My tasty England IV. London again

Kdo poctivě sleduje Instagram a Facebook, tak ví, že už nějaký ten týden jsem zase v Anglii. Tentokrát přímo v Londýně. Pravidelní čtenáři už mají předchozí tři UK články za sebou, nově příchozí a random čtenáři si je mohou přečíst tady, tady a tady. Letos to mám trochu jinak, než vždy předtím, protože už nepracuji pro Student Agency, ale pro Embassy Summer, tedy přímo pro letní školu v Londýně jako Activity Leader. Ve zkratce to znamená to, že s dětmi, nebo spíše teenagery všech národností chodím do všech možných muzeí, snažím se je přimět, aby na indoor sports neseděli v riflích na zemi a psali si na mobilu, ale hráli se mnou volejbal, pokouším se neztratit padesát Tchajwanců v metru, s novýma studentama chodím walking tour po Londýně a tak všelijak. Kromě mě je tu ještě kamarádka Marťa a taky Hladová Terka, se kterou ve volných chvílích utrácíme naše tvrdě vydělané libry a sníme, na co přijdeme. 

Zase v televizi

Tak jsem zase byla v televizi. Já vím, už je to fakt nudný, taková rutina, člověk už je z toho skoro otrávenej, když ho pozvou.

Dělám si srandu! Být pozvaná to televize do živého vysílání je super vždycky, protože je to sranda, protože vstáváte tak brzo, že venku ještě nikdo není, protože můžete přemýšlet nad tím, jak si uvázat zástěru, abyste nevypadali stejně jako minule, vybírat šaty podle názvu tématu, protože tam všude blikají kamery a říká se „Deset!“ což znamená deset vteřin do začátku, protože si dáte high five s moderátorem Ondrou ve vašem vstupu a smějete se tomu, když zapomenete polovinu toho, co jste chtěli říct a vůbec vám to nevadí.

Měla jsem před zkouškou z Klinické psychologie II a učila se něco o účincích jednotlivých drog (protože to je aspoň praktický), když mi opět zavolala Klára z produkce. Že mají téma Modrá krev  (Yes, myslí si, že jsem ze šlechtickýho rodu!)… a že by potřebovali připravit nějaká jídla aristokratického původu. Neměla jsem sice tušení, co by to tak mělo být, cupcake asi ne, ale pozvání do televize se prostě neodmítá. Zvlášť když máte po zkouškách a adrenalin potřebujete doplňovat jinde a jinak 

Pistáciový koláč

Koláč plnej pistácií, mandlí a kardamomu? To chceš! Ale mít ho můžete jen pokud máte fakt super mixér. Nebo pokud máte ne tak úplně super mixér, je vám ale líto ho vyhodit jen tak a chcete ho při něčem rozbít. Aby umřel v boji, nebo tak něco. To vám totiž tenhle koláč hravě splní, protože jak stojí v receptu: Mix well and stop only when you fear the mixer will overheat. Taky, že jsem se pěkně bála. Tenhle koláč jsme původně chtěli prodávat na Street Food Festivalu jakožto sladkou tečku za izraelskou dobrotou. Teda Honza ho chtěl prodávat. Tak jsem ho upekla, byl super, všem děsně chutnal, tak si to zas rozmyslel a nakonec se neprodával. Takže vy všichni, kdo jste přišli, jste museli být spokojení jen s vnitřnostma. Dělám si trošku srandu, ono totiž dost práce bylo i s těma vnitřnostma a vším ostatním a na dělání a prodávání koláče bych potřebovala ještě pár ruk.

Rozhovor: Bar, který neexistuje

Foto: Aja Voráčková

Tak tu zase máme jeden rozhovor, který mi vyšel v Instinktu. Honzu a Andreje, majitele Baru, který neexistuje, jsem měla na mém to interview listu už pěkně dlouho. Pro většinu Brňáků je BKN důvěrně známé místo, i když vzpomínky na večery v něm strávené, jsou často trochu rozostřené. (Alespoň ty moje.) Bar, který neexistuje je zkrátka jiný. Protože toho sympatičtí majitelé pořád nemají dost a zanedlouho v Brně otevřou druhý bar, byla to ideální příležitost si popovídat právě teď. Honza i Andrej Barem skutečně žijí, takže jsme se v rozhovoru dostali k tolika různým detailům, že sestavit pak rozhovor tak, aby z něj nebyla tlustá kniha, byla docela fuška. Ale nakonec se to snad celkem povedlo. Tak enjoy! Za fotky díky Áje.

Veronicus pózuje

Tenhle článek nebude recept na další skvělé cupcakes, ani poutavý rozhovor, dokonce ani  akcí nabitá reportáž. Budou to prostě jenom moje fotky. Jo, slyšíte správně. Protože se mnou občas někdo chce udělat nějaký ten rozhovor, už mi bylo trošku trapné posílat jim svoje rozmazané fotky z webkamery, popřípadě fotky od nás z kuchyně. Vyvrcholilo to tím, když jsem měla dělat rozhovor do Cinnamonu, který je vizuálně tak krásný, že jsem ho fakt svoji webkovou fotkou nechtěla zneuctít. Chtěla jsem fotky, které budou vystihovat mě, můj styl a hlavně Z ghetta blog. Zvolila jsem skvěle sehraný tým fotografky Terezy Pallové a vizážistky Ester Tesaříkové, neboli Zapózuj Si. Chtěla jsem focení se vším všudy, takže profi make-up, vlasy, ateliér, světla, odrazný desky a další srandy. Jela jsem tam s kufrem jako na dvoutýdenní dovolenou s šatama, mašlema do vlasů a všema cupcake-related věcma, co doma mám a konečně jsem je mohla využít. V líčení jsem měla od začátku jasno, chtěla jsem totální retro - výrazné černé linky, pořádné řasy a rudou pusu. Jednak to zkrátka miluju a jednak tak chodím normálně, i když v trošku snesitelnější verzi. Ester podle mě odvedla super práci a ne nadarmo vyhrává kdejakou soutěž pro vizážisty. Vlasy jsem původně chtěla trochu méně vlnité, aby byly delší, ale nakonec si myslím, že celkem sedí ke zbytku a vypadám jak cukrle z ghetta, což byl samozřejmě účel.

Kukuřičná polévka

Ano, je to tak, zrak vás nešálí. A není v tom převlečený cupcake. Ani nic sladkého. Prostě je to fakt recept na polívku! Vychází totiž nová kuchařka šéfkuchaře hotelu Mandarin Oriental, Jiřího Štifta, Dobrého kari není nikdy dost - Neodolatelné recepty asijské kuchyně, pod což bych z fleku podepsala. Zrovna dneska jsem si na jednom pochutnala na oběd, což znamená, že jsem pak byla sytá po dobu šesti hodin. Tohle prostě umí jenom kari! A abyste si nemysleli, umím i docela obstojně vařit. Mám to sice asi naopak, než většina lidí ( i když asi ne, než většina z vás ;) a častěji peču, než vařím, ale občas se poštěstí i to. No a tahle žlutá polívka je tak super, že táta říkal, že by ji mohli klíďo servírovat v Koishi, a to podle mě mluví za všechno. Je navíc strašně easy, není extra náročná na suroviny a hotovo máte za chviličku.

Street Food Fest Holešovice alias Sraz českých foodies

Představte si, že jdete na obří sraz vašeho gymplu. Setkají se tam lidé ze třídy, z ročníku, ale i o několik tříd výš či níž, učitelé, nebo jen ti, které znáte od vidění. Podobně jsem si připadala na Street Food Festivalu v Holešovicích. Kam jsem se podívala, tam byla známá tvář. A když nebyla známá pro vás, vy jste byli známí pro ni. A naopak. Každou chvíli vám někdo dal pusu (jakože na tvář, hromadné orgie se nekonaly), potřásl rukou, představil vám někoho nového. Nebo řekl, že vás zná z blogu, Facebooku, Twitteru, či Instagramu. Ten den se skoro celá česká food komunita sešla na jednom místě a byla z toho jedna velká párty.