Cupcake Cup Brno 2017: akce!

V minulém článku jsem vám popsala něco ze zákulisí příprav celé akce, představila sponzory a teď se můžeme s klidem  vrhnout na to, co vás stejně všechny zajímá nejvíc - na cupcaky! Za fotky moc děkuju Denise Jurčíkové a taky Davidovi, který nejen, že pomáhal s kdečím, ale stíhal i fotit. Já jsem totiž letos vyfotila pouze společnou selfie, která i přes svoje nepopíratelné kvality, na celý článek úplně nestačí. Soutěžících bylo 24 a úkolem bylo stejně jako minule přinést minimálně tři velké výstavní cupcakes a potom sto degustačních porcí na ochutnávání. Specifikovala jsem velikost pouze slovy malé, což se úplně neosvědčilo, takže jak jsem nastínila v minulém článku, tak příště asi bude upřesněná gramáž, aby ten sugar rush nebyl fakt too much. Soutěžící přišli o hodinu dříve, aby stihli nachystat svoje stanoviště a jak uvidíte, vzali to fakt zodpovědně. Tak pojďme na to, hezky popořádku!

Cupcake Cup Brno 2017: backstage

Tak už se zase cupcakovalo ve velkým! Loni jsem měla dost jiných starostí, takže jsem Cupcake Cup Brno raději nechala na lepší konstalaci hvězd, a ta letos přišla! Potřetí už jsem chtěla, aby to opravdu bylo trochu vychytanější, profesionálnější a lépe zorganizované. To znamenalo sehnat větší prostory, protože byť je Atlas moje srdcovka, trochu jsme se tam už mačkali. Takže jsem si pronajala Industru, která je podle mě pro podobné akce skvělým místem. Řekla jsem si, že 100 lidí by byl tak ideál a pak jsem až do spuštění přihlašování byla nervózní, že se mi nikdo nepřihlásí, nebude o akci zájem, bude to trapas a já si budu muset udělat v pronajatém prostoru soukromou párty. Přece jen, loňský výpadek se mohl projevit a člověk nikdy neví. Naštěstí jsem se spletla a místa se mi od vteřiny spuštění plnila doslova před očima a skvěle vyšel i počet cukrářů - představovala jsem si jich 24 a přesně to se stalo!

Veronika švadlenka vol.2

Řeknu vám, pánové a dámy, dost mě to šití chytlo! Nelenila jsem a skutečně jsem si od babičky půjčila její šicí stroj, tedy čtyřicetiletou skříňkovou Veritasku.
(Když takto mluvím, připadám si rázem jako nějaký expert! #sewingvirginnomore). Ona je totiž jedna věc, ušit něco pod odborným vedením Honzy Smejkala na super strojích v Rebelionu a zvládnout to pak replikovat doma na jiné mašině, bez overlocku a bez pomoci. Ale trénink dělá šampiona, takže jsem se toho nezalekla a s Kájou aka švadlenkou roku jsem šla nakoupit další látky. Chtěla jsem si ušít znovu potah na polštář, protože jeden puntíkatý krasavec byl na sedačce poněkud osamělý.

Veronika švadlenka

Nikdy jsem nebyla talentovaná na žádné výtvarné a ruční práce a výrobky z kroužku Šikula, kam jsem jako malá chodila, si nikdo na moc dlouhou dobu nenechal. To ale nic nemění na tom že mě to hrozně baví! Ve skříni mám takzvanou kreativní krabici, kde jsou všelijaké barevné papíry, fixy, třpytivé gelovky, razítka, provázky, třpytky a jeden z nejlepších dárků k loňským Vánocům byla tavicí pistole. V předvánočním čase se vždycky trochu kreativně zblázním a vytvářím vánoční přáníčka a cedulky a ozdoby na dárky, nebo třeba korkové anděly na stromeček.

Páté narozeniny

Sama tomu nemůžu uvěřit, ale Z ghetta blog už je předškolák! Dnes je tomu pět let, od té doby, co se tu objevil první článek.  Pravidelní čtenáři si už zvykli na narozeninový formát a ani letos to nebude jinak - bude se bilancovat. Vždycky si říkám, jak to pěkně vyšlo, protože většina blogerů bilancuje na konci roku, kdy toho mají všichni pak plné zuby a já si chvíli počkám, až ta vlna utichne, přitom to ale pořád není tak daleko od kalendářního roku. Jak už jsem loni říkala - to, co se děje na blogu často odráží to, co se děje v mém životě, takže je to i pro mě taková pěkná rekapitulace. Letos těch článků bylo úplně nejméně, a to pouhých třináct. Když to srovnám s rokem 2012, kdy jsem byla na svém pomyslném blogerském vrcholu, bylo jich přesně čtyřikrát víc. Od té doby má počet článků klesající tendenci, tak si sama říkám, jak to bude vypadat dál, jestli to tady celé nezavřu! Ale ne, nebojte, to zatím nehrozí.

A co teda děláš jako ten školní psycholog?

Od té doby, co jsem opustila školní lavice, se s otázkou na náplň mé práce setkávám velmi často. Občas je otázka položena se skutečným zvídavým zájmem, občas s mírným despektem a pocitem, že to je zbytečnost, bez které jsme se předtím taky obešli. Snažím se odpovídat tak jako tak, byť mně někdy z obhajoby toho, co dělám, jde hlava kolem. Setkala jsem se s tím, že hodně lidí si takovou práci fakt nedovede reálně představit, tak jsem si řekla, že to trošku osvětlím.

V dnešní době má školního psychologa většina základek (ačkoliv na středních by podle mě taky byli potřeba jako sůl), ale obvykle nepracují na plný úvazek. Není neobvyklé, že některé kolegyně mají dvě, někdy i tři školy současně. Z toho by mně hráblo, tak jsem ráda, že jsem na škole jedné, kde mám úvazek 0,8 a pracuji od pondělí do čtvrtka. A co teda celou dobu dělám?

Dobří lidé existují - shrnutí tipů na boj s akné

Tak jo, tohle jsem nečekala.Věděla jsem, že článek bude mít nějakou odezvu. Je osobní, šokující, s (téměř) happyendem. Ale že bude mít na Facebooku dosah za první den kolem 23 tisíc, že mi přibude za dva dny 500 fanoušků na Instagramu a hlavně, že na něj budu mít stovky reakcí v komentářích na blogu, na Facebooku, na Instagramu, v mailech, ve zprávách... to jsem skutečně nečekala. Svým způsobem je to úsměvné, člověk píše cestovatelské články z opačných koutů světa, tvoří recepty, dělá rozhovory a nakonec se největší zájem strhne o recenzi na 50 shades a akné!