neděle 24. února 2019

S Mikulášem v břichu - část 2. : První trimestr

4 týdny:


Středa před svatbou. Nemenstruuju už fakt dost dlouho, ale protože to u mě není nic neobvyklého, moc to neřeším. Nicméně si říkám, že jistota je jistota a na svatbě plánuju partoškovat, tak by to asi chtělo přece jen zkontrolovat. Ráno ve spěchu chvíli před odchodem si udělám test a těsně než odcházím se na něj koukám. Čárky jsou tam dvě. Ani na chvíli mě nenapadne, že bych mohla být těhotná, takže si říkám, že test je vadnej, nebo, jak se později na internetu dozvídám, můžu mít močovou infekci, která taky způsobuje zvýšení hormonu HCG, na což reagují těhotenské testy. Já mám přece nenormální cyklus, nemůžu otěhotnět takhle rychle! Udělám si ve čtvrtek ráno další test, opět vyjde pozitivní. Říkám si , že je to divný. Moje gynekoložka ordinuje jen úterky a já bych to fakt chtěla vědět, protože svatba je za dveřmi a další pátek jedu na měsíc do Anglie. Jdu na polikliniku kousek od domu zeptat se na tamní gynekologii, jestli mi to nemůžou nějak zjistit, ačkoliv k nim normálně nechodím. Z krve, z ultrazvuku, jakkoliv.



Paní doktorka , mistryně empatie, mi říká: "Hm, a proč to jako chcete vědět?" Začnu blekotat něco o svatbě, o Anglii a podobně, protože, co na to chcete říct. "Se na té svatbě plánujete nějak ožrat, nebo co? A do té Anglie byste pak nejela? Nebo proč to jako chcete vědět? Těhotenství snad není nemoc." Tak naprázdno polknu s tím, že se asi nechci úplně dohadovat a kázat o přístupu nejen k pacientům, ale celkově k lidem a zeptám se, zda mi tedy nemůže skutečně nijak pomoct. Načež ukáže na dveře naproti: "Však tady je krevní laboratoř, tam vám vezmou krev a za dvě hodiny máte výsledek." Aha. Takže jsme se mohly celého tohoto rozhovoru ušetřit. OK, jdu do laboratoře, tam mi vezmou krev, zaplatím 200 korun a za dvě hodiny si zavolám. Pozitivní. (Ještě jsem se pokusila zeptat, co znamená ta číselná hodnota, co mi nahlásili, protože vím, že se to exponenciálně zvyšuje, ale dotaz je velmi zaskočil - "Maru! Co že znamená to číslo? - Proč jako? - Paní to chce prej nějak interpretovat nebo co - Proč jako? -" , ale přes další pracovnice jsme se nakonec dobrali k nějakému výsledku, tedy že to odpovídá cca 4 týdnům.)

OK. Tak jsem asi těhotná. Ehm. Cože??

Ani jeden tomu totiž pořád moc nevěříme. Vzhledem k mému cyklu jsem byla prakticky přesvědčená o tom, že jsem buď neplodná a nebo otěhotním za velmi dlouho a že to prostě nebude žádná sranda. Na svatbě se ale tedy rozhodnu nepít, jinak si to ale příliš nepřipouštím a říkám to jen mé svědkyni Monice, že je šance, že jsem těhotná, tak aby když tak to "nepití" nějak hrála se mnou. Jsem ale skeptická, tak jí to ani jako žádnou radostnou zprávu nesděluju.

Přestože jsem nikdy na svatbě těhotná být nechtěla a měla jsem pocit, že není možné si to užít, tak jsem se přesvědčila o opaku. Člověk je v euforii tak nějak sám od sebe, pořád jsem někde lítala, tančila a užívala si, takže jsem vůbec neřešila, že nemůžu pít. Vzhledem k tomu, co jsem tam ke konci večera na parketu prováděla, hodně lidí by ani nenapadlo, že jsem za celý den vypila pouze víno z kalichu u obřadu. Ačkoliv, jeden člověk si toho asi přece jen všiml... jasně, že babička! :)



5 týdnů:


V úterý po svatbě jdeme k mé gynekoložce. Honza čeká v čekárně, protože si říkám, ať nechodí zbytečně. No a na ultrazvuku je v děloze vidět uhnízděné vajíčko! Takže až teď tomu teprve věřím.  Vyjdu ven, kývnu na Honzu jako, že jo, a poprvé se trochu dojmu. Nicméně se snažím si to stále moc nepřipouštět. Těhotenská průkazka se stejně vystavuje až někdy po 8. týdnu a riziko samovolného potratu je relativně vysoké. Zkrátka radši nějakou radost ještě odkládám.
Odjíždím do Anglie s tím, že vím, že mám v břiše asi 5-6 týdnů staré uhnízděné vajíčko, co ještě příliš jako miminko nevypadá, takže si na tu představu nejsem úplně schopná zvyknout. K tomu přispívá i to, že mi prakticky nic není. Moje jediné příznaky jsou občasné černo před očima, když se rychle zvednu a to, že chodím fakt často čůrat. Jo a taky člověk vzhledem ke všem těm změnám v oblasti břicha dost prdí, což se nikde moc nedočtete. Co se týče únavy, tu pociťuji, ale tu při práci na letní škole pociťuje úplně každý, takže těžko odlišit příčiny. Nezvracím, nemám žádné nechutenství, každý den ujdu ve vedru pěšky 10-15 km. Ví to ségra Terka, která je v Anglii se mnou, a členové managmentu skrz moji úpravu směn na málo večerních a to, že nemůžu tahat těžký věci. Cítím, že mám fakt větší prsa a v oblasti břicha mi najednou taky všechno sedí trošku jinak.






8 týdnů:


Z Anglie se vrátím a jdu rovnou na kontrolu. Jsem překvapená, že jsem zatím na váze nepřibrala ani trochu. Na ultrazvuku už je vidět skutečné miminko s hlavou a tělem! To je celkem zážitek, protože to začíná pro mě být konečně trochu víc real. Řešíme s doktorkou naši svatební cestu do Laosu, konzultujeme plán a dostáváme zelenou, že není problém. Jen sestřička překvapeně zamrká, když se ptáme na pobyt v džungli ve stromech na pozorování gibonů. Takže tohle jediné z našeho plánu vynecháme a měníme to na pobyt ve sloní záchranné stanici. Až později se dozvím, že někdo se v prvním trimestru bojí létat, že to může být z různých důvodu rizikové. Já letů absolvovala v prvním trimestru 10 a problém to nebyl. Ale chápu, že někdo se raději pro klid duše rozhodne nelétat. Tím, že jsem to nevěděla, nic negooglila a radila se jen se svou lékařkou, tak mě to nijak netrápilo.


10 týdnů:


V Laosu je mi skvěle. Jím všechno včetně ovoce, zmrzlin, jídla z tržiště, piju i nebalené nápoje. Mám s sebou homeopatika, protože léků moc nemůžu. Ale není mi nic, nemám žádné problémy. Tím, že jsem v Asii už poněkolikáté, tak z jídla žádné obavy nemám, ačkoliv tentokrát nejím vnitřnosti a samozřejmě syrové maso.  Výlety zvládám bez problému, brodím se bahnem a lezu po vodopádech. V Laosu kupujeme mini šatičky a mini kraťásky, protože pohlaví samozřejmě ještě nevíme. Stále mi je dobře a nepociťuju žádné obtíže. Zatím nikdo další nic neví, čekáme do třetího měsíce. A taky nechceme rodiny stresovat cestou do Asie.





12 týdnů:

váha +2 kila

Vracíme se z Laosu a novinku sdělujeme našim rodinám a blízkým přátelům.
Jdeme na první velký screening - speciální ultrazvuk a volitelný NT screening vývojových vad. Stojí 1400 a proplatí mi ho pojišťovna. Z tzv. šíjového projasnění a rozboru krve se zjistí procentuální šance na vývojové vady. Já sama bych na to asi jít nepotřebovala, ale Honza to chtěl. Vše vychází dobře. Zároveň se dozvídáme, že už teď se zdá vice, než jasné , že to bude kluk, to ale ještě nikomu neprozrazujeme. Kupuju si těhotenský rifle a legíny na jógu, zatím jediný těhotenský věci v šatníku (ty na fotce to nejsou :).





Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...