Čokoládové šílenství u Zottera

Já vím, je to fakt dlouho, co se tu nic neobjevilo, ale mám teď trochu kreativní blok, tvůrčí krizi, říkejme tomu jak chceme, každopádně toho holt tady není tolik, co bývalo, ale je to asi součást nějakého vývoje, takže se to snad časem zase změní. Dám vám sem alespoň reportáž z rakouské čokoládovny Zotter, která vyšla minulý týden v Instinktu. Dostala jsem ji jako dárek od Sira, takže pokud máte ve svém okolí nějakého milovníka čokolády a přemýšlíte nad dárky na Vánoce, tak neváhejte, protože to není zas tak daleko, je to opravdu skvělý zážitek, a přestože jsou samotné čokoládky dost drahé (i když nepochybuji o tom, že právem), tak vstupné na exkurzi stojí příjemných 15 euro. Dá se to taky spojit  s výletem do Vídně, nebo objet pár místních vinařů. jako jsme to udělali my. 

Pozn: Text zřejmě není tak rozjuchaný jak jste zvyklí, ale když píšu do tištěných médií, tak se musím držet trošku zkrátka :D

Sicílie křížem krážem: Etna, Taormina a Levanzo

A přesunujeme se do poslední fáze našeho sicilského putování. Mascali je malé městečko, které jsme zvolili jako výchozí bod k několika různým výletům. Zatímco na Liparech jsme měli takové dosti průměrné ubytování, kde bylo strašlivé vedro, a platili jsme za něj zhruba dva milióny, tak v Mascali jsme oproti tomu měli skoro prezidentské apartmá  s obří terasouza zlomek ceny, takže jsme se tam mohli parádně roztahovat a užívat si životního prostoru. Jako první výlet jsme se vydali na Etnu. Myslím, že Etna a Palermo jsou společně s mafiánama asi nejznámějšími sicilskými artikly, takže ačkoliv nejsem úplně nadšený horolezec, řekla jsem, že na Etnu se prostě musí! (Sir mě strašil, že to tam bude skoro jako na Sibiři a donutil mě si vzít všelijaké teplé oblečení a pomalu i čepici a rukavice a mně pak nezbylo v kufru místo na normální věci a Terka mi musela půjčovat tričko.)

Sicílie křížem krážem: Lipari

V prvním článku jsem se s vámi podělila o to, jak jsme se nacpávali střevy, vepřovými penisy a
slezinami, teď už to bude o něco méně dobrodružné. Pokud tedy nepočítáme další příběhy s autem. Pokud jste pozorně četli naše peripetie se zařizováním auta, tak se asi nebudete divit, že to mělo další pokračování. Dle jejich instrukcí jsme poslali e-mail s tím, že chceme auto v 12 hodin před naším ubytováním. To, že na mail neodpověděli už nás nikterak nerozhodilo. Poslední večer v Palermu jsme se váleli na gauči znavení památkami,chystali se ke spánku a ve 22.30 volají z půjčovny, kam tedy chceme to auto a v kolik. Sir vysvětluje, že již poslal e-mail, tak jak po něm chtěli, paní ale anglicky příliš nerozumí, tak radši znovu řekneme adresu a čas změníme raději na 11:00.

Sicílie křížem krážem: Palermo

Po delším odstupu a na konci mých zřejmě posledních opravdových prázdnin jsem opět tu a se mnou i článek o prázdninách na Sicílii, hurá! V našich letních plánech se vystřídaly návrhy všeho druhu, padaly země jako Amerika, nebo Japonsko, ale nakonec jsme to, ani nevím jak, uzavřeli na Sicílii. V čtyřčlenné sestavě já a Sir a Hladová Terka a Chuan jsme zabalili batůžky a kufry, den předem se psychicky  naladili v Superpandě a ráno frčeli vlakem do Bratislavy, odkud nám letělo letadlo do Trapani. Řeknu vám, bratsislavská hlavná vlaková stanica je tedy pořádný bizár. Pamatuju si, jak jsem se kdysi dávno za mých mladých let dívala na film Eurotrip, kde byla Bratislava vykreslena jako hororové místo a říkala jsem si, jak můžou být tvůrci tak zlí a takhle přehánět, ale pokud přijeli na hlavnú stanicu, tak už se jim tak moc nedivím. Nicméně letiště už vypadalo o poznání lépe a kdyby tam ještě byla kavárna, kde umí udělat pořádné kafe, bylo by to úplně nejlepší.

My tasty England VII: Aktuální všehochuť

Tak se po čase zase ozývám a hned na úvod varuji, že tenhle článek bude velmi vizuální. Mám totiž spoustu fotek ze všeho možného, jídla i ne jídla, takže to berme spíš jako takový foto post, nebo jak se tomu v blogové terminologii vlastně říká. Právě jsem v Londýně skončila čtvrtý týden a ještě tři mě čekají, ačkoliv takové italské studenty už nemůžu ani vidět a nejradši bych je všechny nechala někde na Oxford Street, ať se tam ztratí a už se nikdy nevrátí. To by člověk nevěřil, jak moc si může užívat cestu metrem, když může nastoupit sám a nehlídat, jestli každý z padesáti studentů skutečně nastoupil a nikdo nezůstal na nástupišti. Takže jsem byla celkem ráda, že si můžu alespoň na tři dny odpočinout, když jsem na skok odletěla do Brna na promoce. Odpočinek sice nebyl příliš vydatný, vzhledem ke dvěma letům ve třech dnech a nabitému programu, ale aspoň jsem nemusela mít oranžové tričko a řvát :"Wait for the green light! Where are you going? This way! Northern line 5 stops, then change to District Line! Faster, guys!" Ráno před promocemi jsem měla trochu šatovou krizi, protože jsem vůbec nevěděla, co si obleču a následně taky přišla krize vlasová. Protože se ale více, než hodilo, abych tam byla včas, tak jsem to nějak vymyslela a dopadlo to takto.

My tasty England VI. Back in London!

Tak už jsem v Londýně zase dva týdny a připadá mi to, jako bych tu byla věčnost. Člověk do toho
koloběhu summer school rychle zapadne a už po dvou dnech má pocit, že by potřeboval dovolenou. Letos se to tu hemží hlavně italskými skupinkami, ale jsou tu také studenti z Tchajwanu, Chorvatska, Srbska, Ruska a pak jednotlivci třeba z Azerbajdžánu, Gruzie, Armenie, Německa, Polska a zmnoha dalších koutů světa. Tahle národnostní a kulturní diverzita je něco, co mě opravdu baví. Skoro pokaždé se samozřejmě bavíme o jídle, protože v místní canteen je to tak hrozné, že je to pro většinu studentů i zaměstnanců téma číslo jedna. Tak jsem se třeba dozvěděla, že v Arménii prý vůbec nejsou fast-foodové řetězce, protože je tamní vláda zakázala. Člověk si tu taky posílí mnohé národnostní stereotypy, jako třeba to, že Italové jsou skutečně neuvěřitelně pomalí, na všechno mají spoustu času a že mají zrychlit, jim absolutně nic neříká.

It is over!

Přepisuju si v životopise titul Bc. na Mgr. a připadám si, jako by všechno to šílenství bylo strašně dávno. Poškrtané papíry, rozházené zvýrazňovače a na tabuli velký nápis: "UČ SE!". Chodila jsem každý den ve stejném oblečení s neumytými vlasy, rtěnky ležely hluboko v útrobách toaletního stolku a jedla jsem jen čokoládu a ořechy, protože uvařit si normální jídlo by byla hrozná zdržovačka. Koš se špinavým prádlem byl přeplněn k prasknutí a nádobí jsem samozřejmě neuklízela, protože takové činnosti spadaly do velké kategorie činností "až po státnicích". Můj problém je, že nejsem moc velký systematik, co se učení týče. Lítám od jednoho k druhému bez ladu a skladu a ve výsledku nevím pořádně nic. Vytvořila jsem si tedy plán, kde jsem si každý den rozepsala, kolik se čeho budu učit, kdy budu co opakovat a po splnění jsem k tomu kreslila barevné fajfky. Plán to byl sice ohromný, realizace však o něco slabší. V reálu to vypadalo tak, že jsem si naplánované otázky pouze přečetla a neopakovala vůbec nic.  Že to nebyl dobrý nápad jsem zjistila tak pět dní před dnem D. Co se týče studijních materiálů, tak upřímně závidím lidem, co jsou schopni používat různé barvy zvýrazňovačů, kde má každá jiný význam, barevná lepítka a všelijaké chytré složky. Moje materiály vypadaly nějak takto: