neděle 28. dubna 2019

S Mikulášem v břichu - část 6.: Porod

Začal mi 36. týden, tedy 9. měsíc a samotné finále celé cesty těhotenstvím. Na následující dva týdny mám ještě domluvené klienty ve své psychopraxi a naplánovali jsme si se Sirem poslední Před-Mikulášské párty s přáteli, než nás tu bude o jednoho víc. Ve středu se taky chystám jet na pět dní na psychoterapeutický výcvik kousek od Ždáru nad Sázavou. Jsem lehce nervózní z toho, jestli už to přece jen není pozdě, ale říkám si, že zas tak daleko od Vyškova to není a někdo by mě prostě odvezl. V pondělí jdu na předporodní cvičení, které vede naše porodní asistentka, tak ji poprosím, aby zkontrolovala Mikulášovo postavení. Niž se zatím neposunul, ale k velkému překvapení se přetočil na druhý bok, což se úplně často neděje.



Úterý 5.2. 2019 :

V úterý mám spoustu lítání po městě, dokupuju ještě nějaké věci do porodnice a pořizuju si Anibal, abych mohla konečně začít trénovat. Nachodím přes deset tisíc kroků a říkám si, jak si to pěkně pořád dávám i s těmi 22 kily navíc. Jdu na kontrolu na gynekologii, na monitor a na stav čípku. Doktorka působí celkem jistě, že se nic nechystá, tak kolegům z výcviku potvrzuji čas odjezdu. Řídí se mi zatím pořád dobře, tak se toho nijak neobávám.

Středa 6.2. 2019 :

4.00

Vzbudí mě zvláštní pohyb v břichu a potřeba jít na záchod. Mám mokrý kalhoty od pyžama a něco ze mě odteklo, moc ale nevím, co to je. K tomu mám průjem. Hm... divný. Budím Honzu a říkám, že něco odteklo. Poučena z kurzů a z literatury vím, že hlenová zátka má být na rozdíl od plodové vody opravdu spíše hlenovitá, což to moje rozhodně není. Nebo je, ale velmi, velmi málo. Průjem ale často začínající porod signalizuje, protože tělo se připravuje a čistí. Napadne mě, že kdybych náhodou fakt rodila, tak nemám přece umytý vlasy a kdo ví, kdy se budu moct osprchovat, takže to jdu radši provést hned. Napíšu kolegům, z výcviku, že existuje možnost, že rodím, tak že to s tím odvozem úplně nevidím. Ale že to beztak nic není a určitě dojedu později. Jdu spát a uvidím co bude dál.

8.00 - 10.00

Zvláštní vlny se opakují zhruba po hodinách od těch 4 od rána, vždy mě to vzbudí, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. Stejně si ale říkám, že jestli tohle jsou teda ti poslíčci, jak sakra vypadají normální kontrakce? Volám naší porodní asistentce a popisuju, co se mi děje. Domlouváme se, že se jí přijedu ukázat a zjistíme, zda to, co odteklo je voda, nebo ne - je na to takový speciální Temešváryho roztok, kterým postříkáte zamokřenou věc- vložku, kalhotky, nebo cokoliv jiného a podle zbarvení dostanete odpověď (to stejné by provedli i v porodnici). Ukazuje se, že voda to nebyla, tak si trošku oddechnu, protože s odteklou vodou by bylo vhodné jet rovnou do porodnice, což se mi zatím moc nechtělo. Během toho, co jsme u PA, tak mám další kontrakci, pořád se ale nedá říct, zda to je k porodu, nebo ne, tak nám půjčí roztok a nás pošle domů, ať to pozorujeme a dáme vědět, kdyby byla nějaká změna. Honza se ptá jestli nepůjdeme na snídani do Mitte, tak se na něj dívám jak na blázna a vysvětluju, že zas tak v pohodě, abych si někde dávala full English, ty kontrakce teda nejsou. Pořád si ale vůbec nepřipouštím, že bych měla rodit, vždyť je ještě čas, včera mi řekli, že se nic nechystá a nemám natrénováno s Anibalem!

10.00-13.30

Ležím v posteli v ložnici a píšu si na Facebooku s několika lidmi a občas jen tak zmíním, že možná rodím. To je mimochodem dost dobrý způsob oživení konverzace. Kontrakce postupně sílí a zkracují se, tak si kolem 10:30 říkám, že už by bylo na místě je začít nějak zapisovat. Zatím jsou ještě stále daleko od sebe a nepravidelné, tak pořád nevím, co se teda děje. Zhruba v půl druhé ale začnou být po necelých deseti minutách, což už mi přijde docela zásadní a moje appka Ovia, kam si je zaznamenávám, mi hlásí, že už by možná bylo lepší pomalu jet do porodnice.(Appky jsou fakt na všechno!)



14.30-15.30

Kontrakce už jsou opravdu hodně hodně intenzivní, pořád se zkracují intervaly a mně dochází , že je to sakra tady! V půl třetí teda voláme znovu porodní asistentce, která říká, že přijede k nám domů tak za hodinu.Už skoro ani nestačím panikařit, že jsem přece stále tři týdny před termínem a na porod je čas a že takhle jsem s tím vůbec nepočítala. Mezi tím mě ale taky napadají natolik důležitý věci, jako že jsem si říkala, že chci vlastně rodit se zapletenýma francouzskýma copama, protože to je pohodlný účes na sport, kde vlasy nevadí, člověk se  nepotí a navíc je to hezký. No a čeká mě něco jako sport, ne? Takže mezi kontrakcema, u kterých už nezvládám být zrovna potichu, se přesunuju ke svému toaletnímu stolku a pletu si copy. Při kontrakci se jen svalím na postel a rozpletený cop si držím v ruce. Tahle aktivita mi vyjde na pěkných pět, šest kontrakcí, takže to fakt byly nejvytouženější copy na planetě. Ale mám je, můžu rodit!




15.30-16.00

Uběhla hodina a nastal čas, kdy by tu měla být porodní asistentka, ale pořád se nic neděje. Honza se mi snaží nějak pomoct, ale nesnesu, aby se mě vůbec dotkl, nic nechci, ležím v ložnici v posteli v podivné pozici s hlavou dolů z postele, u které mám pocit, že mi pomáhá a trochu si naříkám. No dobře, trochu víc. OK, trošku pláču bolestí, ale ne moc.Začínám být nervózní, že tam PA pořád není a že určitě porodím doma, protože už mě to bolí jako prase, takže to musí být sakra blízko, no ne ?! Honza to nedává znát, ale zdá se, že trochu panikaří taky, co my víme, jaká fáze porodu tohle je? Voláme PA, kde teda je a říká, že zvoní, ale nikde nikdo. Cože? A na jaké adrese? Aha, na adrese mých rodičů, kde mám trvalé bydliště. Malém mě trefí šlak, ale díky bohu bydlíme asi 10 minut od nich, takže už to fakt bude za chvíli. Konečně přijíždí, zkontroluje Mikulášovy ozvy, které jsou v pořádku, a mě - jsem otevřená na 4 centimetry, takže není čas ztrácet čas, bereme věci a vzhůru do porodnice. Protože jedeme z Brna do Vyškova,  kontrolujeme průjezdnost na dálnici, naštěstí vše vypadá dobře.




16.30-17.00

Rozhodneme se, že já pojedu v autě s PA a Honza pojede naším autem zvlášť, protože ona mi přece jen dokáže trochu lépe poradit, jak kontrakce zvládat a uklidnit mě. Sejít jedno patro dolů na parkoviště je celkem masakr, nechci, aby celý dům věděl, že rodím, ale jinak to holt nejde, je to silnější, než já. Kontrakce už mám od čtyř zhruba po 3 minutách a ta půl hodina v autě byla snad nejhorší část vůbec. Ležím na zadních sedadlech v poměrně malém autě, navlečená v zimním kabátě a kozačkách, je mi strašný vedro, ale nejsem schopna si to sundat. Neumím se nijak pohodlně poskládat a mám už fakt silný tendence na tlačení. PA mi pořád opakuje, že tlačit ještě nesmím, že nejsem dost otevřená, ale jak to mám sakra udělat, vždyť to tlačí samo!  Pomáhá mi prodýchávat kontrakce hlasitým "áááá", což je docela dobrý. Já si počítám, kolik kontrakcí už proběhlo a kolik mě jich teda ještě přibližně čeká, než přijedeme do porodnice. Mám je po dvou minutách, takže to odhaduju na něco kolem deseti. Jedeme sto šedesát a nakonec to uběhne docela rychle a už přijíždíme do porodnice, kde hned vybíhají sestry s vozíkem, rychle mě nakládají a vezou dovnitř.



17-17.30

Honza tam pořád není, z čehož jsem nervózní, protože má všechny moje věci, včetně těhotenské průkazky. Přijímá mě mladá doktorka, která se mi představí a podá mi ruku (trochu mě rozhodí, že je ještě mladší než já). Chce mě vyšetřit v kontrakci, což jí nejsem schopna dovolit, protože mě to v tu chvíli bolí tak, že rozhodně v klidu nepoležím, tak nakonec udělá jen ultrazvuk a vyšetří mě mimo kontrakci. Jsem otevřená už na skoro 7 centimetrů, takže je celkem pochopitelný, že ta půl hodina v autě fakt nebyla žádná jízda snů, protože jsem se otevřela o další 3 centimetry. Za půl hodiny!  Sestry mi svlíkají šaty, ve kterých jsem přijela, a já se dožaduju těch, co jsem si zabalila na porod. Ano, moje porodní přání bylo rodit v konkrétních černých bavlněných šatech ze Zary a francouzských copech *facepalm* . Nakonec teda celkem bez protestů přijímám nemocniční košili. Sestry se ptají, zda mi můžou sundat podprsenku ,tak říkám, co blázní, že zatím ne.

"No a jak budete přikládat k prsu?"
"Jak jako přikládat? Na to je přece času!""
"Sestry výraz: *haha* *you wish* *facepalm*

Ok, tak bez podprsenky, no.
Do Vyškova jsme měli jet vyřizovat dokumentaci až příští týden, což jsme logicky nestihli, naštěstí po mně nikdo nic nechce a vše diktuje částečně PA a částečně Honza, co konečně přijíždí.

17.30-19.01

Přesunujeme se s Honzou a porodní asistentkou na nadstandardní porodní pokoj s vanou, ostatní porodní sály jsou úplně prázdné, takže máme na výběr. Nadstandard a vanu jsem si hodně přála, tak jsem ráda. Taky jsem si přála super atmošku, takže můj kufr do porodnice obsahuje mimo jiné led světýlka, asi šest svícnů a Yankee Candle s vůní Vanilla Cupcake. No, je mi úplně jedno, kde jsem, takže nějaký světýlka mě v tu chvíli ani nenapadnou. Honza se snaží zapojit bluetooth repráček, ale jediná hudba, která z něj zní je "connecting now" , takže hudba taky nic. Trochu mě to štve, protože když jsme byli před dvěma týdny na Bohemian Rhapsody, říkala jsem si, že Queeni by byli fakt dobrá hudba k porodu a takové We are the Champions na samotné finále... no nic.

Vzhledem k tomu, že po přesunu na sál velmi rychle přichází druhá doba porodní, tedy fáze tlačení, tak nakonec kašlu i na tu vanu, protože už úplně nemám sil se do ní přesunout, což mě na jednu stranu štve, na druhou stranu jsem ráda, že nikam nemusím. Jsem celkem vděčná za ten ranní průjem, který na začátku porodu často nastává a je znamením toho, že se tělo čistí a připravuje na akci. Takže nepotřebuju žádný klystýr a neděsím se toho, že se po... , protože už je všechno pryč. Má to ta příroda zařízený! Zaujmu na porodním lehátku pozici na boku a opět svěsím hlavu dolů a v podstatě takhle zůstanu až do konce. PA mě vyzývá, ať zkusím i jiné pozice, tak asi dvě kontrakce strávím v hlubokém dřepu, ale protože k němu mám z jógy trošku antipatie, neb nejsem schopná mít paty na zemi, tak z něj jdu rychle zase pryč. Nicméně během nich je prý velký pokrok.

Přestože mám na ruce hodinky, tak se na ně nedívám a absolutně nemám přehled o čase. Nevím, jestli mi to vlastně přijde dlouho, nebo ne, ale vím, že se mi zdá, že to nikdy neskončí. Snažím se opakovat si, že každá další vlna mě přibližuje ke konci a pomáhá mi to. Honza mi nabízí hroznové cukry a pití, ale nechci vůbec nic vidět.

Řvu jak tur, ani jsem netušila, že mám takovou kapacitu plic. PA mi radí ať řvu trochu jiným tónem, který směřuje víc do pánve a nevysiluje mě tolik. Divím se, ale fakt to pomáhá. Říká mi, že bojuju jako lvice a že mě čeká posledních 300 metrů. Ptám se, z jak dlouhýho běhu, prý z maratonu, to mě motivuje, že se konec blíží. Honza mi pořád opakuje, že to zvládám skvěle a já se hádám, že to vůbec skvěle nezvládám a že s chci odpočinout. Jak nám PA dopředu říkala, téměř u každého porodu přijde fáze, kdy si žena říká, že to balí. Že už toho bylo dost, už nemůže a odchází  nazdar bazar. Jo, tak tahle fáze přišla taky. Já už nejsem na žádný kontrakce zvědavá, teď potřebuju pauzu přece, už jsem unavená! PA mě uklidňuje, že pauza brzo přijde a odpočívat budu už s miminkem. Někdy v průběhu mi praskne voda, připadá mi, jako by ze mě vyteklo několik litrů tekutiny.

Během toho mi termoforem nahřívá mezi kontrakcema hráz, což je super a je mi to vyloženě příjemný. Průběžně Mikulášovi kontroluje ozvy. Jsem vlastně dost překvapená, že mezi kontrakcema je to docela v pohodě. Že v tu chvíli se jakoby nic neděje a můžu aspoň trochu odpočívat. No škoda, že to netrvá ani minutu a hned je tu další vlna. Uklidňuje mě, že už mám vypozorované, že je to vždy přesně na tři velké tlaky, tak si je odpočítávám a snažím se tlak, co dělá moje tělo, ještě podpořit nějakým cíleným tlačením. Říkám si, kdo tohle kurnik vymyslel, ona je to fakt docela síla!

PA mi říká, že už mám před sebou jen posledních 50 metrů a že vidí vlásky a jestli chci, tak si můžu sáhnout na hlavičku. Mám z toho z nějakého důvodu strach, aby mě to nějak nerozhodilo, tak radši nechci a odpovídám , že si počkám. Říkám si, že do toho musím dát všechno. Přichází další kontrakce, řvu jak tur, hráz mě pálí jako čert a hlavička je venku! Nabírám sílu a vím, že na tu další velmi pravděpodobně Mikuláš vyklouzne na svět. Vlastně se na tuhle kontrakci dokonce těším! Budou to další tři tlaky a budeme to mít za sebou (a celé před sebou).

1, 2, 3 ... MIKULÁŠ JE VENKU!

Nemůžu tomu uvěřit, nevěřícně opakuju, že jsem to zvládla a tisknu ho k sobě. V sále cítím atmosféru nadšení všech okolo, ačkoliv to mám vlastně trochu v mlze. Sestra z novorozeneckého říká, že je to kluk a že je to vodnář, což je super, protože vodnáři jsou velcí flegmouši. Znamení jsou mi úplně jedno, ale celou dobu jsem počítala s tím, že přece bude ryba jako já a poprvé si uvědomím, že ne, že se fakt narodil dřív, než jsme s tím počítali. Že už je prostě tady s náma.


19.01- 22.00

Mikuláše mám na břichu, nikdo jiný na něj nesáhl, PA ho zachytila do látkové plenky, kterou jsme si donesli z domu, a je na mě přikrytý naši dečkou. Nezní žádný šílený řev, ale spíše takové jemné "kníkání" a všelijaké zvuky, které značí , že je vše v pořádku. Čekám,že se hnedka začne přisávat  a nedochází mi, že i pro něj to byl výkon jako hrom, takže to nebude jen tak a musím mu dát čas. Kompletní bonding zahrnuje i to, že si miminko přijde k prsu samo, tzv. crawlingem - je položené trochu níže na břicho a postupně se odráží nožičkama, "doplazí" se výš na hrudník , najde si prso a přisaje se. Může to celé trvat třeba hodinu, protože miminko mezi tím i pospává.
Držím Mikuláše oběma rukama a pořád nechápu, že se to vážně stalo. Je maličký, teplý a sladce voní. Přijde pediatr, primář z novorozeneckého, koukne, prohlásí - Zdravý dítě! - a zas jde.

Najednou cítím, že přichází další kontrakce, skoro jsem zapomněla, že se čeká ještě na porod placenty. Kontrakce je už ale podstatně méně intenzivní a placenta vyklouzne jednoduše ven. Vypadá jako malý rejnok :D PA nechává dotepat pupečník  Honza pak stříhá šňůru. Ptám se, jestli mám nějaké poranění, protože prostě fakt nevím. Všichni kolem toho tak nějak neurčitě krouží.
Na sál přichází i doktorka a instrumentářka (i ona se mi představí a řekne, proč tam je) a jde se na šití. No, takže poranění tam je. Později se dozvídám , že to není úplně maličkost a měl by to šít primář. Ruptura konečníku, aha, super. Primář nezvedá telefon, tak na to jde doktorka sama.

Pořád se všech ptám, proč se to sakra stalo, co jsem měla udělat jinak? Vždyť jsem si masírovala hráz a cvičila jsem a všechno! Akorát ten Anibal jsem ještě použít nestihla. Ach jo, tak všechno šlo tak dobře a já se nakonec takhle roztrhnu? No, aspoň, že jsem to necítila, že jo. Prý to bylo překvápko pro všechny, protože to vůbec nevypadalo, hráz byla dobře elastická, nástřih nebyl vůbec třeba, ale v závěru jsem dostala nějakou křeč do svalu a bylo to (ruptura 3.stupně se obecně velmi těžko predikuje.)

Říkám si o rajský plyn, protože tři anestezie do oblasti hráze samy o sobě nejsou žádná lambáda a stejně to je trochu cítit i po nich. PA říká, že mi ho donese, ale že si myslí, že ho ani nebudu potřebovat. Haha, to určitě! Mikin je venku, perte to do mě! Nechávají mi ho normálně na břiše, jen Honzovi řeknou, ať ho trošku přidržuje. Jsem trošku sjetá, šití trvá dlouho, tak mám potřebu konverzovat s doktorkou - tyvole, to je život toto, ještě, že je to kluk, já taky trošku šiju, jakej steh používáte, šijete to entlem? - cože, co je entl?- takovej cik cakt steh, ty vole to je život, cítím steh číslo 325 -cože? vždyť šiju třetí!" neber mi to, ještě si dýchnu!

Šití je dokončeno, PA mě uklidňuje, že trhlina je spíše dlouhá než hluboká (moc jí to nevěřím), nicméně kvůli riziku infekce musím mít dva typy antibiotik a s jedním z nich nemůžu cca 36 hodin kojit (Jasně, laktace se stejně rozjíždí až tak 3. den, ale jde mi o kolostrum). To se mi moc nelíbí, ale jinak to nejde. PA mi odstříká z prsů kolostrum a nachystá ho do stříkačky, aby se nemuselo příliš dokrmovat uměle, miminka po porodu stejně ještě moc nejí (nakonec měl 2x dokrm).

(Vsuvka pro klid duše těch, které porod čeká - byla to ruptura 3.stupně, tedy včetně konečníku, avšak nekomplikovaná. Nevím, kolik jsem měla stehů, radši jsem se neptala, ale asi dost, protože se šilo kolem hodiny ve třech vrstvách se třemi injekcemi anestezie. Přesto to nevnímám jako nějaký drama. 

Hodně citlivé to bylo týden po porodu, to jsem fakt nemohla sedět vůbec, jen ležet, nicméně chození na záchod, kterého jsem se nejvíc děsila, bylo v pohodě - dostáváte Lactulosu na změkčení stolice (doporučuju  na záchodě vložkou tlačit jakoby proti ráně a podržet tak stehy). Další týden jsem už seděla na molitanovém kruhu jen na tvrdé židli, jinak na měkkém v pohodě. 

Hodně jsem se o poranění starala - čůrat jen ve sprše a hned omývat (měla jsem odvar z dubové kůry), po stolici je potřeba také hned do sprchy a omýt a dobře vysušit (je dobré mít na to vyčleněný zvlášť malý ručník) . Používala jsem na ránu (nasypat na vložku) zelený jíl a speciální rozemleté bylinky (rozmarýn, kostival, jitrocel v poměru 1:1:1: - díky, Moni!), snažila jsem se střídavě ránu i větrat na vzduchu a brala jsem homeopatika (Díky, Soni!).
(Nevím jaká, měla jsem je "na míru" od mé tety, můžete se na ni obrátit)

Takže -  i když to zní zprvu děsivě - natržený konečník, ruptura 3. stupně- hojení bylo překvapivě v pohodě a vyloženě bolestivé to bylo jen týden. Na konci šestinedělí mě začal ještě zlobit jeden nevstřebaný steh, ale to bylo spíše nepohodlné, než bolestivé. A upozorňuju, že jsem dost citlivka co se fyzické bolesti týče. Když jsem šla po šestinedělí na kontrolu, moje gynkeložka nemohla uvěřit, že poranění bylo tak velké a říkala, že to vypadá, jako bych nikdy nerodila. Zásadní dík tedy patří zejména MUDr. Gamcové, která mě šila a dala si extra záležet, navíc to se mnou neměla úplně lehké. Protože kdyby to bylo špatně zašité, tak mi nějaká moje péče zas tolik nepomůže) Ten poslední steh se vstřebal po 8 týdnech.

Ale nebojte, tohle poranění se stane v 0,5 procentech případů! ;)

Mám se jít osprchovat, Honza mezi tím jde s PA Mikuláše vážit a měřit - 3120 gramů a 50 centimetrů. Poprvé zaznívá, že mi možná někdo špatně spočítal termín, protože to nevypadá úplně na dítě v termínu 36+5 (ale moje gynekoložka říká, že byl prostě jen větší a termín byl určitě správný:). Jakmile se zvednu  a stoupnu si, málem se svalím! Nemám břicho! Mám úplně jinde těžiště a chvíli vrávorám, než zase najdu rovnováhu. Po sprše konečně přichází na řadu moje šaty ze Zary, tak jsem se dočkala. Dostávám Mikuláše zpátky k sobě na břicho, Honza mě chce fotit, abychom něco poslali rodině, mně se to moc nezdá (copy se už rozpletly), ale nakonec svolím. Už na té první fotce vypadá Mikuláš jako on, kde je spravedlnost?! Jedeme na novorozenecké oddělení, loučím se s doktorkou a se sestrami a omlouvám se za řev. Vypadají, že jsou dost zvyklé. Jak tak projíždíme chodbou, pořád tomu nemůžu uvěřit...


... JSEM MÁMA!



Pár poznámek redakce k mému porodu:


  • Rodila jsem se soukromou porodní asistentkou v porodnici ve Vyškově (měla jsem ji domluvenou už od začátku 4. měsíce, chodila na poradny k ní, ale zároveň i ke gynekologovi)
  • Jsem ráda, že jsem skoro celou první dobu porodní strávila doma a do porodnice jela skutečně až na samotný porod, odjížděla jsem otevřená na 4 cm, přijela otevřená na 6-7. Na oněch 10 cm jsem čekala ještě necelou hodinu po příjezdu. 
  • Otvírání tedy celkem trvalo celkem asi 14 hodin, samotná fáze tlačení kolem hodiny. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem měla rychlý porod, tak říkám, že jo. Jsem přesvědčená, že kdybych byla za stejných okolností v porodnici dřív - od prvních kontrakcí, vnímám to jako strašně dlouhý, protože bych to brala jako 15 hodinový proces. A vlastně ani nevím, jak dlouho tohle trvá "průměrně" a jak se k tomu přistupuje v porodnicích - zda se ženy běžně vůbec nechávají 14 hodin otvírat bez potřeby uspíšit celý proces.
  • Po dobu porodu byla přítomná jen PA a můj manžel  (lékařka mě přijala, šila (měla u sebe ještě instrumentářku) a v průběhu se asi 2x přišla zeptat, zda je vše OK, jinak byla ve vedlejší místnosti, na samotný závěr přišla sestra z novorozeneckého a nakouknul pediatr)
  • Neměla jsem v průběhu porodu ani k porodu placenty žádné léky ani žádné vnější zásahy. (Po porodu jsem si k šití řekla o rajský plyn . Pak jsem měla ATB do žíly skrz riziko infekce z poranění) 
  • I přes rupturu 3. stupně se vše zahojilo zcela bez problému.
  • Neměla jsem sepsaný žádný porodní plán, měla jsem za to, že konkrétně ve Vyškově s vlastní PA není potřeba a skutečně nebyl,vše co bych tam chtěla, se dělo automaticky.
  • Veškeré "papíry"se ve Vyškově běžně řeší dopředu, my jsme to nestihli, mě každopádně nikdo neobtěžoval a řešili to s manželem a PA, co měla moje záznamy.
  • Proběhl kompletní bonding se vším všudy, s Mikulášem jsem po porodu byla téměř tři hodiny, pak se teprve měřil a vážil, když jsem se sprchovala, a u toho byl opět manžel. Dotepání pupečníku bylo samozřejmostí.
  • Vyšetření miminka proběhlo až na novorozeneckém oddělení za přítomnosti nás obou (lékař předtím spíše jen nakoukl na Mikuláše u mě na břichu, zda je vše OK).
  • Na vše se nás ptali - zda koupat (koupali jsme asi dva dny po porodu), jestli chceme použít naši kosmetiku, zda mohou vykapat oči, jestli kanavit v kapkách nebo injekčně,atd.
  • Celkově si přístup personálu (porod i novorozenecké) nemůžu vynachválit a jestli budu někdy ještě rodit, tak znovu s vlastní PA ve Vyškově. Ano, i tam byly sestry, co mi byly sympatické  méně, ale žádné drama a bylo to spíše osobnostní, než profesní. (Jen jedna sestra mě naštvala,kdy mě nechtěla nechat u odběru krve - ale moc jsem se toho nedožadovala.)
  • Slyšela jsem, že někde se v porodnicích i dnes stále kojí v intervalech a váží před a po kojení. Ve Vyškově se váží jen na ranní vizitě a každý kojí, jak potřebuje.

Pár poznámek redakce k porodům obecně:

  • Jak jsem již psala v jenom z dřívějších článků v této sérii - nejsem toho názoru, že porod s medikací, zásahy, císařský řez , atd. znamená automaticky nějaké obtíže v dalším sžívání s miminkem a psychické pohodě matky. Nesouhlasím s rozdělováním porodů na obecně dobré a špatné (to může hodnotit jen sama rodící žena) a s tou neuvěřitelnou polarizací, co teď v tomhle tématu figuruje. Ale věřím tomu, že pokud je možný porod přirozený, bez separace mámy a miminka, může to ten start v mnohém ulehčit. Nemám na to vědecká data, netvrdím, že je to stoprocentní kauzalita,ale věřím tomu. A moje zkušenost to potvrzuje: nemám a neměla jsem žádné obtíže s kojením, které je bezbolestné a pohodové, velice rychle jsem se po porodu fyzicky zotavila a zahojila (i přes moje velké poranění), Mikuláš je zatím velmi pohodové a neplačtivé dítě, já mám energie na rozdávání, nezažila jsem poporodní blues a mateřství si i přes jeho náročnost a pochopitelné těžší chvilky fakt užívám. (Ano, vím, že jistě přijdou i náročný období, že mám za sebou jen tři měsíce a že se to může ještě změnit. Ale mluvím o stavu od porodu doteď, který bývá pro mnoho žen velmi náročný.)
  • Zkrátka si myslím, že to, jak přicházíme na svět není jedno a že je v tom víc, než "hlavně, že jste oba zdraví". Ano, jistě, to je skutečně to nejdůležitější a díky Bohu za úroveň dnešní medicíny, díky které je možné zachránit matky i děti, které by to jinak nemusely zvládnout. Ale pokud je možné porod skutečně nechat ženě a dítěti, věřím, že to má svůj význam. Můj pohled  asi nejlépe shrnuje text z knihy Znovuzrozený porod od lékaře Michela Odenta:
  • "Skutečnost, že hladina endorfinů v krvi matky dosáhne vyššího stavu po vaginálním porodu, než po císařském řezu je další argument proti narušování procesu porodu. Podobnou kritiku lze uplatnit proti užívání léků tišících bolesti a umělých hormonů, které tím, že soupeří s přirozenými hormony v lidském těle, mění přirozenou komplexní hormonální rovnováhu, působí na to, jak se matka po porodu cítí a ovlivňují dynamiku utváření citové vazby. Všechny tyto nálezy nás povzbuzují, abychom tomuto prvnímu důležitému kontaktu mezi matkou a dítětem věnovali pečlivou pozornost a usnadňovali jej. Počáteční pouto dítěte s jinou lidskou bytostí může sloužit jako báječný model, jaká může být oddanost a láskyplnost. To neznamená, že bychom tvrdili, že matky a děti, které nemají možnost tohoto ideálního prvního kontaktu, na tom budou dlouhodobě hůře,  než ty, které ji mají, nebo že tyto jejich děti budou v dospělosti nevyhnutelně hůře schopné vřadit se do společnosti  a méně schopné milovat či prožívat radost. Kultura, prostředí a sociální podmínky mívají na jakéhokoliv jedince větší účinek, než to , co se stane během několika raných kritických období a určitě mohou kompenzovat cokoli, co se zameškalo na začátku.  Lidské bytosti koneckonců nejsou housata. Ale proč neudělat začátek tak pozitivní, jak jen to je možné? Proč nezvýšit šance každého člověka? 
  • Teď jsem toho napsala hodně o prospěšnosti přirozených porodů, bondingu, neoddělování mámy od miminka,ale... tyto informace považuji za podstatné zejména pro ženy, které nad tím třeba doteď nepřemýšlely a říkaly si, že je jedno, jak se jejich dítě narodí - hlavně, že bude venku. Věřím, že jedno to není a je tedy skvělé, že se o porodech dnes hodně mluví, že i v důsledku toho se zlepšuje přístup v porodnicích a my ženy jsme pak o dost informovanější a připravenější. Ale mám pocit, že se to místy trochu zvrhlo až do honby za stoprocentně přirozeným porodem, kde všechno, co se jen trochu odlišuje, je špatně - i já jsem to tak měla, svého času pro mě byla představa čehokoliv, co by tomu neodpovídalo, naprosto děsivá a skoro jsem si dopředu vyčítala případné komplikace, nebo to, že bych nevydržela bolest. Nakonec jsem si vlastně trochu vyčítala i to moje poranění. "Ten "správný" přirozený porod je přece úplně bez něj a ne že tam budou člověka hodinu zašívat! Co jsem měla udělat jinak?"  Tento přístup, někdy až tlak na "dokonalý porod" a celkově černobílé vidění celé problematiky může ženy nakonec traumatizovat úplně stejně jako jiné ženy traumatizují samotné zásahy, které si nepřály. A to zejména tehdy, kdy to vzhledem k nějakým komplikacím stoprocentně přirozeně prostě nebylo možné, nebo porod musel proběhnout sekcí. Vyčítají si to, zamýšlí se nad tím, kde udělaly chybu, mají pocit selhání a toho, že svoje dítě vlastně porodit nezvládly. Přitom nic jinak udělat nemohly a možná to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Proto si myslím a znovu opakuju - podle mě má velký smysl informovat se, připravovat se a usilovat o přirozený porod - pokud to situace dovoluje. Pokud to ale dopadlo navzdory našim přáním jinak, protože to bylo nutné, nedělá to z nás horší ženu nebo mámu. No a pak taky někdo rád využije všechny výdobytky medicíny a skutečně si přeje ultumit bolest, nebo porod urychlit. A pokud to takto chce, je to v pořádku a ne, že se to má stydět říct nahlas. To, že si žena nechá dát epidural přece neznamená, že svoje dítě miluje méně. A vnímá-li ona sama svůj porod jako dobrý, tak dobrý byl. Tečka. 




Sečteno, podtrženo, aneb co jsem se tímto možná až příliš dlouhým textem snažila říci: I v Česku se dá v porodnici porodit přirozeně, v klidu, soukromí, s tlumeným osvětlením a především s respektem. Porod může být pěkným zážitkem, ale i když jím z různých důvodů není, neznamená to konec světa a vše se dá zpracovat a dohnat. Já sama jsem pěkný porod měla, jsem za to vděčná a podobnou zkušenost bych přála všem ženám - tedy takovou, ať rodí tak, jak si ony samy přejí.  Protože nakonec to, jak samy svůj porod vnímáme je to nejdůležitější. Ať už proběhl jakkoliv.

    Pětidenní Mikuláš a cesta z porodnice.

    15 komentářů:

    1. Veru, diky za ten clanek. Je uzasnej! Plnej emoci, ale zaroven jisteho nadhledu a nedogmatickeho pristupu. Krasny jaro a vubec zivot s Mikulasem ;)

      OdpovědětVymazat
    2. Se zajmem jsem si to precetl, prave kvuli porovnani s nasim porodem v Kanade. Jsem rad, ze i tady to muze byt prakticky stejny jak v Kanade, zena z toho ma totiz dost obavy a nechce kvuli tomu druhy dite :D Par rozdilu jsem prece jen objevil:

      Pokoj s vanou tam neni nadstandard :) Zene praskla voda v patek vecer, celou sobotu (na kterou jsme se celej rok tesili, protoze to byl Canada Day) jsme stravili doma s kontrakcema. PA u nas byla za vikend asi 6x a do porodniho domu jsme jeli taky az na uplne konec. Jeli jsme tam v 17, malej se narodil 19:21 a ve 22 uz jsme jeli taxikem domu, kde nas dalsi dva tydny chodili kontrolovat. Jinak ty veci po porodu probihaly uplne stejne jak u vas. Bylo to teda asi i tim, ze zena nemela vubec zadny zraneni. A jeste si pamatuju, ze nam rovnou dali docasnou karticku pojistence, kde po nas ani nechteli jmeno a napsali tam jmeno "Baby Boy". K tomu nam dali URL adresu, kde jsme do dvou tydnu meli malyho zaregistrovat, vybrat si pro nej jmeno a za 10 dni po te online registraci jsme meli ve schrance dva rodny listy (maji malej a velkej jako technicaky od auta:D), karticku pojistence a pak jsme mohli zadat o pas.

      At se vam vsem dari a hlavne at je malej zdravej :)

      OdpovědětVymazat
      Odpovědi
      1. Kubo, díky za zajímavou zkušenost! Já si myslím, že rozdíl je ještě v tom, že předpokládám , že v Kanadě je toto celkem standard? Tady se o to člověk přece jen musí hodně zajímat, mít svoji PA, volit dobře porodnici a tak. Nebo jako nemusí a možná to bude i tak dobrý, ale ta jistota tam holt moc není.
        Já ambulantní porod taky zvažovala, ale pak vzhledem k tomu, že byl Mikuláš trochu předčasnej a měl dost žloutenku, tak jsme zůstávali. Jinak odejít "hned" můžeš, ale ne všude se na to dobře dívají, můžeš mít problém s pediatrem a tak. A tu následnou péči doma si musíš zajistit sám.
        Doufám, že Canada Day jste si jakž takž užili i tak ! :D

        Vymazat
      2. Je pravda, ze bud jdes do nemocnice (kde nevim jak to probiha), anebo do toho porodniho domu, ktery je hned vedle nemocnice, kdyby nastaly nejake komplikace a tam je to uplnej standard. Jako treti moznost je i porod doma, ale to mi prijde jako zbytecnej risk, prece jen clovek nikdy nevi. Verim, ze i tady se da najit spoustu mist, kde bude porod pro zensky v pohode. Jen je skoda, ze to prave neni standard a spousta nasich znamych nema pekne zazitky. Ale jsem rad, ze se to pomalu posunuje dobrym smerem :)

        Jinak my jsme hlavne chteli, aby se malej narodil na Canada Day (i presto, ze termin byl az o dva tydny pozdeji, tak zena vsem uz pul roku tvrdila, ze porodi 1.7.), abych mu pak mohl poustet videa z ohnostroju, co byly na jeho pocest :D :D V patek 30.6. to vypadalo nadejne, ale stejne to v tu sobotu nestihl :D

        Vymazat
    3. Díky Veru. Já jsem ta výjimka co potvrzuje pravidlo. Dva porody, první bez zásahu a s kojenim i s navázáním vztahu k miminku celkem velký problémy. Druhý akutní sekce a napojení okamžitě jakmile jsem ji měla na sobě a to jsme si musely počkat 7 hodin a 2 noci jsme byly rozděleny.
      Přesto jsem vděčná za každý porod ze kterého má žena dobrý pocit a vlastní PA doporučuji vsema deseti.
      Děkuji moc za to co děláš ❤️
      Veru Nav

      OdpovědětVymazat
      Odpovědi
      1. Díky za zkušenost, Veru, je to fakt často nevyzpytatelné :) Ani jsem to nevěděla, že jsi to takto měla.

        Vymazat
    4. Diky za tento clanek, za tvou uprimnost. Dneska to je presne 16mesicu, co se nam narodil Martinek a naprosto s tebou souhlasim, ze strasne zalezi jak ten porod vnima samotna zena. Ja jsem mela dlouho problem s tim, ze jsem kricela a prislo mi to hloupe, protoze jsem si naivne myslela, ze proste kricet nebudu, ze to sice bude bolet, ale ne tak...double facepalm! No a zpetne si uvedomuju, ze to neni ostuda, proste jsem kricela. Jen vim, ze pred dalsim porodem si umyju vlasy :D a nebudu to nechavat na rano! A taky, pokud to pujde, tak budu chtit mit miminko i po bondingu u sebe! Hezky vecer :)

      OdpovědětVymazat
      Odpovědi
      1. Diky moc za odezvu! Ja jsem rvala hodne, ale problem jsem s tim nemela, i kdyz jsem se omlouvala :D Asi jsem dopredu v tomto smeru zadna ocekavani moc nemela :)
        Haha, umyty vlasy a pekny uces jsou samozrejme zaklad :D
        Aha, jak to, ze jsi nemela miminko po bondingu u sebe?

        Vymazat
      2. Hele, ani nevim, sice jsem mela porodni plan, ale proste po bondingu mi ho vzali, fakt nevim proc, pritom jsem se citila fakt moc dobre...Asi nejaky nejaky standartni postup (dali ho ke me obleceneho, umyteho, asi doatal i kanavit)...pri dalsim porodu bych to chtela jinak, pokud to zdravotni stav dovoli :-)

        Vymazat
    5. Super, mela jsem pri cteni radost s Tebou :) ja si tez myslim, ze porodni zkusenost nic automaticky neimplikuje, ale pozitivni porodni zkusenost jiste zvysuje sance na lepsi zkusenost zacatku materstvi i z hlediska nalady nove matky a toho, jak je schopna venovat se detatku a navazat dobry vztah. No a negativni zvysuje sance k tomu, ze to pujde hur. Nekdo se zvladne oklepat, nekomu bohuzel i prirozeny porod zkomplikuje kojeni, je ro proste na tom, jak zvladame ruzne stresy a situace obecne. Ale hlavne: fakt verom tomu, ze mame v silach prubeh porodu ovlivnit vic, nez si lide casto mysli. Verim proste, ze tva priprava se vyplatila! A moc te za ni chvalim a dekuji za sdileni detailu, i ze jsi je psala otevrene. Hodne zen obecne mlci o vecech jako ruptura, jake trable to obnasi atp., ale je to moc napomocne, aby treba jine holky, co teprv budou rodit, mely predstavu, ze i to se muze stat a da se to zvladnout. I kdyz se to stat vzdy nemusi, nekde jsem cetla, ze 80 % pripadu ma nejake poraneni. Mne se tedy postestilo bez natrhnuti a ten aniball tedy mohu doporucit, myslim, ze nejde tolik o trenovani nejake elasticity, jako o to, ze clovek uz trochu ty pocitky vic chape, ma tak vic kontroly a muze tlacit fakt pomalu. Taky jsem si tak vyzkousela ruzne polohy a jaky maji vliv prave na prijemnost tlaceni a rychlost, takze jsem chtela rodit na boku a na ctyrech. Kazdopadne: women are awesooooome! High five ;) Hana

      OdpovědětVymazat
      Odpovědi
      1. Ano, s tim urcite souhlasim, doufam, ze to z toho nejak vyplyva :D
        A taky hodne verim tomu, ze priprava se vyplatila :) Puvodne jsem si myslela, ze nejlepsi pro me bude se radsi o nic nezajimat, ale to by byla chyba, jen to chtelo zacit dost pozvolna a ty informace hodne filtrovat.
        Jojo, je mi jasny, ze ne kazdy je ochoten nahlas mluvit o rupturach a podobnych trablich ,ale doufam, ze to treba nekomu pomuze. Jo , o Anibalu si myslim to samy, ze je to taky hlavne dalsi forma psychicke pripravy a furt me to stve, ze jsem to nestihla :D

        Vymazat
    6. Ahoj, zaujala me moznost soukrome PA. Muzu poprosit o kontakt?

      OdpovědětVymazat
    7. Ahoj,
      jsi dobrá, že jsi jela s rozjetým porodem do Vyškova, to bych nedala ��
      při mém štěstí by byla ještě sněhová kalamita �� (bydlím taky v Brně)

      Rodila jsem jen o 2 měsíce dřív než ty, takže pro mě velmi aktuální téma. A naprosto souhlasím s tím, jak píšeš o propagaci "správného" přirozeného porodu.

      OdpovědětVymazat

    Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

    Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...