Stránky

úterý 19. ledna 2016

Rozhovor: Pekelně ostrá dvojice aneb chilli ženy z World of Chilli

No jo, já vím, zeje to tu prázdnotou. Ale ten přechod do dospělého života s každodenní prací mě zmáhá nějak víc, než jsem myslela, tak na blog nemám tolik času, kolik bych chtěla. (Nebo si ho nedovedu udělat.) Ale věřím, že až se trošku zaběhnu, tak tady zase bude přecupcakováno. Jako bolestné zatím pouštím do světa alespoň Instinktový rozhovor s Alenou a Hanou z brněnského World of Chilli. Za fotky moc díky Lence Pavlica!

Na silvestrovském večírku před třemi lety si kamarádky Alena Doležalová a Hana Polanská chtěly na zahradu pořídit pár chilli papriček. Místo dvaceti semínek jich však omylem objednaly dva tisíce. Nadbytečná semínka nejen že nevyhodily, ale rozjely s nimi obchod a dnes už kromě sazenic a plodů prodávají také hotové produkty z chilli a v letních měsících provozují bistro v centru Brna.


Začít podnikat díky chybě v objednávce asi není úplně obvyklé, že?

Alena: My jsme se pořád nemohly rozhodnout který druh a najednou nula sem, nula tam a bylo to. Pak jsme dokonce úplně zapomněly, že jsme něco objednávaly, takže když došel balíček za sedm tisíc, tak jsme se celkem divily. Vtipnější je ale to, co nastalo potom. Přišli třeba dva kluci, že s námi chtějí jít na večírek, a abychom jim taky něco vymyslely. A někde jsme se už třeba doslechly, že jsme objednaly dvacet tisíc sazenic, místo semínek, takže ta historka si žije už vlastním životem.

Že s chilli rozjedete obchod vás napadlo hned?

Alena: To určitě ne, my jsme si myslely, že to rozdáme a že něco se ani neuchytí. Mít v ruce dva tisíce semínek totiž nevypadá nijak strašně, takže jsme to prostě vysely a čekaly. Začaly růst, vypadaly dobře, tak jsme je dál opečovávaly a najednou jsme měly krásné velké keře, které ale potřebovaly víc prostoru a práce. Začaly jsme je rozdávat známým, ale takto jich rozdáte třeba sto, ne dva tisíce. V té době ale začínal boom farmářských trhů, takže to byl takový impuls k tomu začít prodávat, ačkoliv to zprvu moc nešlo.



Hana: Ale pomohlo nám to v dalším směřování, zákazníci se totiž ptali na dostupnost chilli plodů, my zatím ale měly jen ty sazenice. Začaly jsme tedy přemýšlet, že kdyby sem nám naskytl nějaký menší prostor na pěstování, tak to vezmeme a pak třeba někdy zařídíme prodejnu.

Alena: No a v tu dobu jsme zrovna projížděly autem centrem Brna, všimly si prostorů k pronájmu, otočily auto, přibrzdily, zavolaly a bylo to. Prostory jsme docela zbrkle pronajaly, ale pořád tak nějak nevěděly, čím je zaplnit. V té době jsme vůbec neuvažovaly o nějakých dalších produktech, chtěly jsme jen prodávat sazenice a plody. A jak nás předtím na trzích navedli zákazníci, tak teď se to stalo zase. Zpracovávat plody jim přišlo moc náročně a chtěli přímo hotové produkty. Došlo nám tedy, že musíme začít vyrábět a následně to všechno prodávat. A tím se kruh uzavřel. Od semínek, přes sazenice, hotové plody až po produkty a jídla z nich.

Nedávno jste se přestěhovaly ještě do větších prostor.

Hana: Bylo nám to holt malé a taky jsme to chtěly víc propojit s jídlem a ukázat, co všechno se dá z chilli vytvořit. Každý druh má svoje specifika a vlastní recepty, takže jsme chtěly i menší bistro. Je to ale dost náročné, zatím je to v plenkách a všichni se učíme. Koncept bistra je takový, že funguje pouze v sezóně čerstvých plodů, zhruba od května do října.

Alena: Je to taková podpora prodeje, lidé si to vyzkouší v nějakém jídle a zase o tom ví něco víc a později si třeba koupí samotnou papričku.

Papriček prodáváte kolem třiceti druhů, dokážete je od sebe chuťově rozeznat?

Hana: Takových pět základních ano, ale pak už je to dost těžké.
Alena: Lidé jsou často přesvědčení, že chilli jíme ke snídani, obědu i večeři a jsme strašně drsné, ale tak to úplně není, já končím tak v polovině žebříčku. Takže sama jich vlastně ani moc nerozeznám.

Prodávate tu nejpálivější papričku Trinidad Moruga Scorpion?

Hana: Samozřejmě, čím pálivější, tím prodávanější, každý to chce alespoň vyzkoušet. Sníst ji ani není zas tak náročné, dá se to natrénovat. A dnes už existují i ostřejší druhy.

Je pak vůbec ještě cítit nějaká chuť, nepřebije chilli vše ostatní?

Alena: Chilli naopak chuť vytáhne, dokonce i u těch nejpálivějších druhů, ale musí k tomu být člověk projezený. Tělo si na kapsaicin obsažený v papričkách postupně zvyká, a pak už třeba dokáže lépe rozlišovat i jednotlivé druhy. Můžeme cítit chuť tropického ovoce, kouřovost, je to podobné jako třeba u vína. Netrénovaní lidé ale samozřejmě cítí jen tu ostrost.

Měly jste chilli rády i předtím, než jste začaly podnikat?

Alena: Ano, ale hodně kvůli tomu, že jsme obě kouřily, takže jsme neměly tak dobrou chuť a nic nebylo dost ostré. Tak jsme se společně rozhodly přestat a chuťové pohárky se daly do pořádku.


Pěstování chilli v České republice není zas tak běžné. Aleno, vy jste původní profesí zahradnice, pomohlo vám to při pěstování?

Alena: Ani ne, protože Hanina je dost autoritativní, takže si vše dělá po svém a vymýšlí vlastní postupy. Samozřejmě trochu žertuju, spíše to bylo tak, že chilli v Česku nikdo moc nepěstuje a literatura počítá s jiným podnebím, takže vše bylo nakonec stylem pokus omyl. Postavily jsme se k tomu tak, že to chce vodu a hnojivo a potom - děj se vůle boží.

Hana: Chce to vybírat vhodné a odolné druhy, ne všechno se uchytí. Naše nejoblíbenější odrůdy z Peru nám tu vůbec nefungují. Takže to postupně zkoušíme. Nestává se, že by se neurodilo vůbec nic, ale potřebujeme, aby keře měly určitý výnos a když ho nemají, tak musíme zkusit zase něco jiného.


Jedna z vás navrhovala zahrady, druhá pracovala v realitách, jaké to bylo změnit zcela profesi a začít podnikat?

Hana: To se vyvíjelo tak nějak postupně, ani jsme si to moc neuvědomovaly. Žádný šok z podnikání se nekonal, i na úřadech šlo vše hladce. Ale my jsme taky trochu klikařky.

Jak na změnu reagovalo vaše okolí?

Alena: No říkali, že jsme se zbláznily, že se neuživíme a nikdo to nebude kupovat. My jsme navíc trochu megalomanky, takže rozhodnutí neděláme úplně postupně, ale spíš nárazově a intuitivně. Po těch dvou tisících sazenic, které jsme první rok samozřejmě neprodaly, jsme se rozhodly, že to bylo málo a další rok už jsme objednaly čtyřicet tisíc. S tím, že když už se o nás bude trochu vědět, tak je lepší mít zásobu, než nedostatek. Zatím se nám tento přístup vyplácí.

Za jak dlouho od začátku jste se tomu začaly věnovat úplně naplno?

Alena: Hned tu první sezónu, ta byla zlomová.
Hana: My jsme vůbec neřešily, jestli nás to uživí, prostě jsme do toho šly a nad ničím nepřemýšlely.

Teď už kromě samotných papriček prodáváte i další produkty s chilli, ty si děláte také samy?

Hana: Ano, ono na tom zase tolik není, protože spousta receptur je daná, takže se snažíme držet spíše klasiky. Ale samozřejmě jsme toho ze začátku i dost zkazily a vyhodily.

Alena: Teď už máme trochu větší zodpovědnost, máme brigádníky, platíme nájem za prodejnu, energie ve fóliovnících, takže už to všechno musíme brát trochu vážněji. Také si musíme spoustu produktů, jako je čokoláda, med, nebo čaj s chilli, nechat vyrobit, samy úplně všechno nezvládneme.



Jak je nejlepší papričky uchovávat?

Alena: To je právě ono. Vypěstovat to umí skoro každý, ale jak je pak uchovat bez změny vlastností, to je těžší. Každý druh to má jinak, třeba podle tloušťky stěny. Nejpopulárnější je asi mražení, v sušení je problém, že paprička obsahuje velké množství vody, takže je to dost prodělečné. My samy hodně zavařujeme, nakládáme, nebo děláme chilli pasty.

Máte nějakého typického zákazníka?

Alena: My jsme si na začátku myslely, že nám sem budou chodit samí drsní chlapi, co jedí chilli na soutěžích a ve velkém. Nakonec je ale typickým zákazníkem žena kolem padesáti, co jde koupit dárek manželovi, synovi nebo zeťovi. Daly jsme spoustu energie do toho, aby se chilli dostalo více do povědomí. Každý, kdo přišel, dostal ochutnat něco, co pravděpodobně nikdy předtím nejedl. Snažily jsme se předávat spoustu informací a začíná se nám to konečně vracet. Lidé chodí už přímo s papírkem s napsanými druhy.

Když zmiňujete soutěže v jezení chilli, co na ně samy říkáte?


Hana: Moc to nechápu, asi to má holt nějaké napětí a adrenalin. A občas se tu objeví někteří soutěžící a říkají, že jednou stačilo.

Nemůže to být nebezpečné?

Alena: Pro zdravého člověka určitě ne. Do těch posledních kol se dostanou stejně jen ti, co mají natrénováno a jsou na chilli zvyklí. Jak už jsem říkala, tělo si na kapsaicin zvykne.

Kromě vlastního obchodu dnes dodáváte i do Makra, jak se to povedlo?

Alena: My jsme si hned na začátku myslely, jak budeme prodávat ve velkém do řetězců, ale nic jsme o tom tehdy nevěděly, nikdo nás neznal, takže nám většinou ani nikdo neodpověděl na e-mail. Samotní nákupčí zeleniny v tom také nejsou vůbec kovaní, vše berou prostě jen jako chilli a v jednotlivých druzích se tolik neorientují.

Hana: Nakonec se nám povedlo domluvit se právě s Makrem, kde to funguje naprosto skvěle. Musíme se sice řídit přesnými pravidly, ale jsme spokojené. Dodáváme zatím jen plody, časem to možná budou i sazenice a některé produkty.

Máte nějaký cíl, kam se ještě dostat?

Alena: Uvidíme, plány máme velké, postupně nám to začíná být malé i tady – jak v Brně, tak v České republice. Ale u nás se to vždy vyvine tak nějak přirozeně.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky moc za každý komentář, odpovím vám jak jen budu moct. Přibližně rychlostí světla.