úterý 21. února 2017

A co teda děláš jako ten školní psycholog?

Od té doby, co jsem opustila školní lavice, se s otázkou na náplň mé práce setkávám velmi často. Občas je otázka položena se skutečným zvídavým zájmem, občas s mírným despektem a pocitem, že to je zbytečnost, bez které jsme se předtím taky obešli. Snažím se odpovídat tak jako tak, byť mně někdy z obhajoby toho, co dělám, jde hlava kolem. Setkala jsem se s tím, že hodně lidí si takovou práci fakt nedovede reálně představit, tak jsem si řekla, že to trošku osvětlím.

V dnešní době má školního psychologa většina základek (ačkoliv na středních by podle mě taky byli potřeba jako sůl), ale obvykle nepracují na plný úvazek. Není neobvyklé, že některé kolegyně mají dvě, někdy i tři školy současně. Z toho by mně hráblo, tak jsem ráda, že jsem na škole jedné, kde mám úvazek 0,8 a pracuji od pondělí do čtvrtka. A co teda celou dobu dělám?
Mými klienty je několik skupin lidí - jsou to žáci, pedagogové (záměrně nepíšu učitelé, protože to zahrnuje i asistenty a vychovatelky) a rodiče. Dále se to dá rozdělit na individuální a skupinovou práci.
Nutno říct, že každý školní psycholog pracuje trošku jinak, protože obecná náplň je skutečně obecná až příliš a každý se také věnuje více tomu,co ho baví, v čem vidí smysl, popřípadě jaký má výcvik. Takže to, jak pracuji já, se nemusí vůbec shodovat s tím, jak pracují psychologové na jiných školách.

Výhodou a nevýhodou současně je to, že v rámci své role stojím trochu mimo ostatní zaměstnance, nemám s nikým kabinet, nejsem součástí žádné předmětové komise a vlastně si čas organizuji hodně sama. Většina mé práce podléhá mlčenlivosti, takže spoustu věcí ani s nikým ze školy nemůžu probírat.

Jak to tedy vypadá konkrétně?


1) Individuální práce:


Na prvním stupni obvykle vypadá tak, že učitel, nebo rodič si všimnou toho, že dítě má nějaký problém. Je to například častá bolest břicha v určité dny, nebo ve všechny školní dny, problém se spolužákem, potíže s pozorností, s kázní, nadměrná plačtivost, strach z nějakých věcí, nápadné změny v chování, a podobně. Na základě toho mě kontaktují, já se s nimi pobavím, ideálně s rodičem i učitelem, pokud k tomu dá rodič souhlas, protože ho každý vidí v jiném typu situací, psychologové tomu říkají setting :D. Potom si domluvím nějaký termín s dítětem, kde se s ním pobavím a snažím odhalit příčinu problému. Buď zjistím, že to není nic závažného a zvládneme na tom nějak pracovat spolu, nebo zjistím, že se problém týká něčeho ve třídě, v rodině, nebo se rozhodnu rodiče odeslat za dalšími odborníky - klinický psycholog, psychiatr, nebo neurolog. Obyčejný pokec většinou nestačí a chce to různé projektivní metody. Některé děti tak ke mně jdou jednou, některé třeba čtyřikrát a některé chodí pravidelně každý týden po delší dobu. To je většinou u dětí, které jsou třeba pod dohledem sociálky, mají velmi náročné rodinné zázemí, nebo jsou to takoví notoričtí průšviháři :) Když zjistím, že se problém nějakým způsobem týká celé třídy, připravím si na to zaměřenou hodinu.

Na druhém stupni  přicházejí žáci nejčastěji sami od sebe, ať už kvůli sobě, nebo kvůli spolužákům, u kterých si všimli, že něco není v pořádku. Týká se to nejčastěji situace v rodině, problémů v rámci hledání vlastní identity, potíže s učením, nezvládání stresu, úzkosti, partnerské a kamarádské vztahy, ale i depresivní stavy a různé klinické problémy, se kterými je obvykle taky odkážu na specializovaného odborníka.

Rodiče občas přijdou s prosbou o pomoc ve výchově, zejména u párů, které nežijí spolu, nebo je zajímá, jak se mají společně učit, jak řešit žárlivost mezi sourozenci, agresivitu, vztek, atd. Třídní učitelé obvykle řeší hlavně potíže se třídou, ale někdy i vlastní problémy, ať už školního, nebo čistě osobního rázu.

A někdy se to všechno tak nějak prováže dohromady.
Dokážu vždycky všem pomoct nebo poradit? Jasně, že ne. Ale můžu se o to aspoň pokusit.


Samostatná kancelář je pro psychologa must-have!


2) Skupinová práce:


Tohle jsou aktivity pravidelné, preventivní, nebo intervenční. Mezi moje pravidelné aktivity patří to, že vedu jednu hodinu reedukace poruch učení pro 5. třídu. Děti, které mají dyslexii, dysgrafii, případně snížený intelekt, nebo poruchu pozornosti mají nárok na jednu reedukační hodinu, kde posilujeme vizuální percepci a diferenciaci, trénujeme grafomotoriku, sluchovou analýzu a syntézu, čtení s porozuměním, pozornost, paměť a všechno, co je potřeba. Obvykle toto vede speciální pedagog, u nás to vedu i já. Je jich tam většinou kolem deseti a je na to speciální učebna s počítači, interaktivkou, spešl učebnicemi a hrami.

Další pravidelnou aktivitou je odpolední kroužek Škola hrou, který se týká dětí s podobným profilem jako děti v reedukaci, ale jsou namixované z celého prvního stupně, je to po vyučování a chodí jich asi sedm. Jedná se o podobný typ aktivit, ale zaměřený více na komunikační dovednosti, skupinovou práci, slovní zásobu, dávání a přijímání zpětné vazby. Všechno je formou her, které tyto schopnosti rozvíjejí.

Mezi preventivní aktivity patří to, že se snažím jednou za pololetí přijít do každé třídy. Trochu se připomenout, připravit nějaké aktivity, aby měli společný zážitek jako třída, něco se o sobě dozvěděli a případně se zavčas objevily problémy, které se dají hned řešit. Jsou to většinou hry směřující k posílení koheze ve třídě,  rozvíjení emočních a sociálních dovedností a tak nějak celkově soft skills :)

Intervenční aktivity ve třídách pak přijdou v případě nějaké akutní situace - podezření na šikanu, pomlouvání, posmívání, krádež, úmrtí u někoho v rodině, návrat někoho po dlouhodobé hospitalizaci, příchod nového žáka a jakákoliv jiná aktuální situace. Tyhle hodiny jsou často velmi emotivní a bouřlivé, ale ta katarze se obvykle vyplatí. Jsou opět buď na popud někoho z žáků, nebo z učitelů. Třídní učitel bývá přítomen podle toho, čeho se hodina týká, jaký má o třídu zájem a zda by to mělo smysl. Tyhle hodiny mě baví, mám ráda skupinovou dynamiku, to, jak se otevírají témata, která tam jsou tak jako tak, ale normálně se o nich nemluví a je to vždycky takový adrenalin v tom, jak to nakonec dopadne. Po každé hodině si dělám zápisy, abych příště, až do třídy půjdu, věděla, jakým způsobem s nimi pracovat. Někdy je oříšek přizpůsobit se věku a naladění třídy, aby to neskončilo fiaskem. Počítám s tím, že spousta dětí si z toho neodnese nic, je to pro ně opruz a trapas, ale těch pár, kterých si díky tomu něco uvědomí, mi ke štěstí stačí.

Snažím se, aby to u mě nepůsobilo moc jako ve škole. Přitáhla jsem si z domu obrazy,svíčky,dekorace a spoustu kytek. Všechny jsou ale na druhé straně :D



3) Psychodiagnostika


V mém případě se psychodiagnostika týká zejména testů profesní orientace u 8. tříd, kde dětem, které mají zájem, dělám test struktury inteligence, profil osobnosti a nějaké další testy, na základě kterých se jim snažím poradit ve volbě střední školy. Konzultace je vždy společně s rodiči a zkoušíme se bavit nad jejich nápady, zda by to dítě zvládalo intelektově, zda to sedí do jeho osobnosti, zájmů, motivačních faktorů, atd. Někteří si z toho vezmou hodně, někteří jen něco a někteří nic. A i to je v pohodě.

V případě potřeby dělám ve třídách sociometrii, která se používá v různých situacích a pro různé účely, obvykle při podezření na narušené vztahy ve třídě. Na podkladě sociometrie pak připravuji aktivity třídám na míru a výsledky sdílím s třídním učitelem.

Okrajově se u mě týká psychodiagnostika i školní zralosti u zápisů a pak případně v individuálním kontaktu třeba dotazníky zaměřené na depresivitu, případně projektivní techniky u menších dětí. U nich to totiž často jinak nejde a je to fajn na navázání kontaktu.

Sandtray - psychodiagnostiká a terapeutická metoda pro děti i dospělé.


4) Ostatní


Hrací přestávky:

Z minulé školy jsem si donesla nápad, který jsem teď zavedla také, protože se mi hrozně líbí. Děti z 8. tříd, které mají zájem, dostanou ve skupinkách přidělené třídy 1. stupně, kterým jednou až dvakrát za týden připraví nějaký program na velkou přestávku. Třeba s nimi tancují makarenu, pouští jim pohádky s písničkami, hrají hry na koberci, hrají šibenici, nebo pantomimu u tabule. Já je tak nějak vedu, chodím se na ně dívat, oni si zkouší vést skupinku dětí, vžít se na chvíli do rolí učitelů v tom, jak těžké může být děti zaujmout a jak řešit, když je někdo neposlouchá. Jsem ráda, když se zapojují i žáci, kteří třeba ve škole tolik nevynikají, ale tady se najdou a dělají něco, co má smysl. Naopak prvostupňáci aspoň na nějakou přestávku odloží mobily, mají velké kámoše a baví se s ostatními. Lákavé je to zejména pro ty osmáky,co zvažují pedagogické střední školy.

Adaptační pobyty:

Pro šesté třídy se dělají tzv. adapťáky - výjezd na několik dní mimo prostředí školy, kde se nově vzniklé, nebo o nové žáky obohacené třídy stmelují. Jsou tam různé sportovní aktivity a já s nimi mívám program zaměřený na to, aby jejich start byl co možná nejlepší.

ŠPP:

Funguju v rámci školního poradenského pracoviště, takže komunikuji také s výchovnou poradkyní, se speciálními pedagožkami, ale i s externími pracovišti, jako jsou poradny, střediska výchovné péče, soukromí psychologové, psychiatři, nebo neurologové. Souvisí to mimo jiné třeba s podílením se na tvorbě individuálních plánů a jejich plnění.

Vzdělávání:

K mé práci patří samozřejmě také další vzdělávání - kurzy, přednášky, exkurze na jiné školy, přípravy, čtení odborné literatury a konzultace s dalšími odborníky.


Takhle jsem vám to popsala v takovém oficiálním duchu. Pokud bych to však měla shrnout z osobnější stránky, tak to, o co se nejvíc snažím je, aby ve mě měly děti důvěru. Aby se nebály přijít, věděly, že je neodsoudím, že žádný problém pro mě není banalita a že všechno se dá řešit a nejsou v tom samy. Mívám proto neustále otevřené dveře, protože vím, jaký rozdíl může udělat to, zda se musí odhodlávat ke klepání, nebo ne. Mám taky vedle dveří nástěnku s pravdami a mýty o psycholozích, s informacem o tom s čím vším můžou přijít a Psychoschránku na případné dotazy a podněty dětí, které se bojí přijít osobně, nebo už se odhodlaly, ale já tam zrovna nejsem. K maláčům se chodím občas dívat o přestávce do třídy, aby v případě toho, že bude potřeba s nimi z mé strany něco řešit, neměli strach, co to je za cizí paní. Pro hodně dětí je školní psycholog prvním odborníkem tohoto druhu, se kterým se v životě setkají. Chtěla bych, aby to setkání bylo co nejvíce pozitivní a vedlo k nějakému posunu ve vnímání profese psychologa a psychického zdraví celkově. Aby generace dnešních dětí neměla pocit, že když někdo chodí k psychologovi, tak je blázen nebo slaboch. I proto jim zdůrazňuju, že pokud mají problém natolik velký, že je trápí, tak už to je důvod za mnou zajít. Tak jako se zubním kazem, ten je taky snazší a méně bolestivé vyvrtat ještě maličký a samozřejmě vůbec nejlepší je prevence :)

Kategorie, do kterých jsem svoji práci rozdělila, jsou spíše teoretické, protože nejčastěji se prováže všechno dohromady. Každý člověk je součástí nějaké širší sociální sítě, takže často pracuji současně s dítětem samotným, s celým třídním kolektivem a řeším to s rodiči i s učiteli. Protože všechno souvisí se vším :D

Hodně lidí zajímá, jestli to, co s dětmi řeším, někomu říkám. Mám povinnost mlčenlivosti a v rámci ochrany osobních údajů nesmím ani inspekci říct, kdo ke mně chodí. Ale rodičům se pochopitelně informace o dětech sdělují - byť samozřejmě existují výjimky. Tohle se snažím všem dětem zdůraznit hned na začátku, že nemůžeme být žádní tajní spojenci. Vždycky se předem domluvíme na tom, jakým způsobem to sdělím, aby s tím dítě bylo v pohodě. Nikoho ke mně nenutím chodit. Když nechce, ať nechodí, taková práce stejně obvykle nemá smysl, ale to se naštěstí příliš často nestává.

Co se týče učitelů, tak se snažím o to, aby mě vnímali jako pomoc, jako jiný úhel pohledu a ne jako zátěž navíc a rejpala, co ví všechno líp. U těch, kde tuším, že si o psycholozích myslí svoje, se podle toho chovám a nijak je nepřesvědčuji o opaku.



Takže tak! Snad se mi povedlo shrnout vše podstatné. Dejte vědět, jestli by vás zajímalo z této oblasti třeba něco dalšího, protože o každé části se můžu rozepsat podrobněji, nebo jestli je tohle mimo témata blogu a mám zas radši nahodit nějaký ty cupcaky!

19 komentářů:

  1. Dík za článek, třeba budu potřebovat rady, až se vrátím po mateřské do procesu :-D L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ted nejak nevim, jestli se zname :D? Ale pokud ucis, tak hodne stesti! :)

      Vymazat
  2. Ahoj, skvělý článek a snad pomůže rozšířit povědomí o tom, jak důležitá a prospěšná práce to je. Sama vím, jak moc bych něco takového ocenila. Možná více na střední, kde to bylo chvilkama opravdu náročné, jak na základce, ale i tam. Jsem ráda, že se klade čím dál větší důraz na psychyku dětí. Není to vždycky jednoduché :) díky a hodně štěstí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky moc, je pravda, ze na stredni je tech osobnich problemu studentu fakt jeste vic. Vsak ono to casem dojde i tam, uz ted par skol psychology ma.Taky by me to nekdy bavilo se starsima :)

      Vymazat
  3. Skvělý článek, taky jsem si při čtení říkala, že bych bylo fajn, kdyby něco takového bylo i na naší základce. Celých 6 let jsem trpěla šikanou a jsem moc ráda, že o dnešní malé žáky se pečuje lépe :) Přeji hodně štěstí v nelehkém, ale záslužném povolání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju! Ty jo, to me fakt moc mrzi :( No muzeme byt jedine radi, ze ted uz ty sance na odhaleni takovyho chovani a jeho reseni jsou mnohem vetsi!

      Vymazat
  4. Tak tenhle článek je opravdu skvělý; povolání psychologa obecně mi přijde hodně zajímavé, navíc o těch školních nevím skoro nic. Školního psychologa bych bývala ocenila hlavně v 1. ročníku VŠ - bohužel jsem svůj problém táhla moc dlouho a vyřešila sama; dneska už bych vyhledala odbornou pomoc, určitě by mi výrazně prospěla a zkrátila trápení.
    Chci ti moc pochválit blog; objevila jsem ho teprve nedávno a je radost ho číst.:) Čiší z tebe úžasný optimismus a (to se sem asi nehodí) máš nádherné oči!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! No jasný, na vysoké by byl taky potřeba, ale tam už se asi očekává vlastní iniciativa a vyhledání odborníka na vlastní pěst :) Kdyby na to ale člověk byl zvyklej už jako malej, tak by mu to nepřišlo tak divný.
      Děkuju, to mám radost! I za ty oči, to se hodí vždy! :D

      Vymazat
    2. No právě, přesně to jsem si říkala. Odnesla jsem si z toho aspoň ponaučení, že bych si teď už řekla o pomoc a případně k tomu postrčila někoho jiného, kdo by to potřeboval. Snad nebude třeba.:)

      Vymazat
  5. Skvely clanek, sama ucim na prvnim stupni, ale jsme malotridka a tak nejak delame psychologa vsichni vsem, coz je asi spatne. Je mi moc sympaticke tve zapaleni. Jsem tady poprve, ale urcite ne naposledy.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju! Na malotridkach je psycholog bohuzel malokdy, nebo treba jen jeden den v tydnu, to je skoda. :( Ale zase myslim, ze to ma spoustu jinych vyhod :)

      Vymazat
  6. Pěkný článek, já pracuji na velké základce teprve od září a musím se přiznat, že to byl pro mě docela šok - inkluze, šikana,"nadrogované" ADHD děti atd. Máme tam také školního psychologa a mám ji moc ráda, je to super a fajn pro nás, pracovníky školy, já sama si kolikrát nevím s žáky rady, tak jdu za ní a vždy mi pomůže. Mohu se zeptat na tu sandtray terapii? Vypadá to zvláštně, ale tak pěkně zvláštně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky moc, rada slysim pozitivni odezvy od ucitelu na nasi praci! :) Sandplay/sandtay terapie je terpaeuticko-diagnosticka metoda. Je na tom pstaveny cely smer, popularni hlavne v Nemecku a Rakousku. Ja to pouzivam nejvice tak, ze u deti, ktere maji problem s komunikaci, stydi se, nevi, jak to vyjadrit slovy, tak vystavi svuj problem do pisku. A pak se s tim ruzne pracuje. Je to fajn v tom, ze oni se smaozrejme s nejakou figurkou identifikuji, ale mluvi o ni a ne o sobe, takze je to pro ne bezpecnejsi u narocejsich temat. U dospelych to hlavne otevira takove nove pohledy na vec, je to i zalozene na zapojeni prave hemisfery, kvuli te taktilni strance. To piskoviste je normovane - odpovida zornemu poli. A je to cele takova skvela dynamicka aktivita, mam to moc rada. Casto se mi stane, ze problem, o kterem mi dite nerekne, se objevi nakonec v pisku :)

      Vymazat
  7. Určitě bych si i dál přečetla podobné články, moc mě to zajímá. Školní psycholog je super věc, bohužel i v dnešní době lidi nechápou jeho práci. Přítel má syna ve střídavce, bylo to psycho, měl hysteráky, že nechce k mámě (jestli od ní nechce k tátovi nevíme, nekomunikuje vůbec) a tak, tak jsem mu říkala, že maj ve škole psycholožku, že radí i v osobních tématech, nejen školních. Bohužel když syn řekl u mámy, že tam byl, tak mu řekla, že tam už nikdy nesmí, že přece není blázen:(( A tak dítě pořád občas chytá hysterák, prudí, ale co s tím, když k psycholožce už nikdy nepůjde, protože co řekne máma, to pro něj platí:( I když říkala, že to je anonymní, nikdo se nedozví, že tam byl, tak u víme, že když to máma zakázala, už tam nikdy nepůjde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to se taky stava, ze rodice maji pocit, ze psycholog bude nejak zkoumat, co vsechno dela rodic spatne, bohuzel je to prave v pripadech, kdy vi, ze na tom neco bude. Tak treba se to nekdy zlomi, budu drzet palce!

      Vymazat
  8. Já chodím na vošku, kde je součástí i střední škola a školního psychologa také máme. Myslím, že to hodně souvisí s tím, že je to pedagogická škola. Jinak tvá práce je velice zajímavá a určitě i náročná. Moc se mě líbí, že i o přestávkách chodíš mezi děti, aby se tě nebáli a to, že starší děti připravují aktivity pro menší, je to super nápad. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je fajn, ze je ted casteji i na strednich! Taky jsem rada, kdyz vidim decka, jak je to bavi :)

      Vymazat
  9. Moc děkuji za zajímavý článek a také prosím o nějaké pokračování "Ze života školního psychologa". :-)

    OdpovědětVymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...