sobota 6. listopadu 2021

Jak šel na svět nedočkavý Eliáš


Tak jsem už dvojnásobná máma!

Pokud ještě existují nějací pravidelní čtenáři blogu, tak ví, že prvního syna Mikuláše jsem rodila se svou porodní asistentkou v porodnici ve Vyškově. Doporučuju si článek o jeho porodu přečíst také, je to totiž zajímavé srovnání.  Vzhledem k tomu, že jsem byla velmi spokojená, tak jsem měla stejný plán i tentokrát, nicméně člověk míní… no ale popořadě!

Protože jsem Mikuláše rodila v termínu 36+5, tedy o tři týdny před oficiálním termínem podle ultrazvuku, trošku sem očekávala, že i teď by to mohlo být podobné. Někdy kolem 34. týdne mě chytla hnízdící mánie a začala jsem pokoj s naházenými mimi věcmi organizovat, přerovnávat a třídit, až jsem nakonec stříhala perlany do krabiček a chystala mini bodyčka do boxů jako Marie Kondo. Jak jsem to měla hotové, začala jsem přerovnávat i věci s miminkem zcela nesouvisející, nutně jsem potřebovala zasadit asi sto cibulek tulipánů, vyhazovat nepotřebné krámy, organizovat zásuvky v kuchyni, nakupovat další a další mimi věci, no zkrátka ukázková hnízdící fáze. Vytáhla jsem staré materiály z kurzu hypnoporodu a na zeď si vylepila barevný obrázek miminka v děloze a několik afirmací o porodu a ladila se na to, že už za chvíli to možná přijde.

V sobotu, na konci 35. týdne jsme měli jet na svatbu kamarádu asi hodinu od Brna s přespáním, což jsem raději v průběhu týdne zrušila, že už se na to tak úplně necítím... no a nápad to byl dobrý! V sobotu večer jsem začala Sirovi ukazovat co mám kde sbalené do porodnice, poprvé jsem se odhodlala k masáži hráze a taky staré jizvy z prvního porodu a před spaním si ještě pustila relaxace z hypnoporodu, které jsem měla stále uložené a už je asi týden poslouchala (Hodně doporučuju, mně osobně vážně pomohly, i když jsem se ke kurzu jako takovému vyjadřovala poměrně kriticky, viz text o třetím trimestru s Mikulášem).


4:30

Budím se a zjišťuju, že mám trošku mokré pyžamo. Stejný případ jako s Mikulášem, kdy nevím, zda jde o hlenovou zátku, nebo trošku vody, ale co vím je, že se něco děje. Na začátku trošku znervózním, je to přece jen dokonce ještě měsíc do termínu, to je dost. Ale po chvíli se uklidním s tím, že miminko ví, kdy se narodit a jdu si znovu lehnout. Chvíli si říkám, že je to možná planý poplach, i když sama tuším, že ne. Na moment se rozpláču, protože vím, že mě a mé tělo zase čeká náročná práce a bojím, se, jestli to zvládnu.

 

5:30

Reálně už moc nespím, ale polehávám a čekám, co se bude dít. Čas od času přijde velmi mírná vlna do podbříšku, sotva znatelná, znovu se tedy zamýšlím nad tím, jestli se fakt něco děje, nebo je to jen nějaká předzvěst, ostatně, zátka může odejít klidně dva týdny před samotným porodem a přestože ještě několikrát něco odteče, nejsem si jistá, jestli je to skutečně voda.

 

6:30

Stále velmi lehké vlny začínám mít trochu pravidelněji a rozhodnu se je tedy už zaznamenávat pro jistotu do aplikace. Už tedy nepochybuji o tom, že se porod rozjíždí, ale jsem překvapivě dost v pohodě a začínám se více než bát spíše těšit na to, že se setkám s miminkem. Nevíme pohlaví a čeká nás tak velké překvápko!

 

7:00

Přibližně od 7 hodin mám kontrakce po 5-10 minutách, ale trvající jen maximálně 50 sekund a téměř všechny označuji jako mírné. Zpětně nevím, zda se mi povedlo na první dobu porodní tolik naladit, že jsem je vnímala takto pohodově, nebo takové vážně byly. Nějak se mi podařilo nasednout na jakousi flow vlnu a hodně pracovat s dechem a vizualizacemi. Dařilo se mi kontrakce přijímat s doslova otevřenou náručí (opravdu jsem společně s dechem jakoby oddalovala ruce od sebe), místy se na ně i těšit, hned s jejím náběhem začít pracovat s dechem a celou ji prodýchnout téměř bezbolestně a svézt se na ní jako na vlně. Představovala jsem si, že jdu cestou z květů, kde je na konci miminko a já s každou kontrakcí trhám jednu květinu a blížím se k závěru. Jako chápu, že to zní dost ezo, nicméně mi to opravdu hodně pomohlo a myslím, že k tomu přispěla jednak zkušenost s relaxacemi z hypnoporodu, které se hodně často odehrávají právě v zahradě a pak taky asi prostý fakt toho, že jde o porod druhý a nejdu do tak velkého neznáma. Stejně jako Mikulášovi jsem i teď miminku hrála v těhotenství na kalimbu, tak jsem si ji vzala i teď a hrála mu na jeho cestu na svět. Občas jsem si namazala břicho vonným olejíčkem , který jsem také používala v průběhu těhotenství a jeho vůně mě uklidňovala.

 


8:00

V 8 hodin píšu mojí porodní asistentce Laďce, u které jsem byla v čtvrtek na kontrole, při které zjistila, že miminko je skutečně už zase poměrně nízko, navíc zrotované méně standardně postavením hlavičky. Zkoušely jsme ho dostat trošku zpátky nahoru a podpořit pásem, ale dole zkrátka bylo.  Laďce jsem jen napsala zprávu, že se porod rozjíždí, ale že jsem v pohodě, že to vypadá, že času je dost, že vlny dobře zvládám, jen mě překvapuje, že už začínají být dost pravidelné na to, jak mírně je vnímám. U Mikuláše jsem totiž opravdu místy bolestí brečela, vnímala je jako extrémně náročné a navíc trvaly 13 hodin. Mikuláš je zrovna na víkend u našich, tak píšu mamce, že jsem si nechala v jeho batohu těhotenskou průkazku a jestli mi je můžou dovézt, ale v klidu, stačí až se vzbudí a nasnídají, že není kam spěchat.

Sir se na mě přijde kouknout a protože jsme měli ten víkend pokládat dlažbu na zahradě a já mu přijdu dost v pohodě tak říká, že by ještě zajel pro štěrk do stavebnin, s čímž nemám problém , však času je dost a aspoň bude dlažba, že jo! Na tu dobu se na chvíli staví moje máma a působí trošku nervízně ze Sirova odjezdu a mého klidu. Sedám si k toaletnímu stolku a jdu si dělat porodní účes! Pravidelní čtenáři si jistě pamatují mé francouzské copy z prvního porodu, tentokrát se tedy rozhodnu pro spletení jednoho copu na bok s pěkným začátkem už od temene hlavy, no, ale kontrakce začínají přicházet ve stále kratších intervalech a po pár pokusech si holt přiznávám, že účes tentokrát neklapne! (Vy, kdo se teď smějete, si na mě vzpomenete, až vám dlouhé nespletené a zpocené vlasy budou u porodu padat do očí a zůstanou tak po celou dobu pobytu v porodnici! :D)

 

9.30

Laďka mi volá, že by přijela k nám domů a koukla, jak to vypadá, tak si dál polehávám a prodýchávám. Koukám se pro jistotu na Waze, jak vypadá doprava do Vyškova a začínám mít dojem, že se něco změnilo, ačkoliv kontrakce stále vnímám stejně pohodově. Píšu jí tedy, že se raději setkáme rovnou ve Vyškově, že nechci mít nejsilnější kontrakce v autě tak jako s Mikulášem. Kdyžtak tam holt budu o něco dřív. Laďka mi volá zpět a upřímně se diví, že už chci jet tak brzo do porodnice, jestli si myslím, že fakt už je čas. Říkám tedy, že radši jo, ať mám pohodovou cestu. V telefonu navíc slyší jednu moji kontrakci a začíná chápat, že už je to opravdu intenzivní. Začnu se pomalu oblékat.

 

9:50

Obléknu se a už vím, že žádná cesta do Vyškova neklapne. Cítím, že jsem už úplně otevřená, miminko je sestoupené a tělo mě nutí tlačit. Sakra. Lehám si zpátky do postele, protože nemůžu stát, ani chodit. Honza volá Laďce, že už nedokážu nikam odjet a co máme dělat. Ona už je někde na dálnici u Rousínova. Říká, že neví, zda by to stihla, že miminko není v termínu a ať jedeme, kam nejblíž to půjde, nebo voláme sanitku. Pořád tomu nemůžu uvěřit, jak je možné, že už rodím? Cítím, že miminko je blízko, mám jednu kontrakci za druhou a nucení ke tlačení, Sir je zoufalý, že se mnou nemůže hnout, ale seberu všechny síly, pro jistotu beru jednorázovou podložku a nasedám do auta.

 


10:00

Sir se ptá, kam má teda jet, říkám, že na Obilňák, Waze hlásí 13 minut a já mám reálnou obavu z toho, že i to je možná málo. Laďce píšeme ať dorazí za námi. Cítím miminko úplně sestoupené v pánvi, v autě neuvěřitelně křičím, ležím, mám každou nohu zakleslou za jednu přední sedačku, ale snažím se nucení na tlačení nějak (marně) potlačovat a pořád hmatám, jestli mezi nohama necítím hlavičku. Každou minutu se Sira ptám kolik je dojezd. Jedeme stovkou přes centrum města a když nám blikne na semaforu červená, praskne mi voda, přichází další kontrakce a já začínám mít fakt obavu, že už to nevydržím.

 

10:15

Přijíždíme na Obilňák přímo k porodním sálům, do auta běží tři ženy a vytahují mě ven. Jedna u toho ztratí botu, snaží se mě dovléct těch 20 metrů na box. Tam je plný pokoj lidí, porodní asistentka, gynekoložka, gynekologická sestra, pediatrička, novorozenecká sestra, všichni mi něco říkají, chtějí měřit ozvy, vyšetřit mně, říkají mi, ať nekřičím. Nechápu, jak mi můžou něco takového říkat, protože to těžko můžu ovládnout, žádné vyšetření nechci, říkají, že tím ohrozím miminko, chci, ať mě nechají být v klidu. Znovu mi říkají, ať nekřičím, že mi k ničemu nepomůže, opět odpovídám, že si nemůžu pomoct.

 

10:20

Přijíždí Laďka, samozřejmě jen jako doprovod, nemůže vést porod v cizí porodnici, ale stoupne si vedle mě a konečně na mě někdo začne mluvit klidným hlasem, že si vedu dobře, že za chvíli uvidím miminko, že jdeme do finále, ať teď všechnu energii pouštím dolů. Ano, nemám křičet, mám tu stejnou energii přeměnit v tlak do pánve a nevysilovat vrch těla. Dává mi to smysl, konečně začnu více vnímat a uklidním se. Jakoby se zklidnil i celý pokoj. Lehám si na bok, chytám ruce pod koleny. Místní PA pomáhá lehce odhrnovat miminku cestu. S další kontrakcí zkusím skutečně nekřičet a všechno směřovat do tlaku, načež místní PA prohlásí: „Jééžišmarja, tady je nějaká obří jizva z minula! Trhá se to už teď!“ Opět nechápu, jak mi může něco takového v průběhu porodu říkat a odvětím, ať mi toto říkat přestane, že mě to jen stresuje a nic s tím neudělám (sama se zpětně divím úrovni své asertivity v takto vypjaté chvíli!). Toto ostatně byla jedna z největších obav ohledně druhého porodu, že vzhledem k velkému poranění z minula se to bude opakovat.

 

10:30

Mám další kontrakci, opět se pokusím vložit všechnu energii do tlaku, zároveň říkám, že už prostě nemůžu dál. Všichni říkají, že to je znamení toho, že už jsem na konci. Hlavička už se objevuje, jsme blízko. Na další kontrakci si schovám maximum svých sil, které ani nevím, že ještě mám. Cítím, že jdu už fakt za hranu svých možností, cítím pálení, které už vím, že znamená, že se hráz trhá, ale taky vím, že to znamená, že jde miminko už opravdu ven.

 

10:35

Najednou vyklouzne celé růžové tělíčko, dostávám ho hned na břicho, jen si zvedám šaty, ve kterých jsem přijela, které nebyl čas sundat, natož převléct. Rozpláču se, jsem šťastná, že je venku, že jsem to zvládla, že už je konec. „Co se vám teda narodilo?“ Aha, my nevíme! Zvedám miminko nad sebe. „Máme dalšího chlapíka! Ahoj Eliáši!“ Jsem překvapená, poslední týdny těhotenství jsem měla více dojem, že to bude holčička, ale jsem prostě jen šťastná, jaký zázrak se zase stal. Sál se vyklidí, nechají nás být, vše se uklidňuje. Asi po půl hodině porodím ještě placentu. Tentokrát jí musím trošku pomoct a cíleně několikrát zatlačit.

 

11:30

Eliášovi trochu pomůžu se dopracovat k prsu a poprvé se přisaje. Gynekoložka jde zkontrolovat poranění a jde se na šití. Po zkušenostech z minula si hned objednávám rajský plyn, raději už na vpich lokální anestezie do hráze. Chtějí mi Eliáše pro jistotu dát pryč, ale nakonec mi ho nechají s tím, že Honza bude kdyžtak přidržovat. Poranění tam pochopitelně je, ale k mému potěšení a překvapení menšího rozsahu než minule, i když to jizva nevydržela a praskla ve stejném místě a pořád je spíše větší. Není ale tak hluboké a není až ke konečníku, takže co víc bych si mohla přát. Enthonox mě zase totálně sjede a vykládám doktorce vše možné a nemožné, ptám se jí, kolik jí je, jestli se na medicíně učila šít, nebo chodí na kurzy, Honzy se ptám, jestli je v mrazáku pho a zda stihl dodělat vrabce, jestli je nabídl Dejvovi, když nám pokládá tu dlažbu, říkám jí, že jsem na terase s vodní dýmkou, říkám, že je dobře , že už je Eliáš s námi a že enthonox je dobrá věc, zda se prodává v bombách a je volně prodejný. No, radši už ani nevzpomínám, co dál tato konverzace zahrnovala (na ranní vizitě na to doktorka stále ještě vzpomínala) každopádně enthonox k šití doporučuju každému! Nakonec souhlasím s podáním oxytocinu skrz odloučení placenty a větší krvácení a myslím, že to má skutečně efekt pozitivní, protože krevní ztráta je menší než minule. Přestože mi gynekoložka zprvu přišla trochu ostřejší (ostatně můj příjezd vypadal fakt trochu dramaticky), nakonec byla velmi milá a potom, co jsem jí řekla, že opravdu potřebuju, aby mě informovala dopředu o všem, co se chystá udělat, tak to bylo bez problému.

 

12:30

Přijíždí někdo, o kom nevím, kdo je a říká, že si jde miminko odvézt. Kam? Proč? Jak odvézt? Na jak dlouho? No na jedenáctku, tak to prostě je, to vám někdo vysvětlí, to řekli pediatři. Cože, proč? Zavolejte mi tedy prosím pediatra. No, ti mají další příjem, to teď nejde. Honza tedy řekne, že jde s ní. Já zůstávám brečet sama na pokoji a nechápu, co se děje. Později přijde PA, ptám se jí, co se děje. No, prý podle ultrazvuku zjistili, že Eliáš je narozený 35+5 a ne 36+1 (rozdíl dvou dnů), což je termín dle menstruace, takže spadá do intermediární péče, kam ho taky odvezli. A je mu teda něco? No, to že neví. Honza se vrátí s tím, že potvrzuje to, co říkala PA. Když se ozval, proč nám nikdo nic nevysvětlil, bylo mu řečeno, že to nám měli vysvětlit na gynekologii. Na gynekologii říkají, že to je blbost, že to není jejich práce a nadávají na ně s tím, že s těma z novorozeneckýho je to prostě těžký.

 

13:30

Převáží mě na šestinedělí, řekneme si o to, ať mě napřed dovezou za Eliášem, že nevím vůbec kde je, jak dlouho tam bude a proč tam je. Je v pokoji plném postýlek s miminky v inkubátorech, se sondami a dalšími přístroji. On leží v obyčejné postýlce. Přichází velmi mladá pediatrička, která nemá vekou radost z mých dotazů. Na vše odpovídá, že není fyziologický novorozenec, protože je narozený 35+5 a bude tedy tam. Když se zeptám na čem závisí jeho přesun za mnou, tak prý na ničem, bude tam až do konce, protože tak se to dělá. Ptám se, jaký má tedy problém, co mu na tomto oddělení poskytnou navíc? No nic, prostě není fyziologický, je předčasný, takže bude tam. Kde je na dvě sestry 20 miminek. Zaslechne to druhá pediatrička a vzápětí se o tom pohádají, že za námi nahoru bude moct. První dál říká, že prostě ne a bude tam do té doby, než nás propustí. Odchází společně na chodbu.

 Rozbrečím se, nerozumím tomu. Sestra (ta stejná, co ho přišla bez vysvětlení odvézt) mi říká, ať přestanu brečet, že tím ničemu nepomůžu. Můžu za ním chodit, ale na pokoj za mnou nemůže. Napřed říkají, že můžu přijít jen každé tři hodiny na kojení a Honza jen, když tam nebudou jiné maminky, což se prakticky neděje. Nakonec prý, že teda můžeme oba kdykoliv. Dobře, říkám, že nebudu odcházet a zůstanu tam. Sedím pár hodin po porodu s rozbolavělým tělem a čerstvými stehy na tvrdé židli, kolem mě stále někdo chodí, musím uhýbat a v této poloze a těchto podmínkách se snažím přikládat k prsu.

 

15:30

Jdu si lehnout, nechci odcházet, ale cítím, že si musím jít odpočinout. Trochu se mi motá hlava a jsem vyčerpaná. Na svůj pokoj, který je přesně o patro výš musím jít oklikou dvěma výtahy přes venkovní dvůr, bloudím tam. Dveře, kterými mě přivezli jsou zřejmě na kartu jen pro zaměstnance. Přijdu na svůj pokoj, kde má maminka vedle mě miminko u sebe a rozbrečím se.

17:00

Jdu zase zpátky dolů za Eliášem, opět tam sedím, uhýbám lidem kolem, sestry dokrmují malá miminka, přeměřují je, převažují, kontrolují přístroje. Eliáš dál leží ve své obyčejné postýlce. V 18 hodin se mění směny, musím jít pryč.

18:30

Přichází Honza, posílám ho dolů za Eliášem, ať se tam nemotáme oba a aspoň tam má vždy někoho z nás.  Po chvíli přichází zpět. „Vezou ti ho na pokoj!“ Cože? Jakto? Co se změnilo ? Za chvíli přijíždí sestra z novorozeneckého. Přivezou mi ho v postýlce na pokoj a za nedlouho přichází původní mladá nekompromisní pediatrička. To, že mi ho veze na pokoj vysvětluje tak, že je na tom teda dobře a že se hezky přisává a že to sice nikdy nedělají, ale že tam beztak mají plno a že když jsem ho tak chtěla...tak tady ho teda mám. (Ne, opravdu to není vtip.) Aha. Nechápu to. Celé odpoledne nechápu, ale jsem jen šťastná, že je se mnou. Když jsem ho teda tak chtěla.

19:00

Od této chvíle už je vše bez problémů. Všechny nové směny, které jsem potkala na gynekologickém i novorozeneckém oddělení byly velmi milé a nápomocné, lékařky, sestry i ostatní personál. Další den ráno se uvolnil nadstandard, přijel tedy za námi Honza a byli jsme všichni spolu. Já jsem se uklidnila, mohla jsem začít pohodlně kojit a mazlit se s Eliášem v posteli. Krásně se přisává, na tabulkově nedonošeného má minimální úbytek, nepotřebuje žádný dokrm. Ostatně, na tabulkově nedonošeného má i pohodové míry 2820 gramů a 48 centimetrů.

Aby nedošlo k mýlce, mám velký respekt k péči o novorozence a speciálně o nedonošené děti. Přijde mi skvělé, jak se vše posouvá dopředu, kolik lidí z personálu je velmi nápomocných, milých a empatických, jak těžké mnohdy musí dělat rozhodnutí a jak často se hraje o vteřiny a záleží na detailech. Způsob komunikace mě však musím říct dost zaskočil. Ve finále nešlo ani tolik o to, že by měl být někde jinde, ostatně, Mikuláš musel podstoupit fototerapii v délce asi 30 hodin, kdy byl také v jiné místnosti a měla jsem ho jen na kojení, ale vše mi bylo vysvětleno a dávalo smysl.

Ať už šlo o problematickou komunikaci u porodu, nebo na novorozeneckém oddělení, jednalo se vždy jen o jednotlivce. Navíc v den se obrovským množstvím příjmů, kdy se na vizitách další dny ukázalo, že někteří z personálu snad ani nechodí domů. Vše nakonec dobře dopadlo, ale myslím si, že kdybych rodila první dítě,  byla méně průbojná, neměla bych příliš časté otázky a nedožadovala se vysvětlení, tak by zřejmě skutečně Eliáš zůstal na oddělení sám ve své postýlce s dalšími dvaceti novorozenci až do propuštění a já bych byla o patro výš. Bez toho, aniž by tam měl jakoukoliv lékařskou péči navíc, než u mě na pokoji. Ano, přežil by to. Ale nemyslím si, že je dobré se s tímto spokojit. 

Nijak neshazuji náročnou práci sester a lékařů, ale věřím tomu, že pokud si někdo všimne náhlé změny u svého čerstvě porozeného, sice trochu předčasného, ale zdravého miminka s plným Apgar skóre, která nezávisí na čtení složitých přístrojů, je to především matka, která v tu chvíli má pozornost zaměřenou jen tímto směrem. Zároveň znovu dodávám i to, že jsem si vědoma přepracovanosti a nedostatku prostoru soustředit se vedle veškerých povinností na bezchybnou komunikaci se ženami a věřím, že problém hodně tkví zejména v pracovních podmínkách. Je to často ale právě ta komunikace, co může udělat obrovský rozdíl. Moje výtky však nijak nesnižují vděk za poskytnutou péči.

Zároveň si říkám, zda není možné posuzovat novorozence také podle jeho stavu a nejen podle termínu narození. (Nemluvím tu o dětech narozených ve 28 týdnu a podobně. Kamarádka, která na stejném místě porodila holčičku gestačně o jeden jediný den později nemusela řešit nic z výše uvedeného a dostala ji automaticky na pokoj, spadala už do jiné tabulky. Také si říkám, zda opravdu každé těhotenství musí trvat 40 týdnů, zda opravdu není možné, že některé děti se prostě vyvinou dříve? Mikuláš byl narozený přesně o týden později , než Eliáš ve 36+5 , tedy tři týdny před termínem a také nejevil žádné známky strádání. Několikrát v porodnici padlo, že mi zřejmě špatně vypočítali termín, což ale moje gynekoložka striktně odmítla. Kdo ví. Tolik tedy k mému druhému a zřejmě také poslednímu porodu!

Vítej na světě, Eliáši!


7 komentářů:

  1. Vítej na světě, Eliášku. :) Na druhý porodní příběh jsem se moc těšila. Ten první jsem hltala a teď i ten druhý. Skvěle jste to vše zvládli. 🙏

    OdpovědětVymazat
  2. Vítej na světě, Eliáši. Maminka zaslouží obrovský obdiv, tatínek též, musely to být neskutečné nervy. Sama jsem rodila tuto středu na Obilňáku už podruhé. Je to opravdu o přístupu jednotlivců v personálu. Od mrňouse bych se též nehnula, kdyby nás chtěli separovat.
    Gratuluji vám všem a přeji krásné chvíle s miminkem i jeho starším bráškou ❤️

    OdpovědětVymazat
  3. Veru tak to byl teda zase příběh! Taky jsem ho úplně hltala a bylo mi tě upřímně líto, ta bezmoc, to nepochopení, postrádání empatie,.... Ale konec dobrý všechno dobré, krásně jsi to zvládla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, nakonec jsme ho vybojovali, ale kéž by to šlo i bez boje :)

      Vymazat
  4. Nádherný popis a obrovský obdiv za Váš přístup, že jste to nevzdala. Kromě toho, že jste maličkého dostala k sobě, jste prošlápla i kousek cesty pro další rodičky. Souhlasím s Vámi ve všech bodech ("je to především matka, která v tu chvíli má pozornost zaměřenou jen tímto směrem"). A díky všem porodníkům, kteří to jsou schopni respektovat a zdravé miminko nechat matce.
    Ať vám oba kluci dělají hlavně radost a jsou zdraví!
    Veronika

    OdpovědětVymazat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...