S Mikulášem v břichu - část 6.: Porod

Začal mi 36. týden, tedy 9. měsíc a samotné finále celé cesty těhotenstvím. Na následující dva týdny mám ještě domluvené klienty ve své psychopraxi a naplánovali jsme si se Sirem poslední Před-Mikulášské párty s přáteli, než nás tu bude o jednoho víc. Ve středu se taky chystám jet na pět dní na psychoterapeutický výcvik kousek od Ždáru nad Sázavou. Jsem lehce nervózní z toho, jestli už to přece jen není pozdě, ale říkám si, že zas tak daleko od Vyškova to není a někdo by mě prostě odvezl. V pondělí jdu na předporodní cvičení, které vede naše porodní asistentka, tak ji poprosím, aby zkontrolovala Mikulášovo postavení. Niž se zatím neposunul, ale k velkému překvapení se přetočil na druhý bok, což se úplně často neděje.

Jak se jako psycholog nezbláznit

Asi vás nepřekvapí, že tuhle otázku dostávám poměrně často. „Když pořád řešíš něčí problémy, jak to, že se z toho sama nezblázníš?“ Na začátek je potřeba říct, že se obávám, že něco jako duševně zcela vyrovnaný psycholog, který nemá žádné osobní problémy a se vším si hravě poradí, nejspíš neexistuje. Jsme lidé jako všichni ostatní a trápí nás problémy ve vztazích, v rodině, v osobním životě, nízké sebevědomí, tréma, atakdále.  Mnohdy umíme erudovaně radit ostatním a sami přitom prožíváme to stejné.

10 důvodů, proč miluju svatby

V tomto roce jsem byla na čtyřech svatbách, všechny zrovna připadly na září, takže jsem každý pátek vymýšlela další sobotní outfit vhodný na svatbu. V loňském roce to byly taky čtyři svatby, takže ve svém, podle mě stále poměrně mladém věku, jsem už zkušenou svatební harcovnicí, ne-li profesionálním svatebčanem. Kamarádi už se mě začínají ptát, kolik beru za hodinu a počty lajků při desáté svatební fotce několikátý víkend po sobě postupně slábnou. Pro hodně lidí je chození na svatby otrava, já je ale miluju. Proč?

Blog žije a já taky!

Tak jsem zase tady a vy jste právě svědky historického momentu, protože zatím uběhla nejdelší doba od vydání posledního článku. Jak trefně poznamenal nějaký empatický čtenář v komentáři, "haha, sotva po dovršení čtvrtých narozenin blog umřel". Ale ne, nebojte se. Čtyři měsíce jsou sice fakt dlouhá doba, ale proč to zkrátka lámat přes koleno. Měla jsem věru náročné období, první opravdová práce, do které jsem nastoupila s veškerou mou energií, mě zcela zaměstnávala, takže po příchodu domů jsem se potřebovala ponořit do nějaké naprosto mimointelektuální činnosti a být aspoň chvíli trochu pasivní. Po dlouhé době jsem věděla přesně, který den je vysvědčení, protože je to poslední den pro lidi pracující ve škole před velkými prázdninami.

Blogerka roku 2013 - TOP 10

Mnozí z vás si jistě všimli zejména na Facebooku, že se tam nějak podezřele často objevují stejné obrázky na různých blogových stránkách - jeden takový vidíte i nahoře v pravém panelu. Jedná se o první ročník soutěže Blogerka roku, která mi napřed přišla trochu podivná. Kdysi dávno, ještě nedotčena cupcaky, jsem poslala svůj obrázek do soutěže pořadu Jů a Hele a protože jsem tehdy byla strašně zklamaná, že Jů moje dílo neukázal na kameru, tak moje soutěžní kariéra skončila. Nicméně, Blogerku roku jsem zaregistrovala, nominovala Maškrtnici a tím to pro mě haslo. Když jsem se ale dozvěděla, že jsem nominovaná taky, tak jsem byla překvapená a potěšená zároveň. A protože tam z mého (jak jinak než odborného) pohledu nechyběly žádné důležité blogy, připadala jsem si v příjemné společnosti a řekla si, že tedy soutěž není nutné nějak bojkotovat. A jak už asi mnozí víte, stalo se nemožné a dostala jsem se do TOP 10 v kategorii Food.

Modrobílé šílenství

Vidělas včera Kometu? Ne? To nemyslíš vážně! Ale, ano myslím. Nejsem žádný sportovní ignorant a chápu, že pro hokejové Brno je letošní úspěch, ať už finále dopadne jakkoliv, opravdu mimořádný. Naprosto chápu radost těch, co už od základní skupiny poctivě fandí na každém zápase v Rondu a teď se jim dostalo zasloužené odměny za vyřvané hlasivky. Chápu radost lachtana, který si svým skvělým a inspirativním fanděním vysloužil doživotní permanentku. (Kdo neví, kdo je lachtan – UTFG). Rozumím těm, co při většině zápasů Komety pravidelně sedí doma u televize a stejně tak u ní seděli v únoru. Dokonce chápu i ty, co sledují alespoň výsledky v novinách nebo na internetu a mají přehled i o ostatních týmech. A hlavně pak chápu ty, co na Kometu poctivě chodili i loni, kdy byli skoro největšími losery extraligy.  Co ale vážně nechápu, je osm tisíc lidí na Svoboďáku. Nebo ti doma u televize, co mají poslední dva týdny na očích modrobílé brýle, i když ještě před pár týdny vůbec neměli tušení, proč je v určité dny v šalině tolik lidí v dresech.  Nechápu, proč statusy o Kometě zaplavily celý Facebook... to bude tou barvou.

Holky jsou prasata

Nemůžu si pomoct. Tohle si potichu (občas i trochu nahlas) říkám už nějakou tu dobu, když vycházím z fitka, tělocvičny, zkrátka odněkud, kam se lidi chodí potit.
Stále znovu a znovu žasnu nad tím, jak je možné, že se odhadem 70 procent holek, dívek a žen po sportu nesprchuje. Jedna z typických návštěvnic posilovny cvičí ve stejné podprsence v jaké je celý den, nejlépe samozřejmě s krajkami, kosticemi a výztužemi a v té pak i odejde. Zkrátka ideální způsob, jak mít výstavní věšáky už ve třiceti. Na to si obvykle oblékne tričko s krajkovými ramínky z obchodů typu New Yorker, samozřejmě ze syntetických materiálů, aby dobře zadržovalo vlhkost a smrad. K tomu už jen stačí natáhnout legíny (s krajkovým lemem, aby nám to všechno pěkně ladilo), nebo ultrakrátké šortky a hurá cvičit! Aby byl celý sportovní outfit dokonalý, ještě je třeba přepudrovat nos a pročísnout řasy, stékající pudr smísený s make-upem vytvoří nádhernou mozaiku. V uších si samozřejmě nechat ty největší kruhy a vlasy pořádně rozevlát, protože je to sexy.