Oříškové nanuky

Recept tady nebyl fakt dlouho, tak je na čase to napravit a protože dělat recepty tak nějak v souladu se sezónou je děsná nuda, tak si dáme něco nečekaného - zimní nanuk! I když, nečekané je to, jak se to vezme. Já mám zmrzlinu ráda v kteroukoliv roční dobu a vždycky si říkám, že když se studené pivo může pít v červenci stejně tak jako v prosinci, tak proč by se zmrzka taky nemohla jíst celoročně. To stejné si myslí i moje kamarádka Klára, která dělá nanuky v Praze v Brně ,a když s nimi byla na Street Food Festivalu v Industře, tak se stala úplnou hvězdou celé akce, čehož si už všimli taky v České televizi a nedávno je tam vytvářela v přímém přenosu. Takže to možná s tou (ne)sezónností zmrzliny taky nebude tak horký. Nebo teda studený. Mě by možná samotnou ani nanukovat nenapadlo, ale mám taky kamarádku Lucku, která má kamarádku Táňu a tahle kamarádka Táňa začala doma mixovat ořechy. Mixovala a mixovala, určitě zavařila pár mixérů, ale teď to domixovala až k vlastní značce ořechových másel Nutspread a pár mi jich poslala na vyzkoušení.

Jak jsem najednou dospělá

Nenechte se zmást šokujícím titulkem, protože dle subjektivních měřítek mám k dospělosti pořád velmi daleko. Objektivně se tam sice nacházím už sedm let, čistě teoreticky ale spíše pár týdnů až měsíců. Být dospělá podle data narození v občance, volebního práva, nebo podle toho, že si hospody můžu vybírat podle toho, kde se mi to i celkem líbí a ne jen podle toho, kde mi na nesmělé "beton prosím, hodně citrónu" bez řečí nalijou, to je jedna věc (Jo, fakt jsem dřív pila v hospodách beton. A kecám, nesmělá jsem nebyla vůbec). Formálně dospělá jsem byla, to jo, to bylo ale tak všecko. Pak totiž nastalo to královské období studia na vysoké, kde, pokud máte podporující rodiče jako jsem měla já, a pokud nejste superwoman, té dospělosti taky zas tolik nepoznáte.

Rozhovor: Pekelně ostrá dvojice aneb chilli ženy z World of Chilli

No jo, já vím, zeje to tu prázdnotou. Ale ten přechod do dospělého života s každodenní prací mě zmáhá nějak víc, než jsem myslela, tak na blog nemám tolik času, kolik bych chtěla. (Nebo si ho nedovedu udělat.) Ale věřím, že až se trošku zaběhnu, tak tady zase bude přecupcakováno. Jako bolestné zatím pouštím do světa alespoň Instinktový rozhovor s Alenou a Hanou z brněnského World of Chilli. Za fotky moc díky Lence Pavlica!

Na silvestrovském večírku před třemi lety si kamarádky Alena Doležalová a Hana Polanská chtěly na zahradu pořídit pár chilli papriček. Místo dvaceti semínek jich však omylem objednaly dva tisíce. Nadbytečná semínka nejen že nevyhodily, ale rozjely s nimi obchod a dnes už kromě sazenic a plodů prodávají také hotové produkty z chilli a v letních měsících provozují bistro v centru Brna.

Čokoládové šílenství u Zottera

Já vím, je to fakt dlouho, co se tu nic neobjevilo, ale mám teď trochu kreativní blok, tvůrčí krizi, říkejme tomu jak chceme, každopádně toho holt tady není tolik, co bývalo, ale je to asi součást nějakého vývoje, takže se to snad časem zase změní. Dám vám sem alespoň reportáž z rakouské čokoládovny Zotter, která vyšla minulý týden v Instinktu. Dostala jsem ji jako dárek od Sira, takže pokud máte ve svém okolí nějakého milovníka čokolády a přemýšlíte nad dárky na Vánoce, tak neváhejte, protože to není zas tak daleko, je to opravdu skvělý zážitek, a přestože jsou samotné čokoládky dost drahé (i když nepochybuji o tom, že právem), tak vstupné na exkurzi stojí příjemných 15 euro. Dá se to taky spojit  s výletem do Vídně, nebo objet pár místních vinařů. jako jsme to udělali my. 

Pozn: Text zřejmě není tak rozjuchaný jak jste zvyklí, ale když píšu do tištěných médií, tak se musím držet trošku zkrátka :D

Sicílie křížem krážem: Etna, Taormina a Levanzo

A přesunujeme se do poslední fáze našeho sicilského putování. Mascali je malé městečko, které jsme zvolili jako výchozí bod k několika různým výletům. Zatímco na Liparech jsme měli takové dosti průměrné ubytování, kde bylo strašlivé vedro, a platili jsme za něj zhruba dva milióny, tak v Mascali jsme oproti tomu měli skoro prezidentské apartmá  s obří terasouza zlomek ceny, takže jsme se tam mohli parádně roztahovat a užívat si životního prostoru. Jako první výlet jsme se vydali na Etnu. Myslím, že Etna a Palermo jsou společně s mafiánama asi nejznámějšími sicilskými artikly, takže ačkoliv nejsem úplně nadšený horolezec, řekla jsem, že na Etnu se prostě musí! (Sir mě strašil, že to tam bude skoro jako na Sibiři a donutil mě si vzít všelijaké teplé oblečení a pomalu i čepici a rukavice a mně pak nezbylo v kufru místo na normální věci a Terka mi musela půjčovat tričko.)

Sicílie křížem krážem: Lipari

V prvním článku jsem se s vámi podělila o to, jak jsme se nacpávali střevy, vepřovými penisy a
slezinami, teď už to bude o něco méně dobrodružné. Pokud tedy nepočítáme další příběhy s autem. Pokud jste pozorně četli naše peripetie se zařizováním auta, tak se asi nebudete divit, že to mělo další pokračování. Dle jejich instrukcí jsme poslali e-mail s tím, že chceme auto v 12 hodin před naším ubytováním. To, že na mail neodpověděli už nás nikterak nerozhodilo. Poslední večer v Palermu jsme se váleli na gauči znavení památkami,chystali se ke spánku a ve 22.30 volají z půjčovny, kam tedy chceme to auto a v kolik. Sir vysvětluje, že již poslal e-mail, tak jak po něm chtěli, paní ale anglicky příliš nerozumí, tak radši znovu řekneme adresu a čas změníme raději na 11:00.

Sicílie křížem krážem: Palermo

Po delším odstupu a na konci mých zřejmě posledních opravdových prázdnin jsem opět tu a se mnou i článek o prázdninách na Sicílii, hurá! V našich letních plánech se vystřídaly návrhy všeho druhu, padaly země jako Amerika, nebo Japonsko, ale nakonec jsme to, ani nevím jak, uzavřeli na Sicílii. V čtyřčlenné sestavě já a Sir a Hladová Terka a Chuan jsme zabalili batůžky a kufry, den předem se psychicky  naladili v Superpandě a ráno frčeli vlakem do Bratislavy, odkud nám letělo letadlo do Trapani. Řeknu vám, bratsislavská hlavná vlaková stanica je tedy pořádný bizár. Pamatuju si, jak jsem se kdysi dávno za mých mladých let dívala na film Eurotrip, kde byla Bratislava vykreslena jako hororové místo a říkala jsem si, jak můžou být tvůrci tak zlí a takhle přehánět, ale pokud přijeli na hlavnú stanicu, tak už se jim tak moc nedivím. Nicméně letiště už vypadalo o poznání lépe a kdyby tam ještě byla kavárna, kde umí udělat pořádné kafe, bylo by to úplně nejlepší.