podle me muze byt na zacatku trochu náročnější.A clanek o porodu, kde o tomhle mluvim vic, vyjde pristi tyden asi ☺️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, že je dobré, že se o přirozeném porodu mluví a i díky tomu se postupně zlepšuje i prostředí v porodnicích.
      Jen by někdo mohl říct i to B, že je (ne až tak malá) šance, že porod nevyjde podle našich představ a není to konec světa. Stejně je mazec, co ty hormony po porodu s psychikou dělají :-)

      No nic, jdu si dát perník podle tveho recepu ;-)

      Vymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...