Malajsie: Začínáme!

Tak je to tady, konečně mám zase po čase o čem psát, protože mezi jediné mé starosti teď patří stíhat autobusy a letadla a přemýšlet, zda si zvládnu dát dvě jídla a zmrzlinu, nebo radši tři jídla a být bez dezertu. Rozhodnutí vydat se letos na dovolenou do Malajsie bylo velmi spontánní a probíhalo přibližně takto: Sir: "Narazil jsem na levný letenky do Kuala Lumpur, jsou teda z Budapešti a stop-over v Kataru je 8 hodin." Já: "Jo, to je dobrý, tak jedem." Takže jsme už někdy v dubnu zakoupili letenky za 11 a půl tisíce korun a pustili se do plánování. No, já teda spíš jen asistovala. Takže po pracovním měsíci v Anglii, protože ve školství si člověk vydělá spíš na Macháč, než na orangutany na Borneu, jsem se na tři dny ohřála doma, sbalila krosnu a hurá na třicetihodinovou cestu přes několik časových pásem. Letos jsme vyrazili se Sirem jen ve dvou, protože jak všichni stárneme a jsme již v dospěláckém pracovním procesu, je těžké se vzájemně sladit.

Blog žije a já taky!

Tak jsem zase tady a vy jste právě svědky historického momentu, protože zatím uběhla nejdelší doba od vydání posledního článku. Jak trefně poznamenal nějaký empatický čtenář v komentáři, "haha, sotva po dovršení čtvrtých narozenin blog umřel". Ale ne, nebojte se. Čtyři měsíce jsou sice fakt dlouhá doba, ale proč to zkrátka lámat přes koleno. Měla jsem věru náročné období, první opravdová práce, do které jsem nastoupila s veškerou mou energií, mě zcela zaměstnávala, takže po příchodu domů jsem se potřebovala ponořit do nějaké naprosto mimointelektuální činnosti a být aspoň chvíli trochu pasivní. Po dlouhé době jsem věděla přesně, který den je vysvědčení, protože je to poslední den pro lidi pracující ve škole před velkými prázdninami.

Čtvrté narozeniny

Dneska ráno jsem se vzbudila a říkala jsem si, že někdy koncem února mívá blog narozeniny a že bych se teda měla kouknout, kdy to je. Můj šestý smysl mě nezklamal, protože jsem vzápětí zjistila, že je to zrovna dneska. Tentokrát už čtvrté! Navykla jsem si v předchozích třech narozeninových článcích na takové shrnutí za poslední rok, takže u toho i zůstanu. Většinou je to tak, že podle prostoru, který blogu věnuju, se také odráží všelijaké menší a větší úspěchy s ním spojené. Asi jste si všimli, že za poslední rok tady zas taková aktivita, jako v letech předchozích nebyla, takže ty moje "úspěchy" se tentokrát přesunuly trošku mimo oblast blogování. Vždycky jsem si myslela, že blog se má psát tak nějak pro radost, pro sebe, samozřejmě i pro ostatní, ale ne nutně proto, že se člověk chce umístit v nějaké soutěži, nebo se zásobovat produkty zadarmo a blog jimi úplně zaplavit. Jednou se mě kdosi ptal, jaký mám recept na blogerský úspěch, což mi přišlo dost úsměvné, protože nemám pocit, že bych k tomu měla co říct, každopádně jsem řekla, že si myslím, že by o ten úspěch primárně vůbec jít nemělo.

Fancy muflon s bramborovými noky a karamelizovanými jablky

Vy, co mě sledujete na Insta asi víte, že Sir vaří pořád nějaký cool jídla. Já tomu spíš tak přicmrndávám, protože mě nic moc udělat nenechá, maximálně tak oloupat cibuli a oškrábat mrkev, tak jako to všichni známe od maminek či babiček, když jsme byly malý a ony nám slíbily, že jim můžeme pomáhat s vařením. Pravdou ale je, že většina těch věcí, co vytváří, je nakonec fakt veliká dobrota, takže zase do příště zapomenu na ten bordel v kuchyni, 5+ hodin vaření a nadávání a vyřvávání "Serviiiis", což má asi dodat našemu jídlu onen ráz restaurant quality dish, jak by řekl Gordon. No a minulý týden u jeho rodičů uvařil tak strašně moc dobré jídlo, že jsem si řekla, že tady nemusím pořád cpát obměny cupcaků a dalších sugar rush receptů, ale občas přidat i nějaké "normální" jídlo pro nenormální lidi, kterým nevadí v kuchyni strávit víc, než hodinu denně. Asi před měsícem jsme byli v Praze v restauraci vychvalované všemi foodie blázny - ve Story, kde jsme byli teda úplně nadšení a měli tam srnku s foie gras, žlutou řepou a bramborovými noky.

Oříškové nanuky

Recept tady nebyl fakt dlouho, tak je na čase to napravit a protože dělat recepty tak nějak v souladu se sezónou je děsná nuda, tak si dáme něco nečekaného - zimní nanuk! I když, nečekané je to, jak se to vezme. Já mám zmrzlinu ráda v kteroukoliv roční dobu a vždycky si říkám, že když se studené pivo může pít v červenci stejně tak jako v prosinci, tak proč by se zmrzka taky nemohla jíst celoročně. To stejné si myslí i moje kamarádka Klára, která dělá nanuky v Praze v Brně ,a když s nimi byla na Street Food Festivalu v Industře, tak se stala úplnou hvězdou celé akce, čehož si už všimli taky v České televizi a nedávno je tam vytvářela v přímém přenosu. Takže to možná s tou (ne)sezónností zmrzliny taky nebude tak horký. Nebo teda studený. Mě by možná samotnou ani nanukovat nenapadlo, ale mám taky kamarádku Lucku, která má kamarádku Táňu a tahle kamarádka Táňa začala doma mixovat ořechy. Mixovala a mixovala, určitě zavařila pár mixérů, ale teď to domixovala až k vlastní značce ořechových másel Nutspread a pár mi jich poslala na vyzkoušení.

Jak jsem najednou dospělá

Nenechte se zmást šokujícím titulkem, protože dle subjektivních měřítek mám k dospělosti pořád velmi daleko. Objektivně se tam sice nacházím už sedm let, čistě teoreticky ale spíše pár týdnů až měsíců. Být dospělá podle data narození v občance, volebního práva, nebo podle toho, že si hospody můžu vybírat podle toho, kde se mi to i celkem líbí a ne jen podle toho, kde mi na nesmělé "beton prosím, hodně citrónu" bez řečí nalijou, to je jedna věc (Jo, fakt jsem dřív pila v hospodách beton. A kecám, nesmělá jsem nebyla vůbec). Formálně dospělá jsem byla, to jo, to bylo ale tak všecko. Pak totiž nastalo to královské období studia na vysoké, kde, pokud máte podporující rodiče jako jsem měla já, a pokud nejste superwoman, té dospělosti taky zas tolik nepoznáte.

Rozhovor: Pekelně ostrá dvojice aneb chilli ženy z World of Chilli

No jo, já vím, zeje to tu prázdnotou. Ale ten přechod do dospělého života s každodenní prací mě zmáhá nějak víc, než jsem myslela, tak na blog nemám tolik času, kolik bych chtěla. (Nebo si ho nedovedu udělat.) Ale věřím, že až se trošku zaběhnu, tak tady zase bude přecupcakováno. Jako bolestné zatím pouštím do světa alespoň Instinktový rozhovor s Alenou a Hanou z brněnského World of Chilli. Za fotky moc díky Lence Pavlica!

Na silvestrovském večírku před třemi lety si kamarádky Alena Doležalová a Hana Polanská chtěly na zahradu pořídit pár chilli papriček. Místo dvaceti semínek jich však omylem objednaly dva tisíce. Nadbytečná semínka nejen že nevyhodily, ale rozjely s nimi obchod a dnes už kromě sazenic a plodů prodávají také hotové produkty z chilli a v letních měsících provozují bistro v centru Brna.